Aristoteles Onassis se narodil 20. ledna 1906 v dnešním Izmiru v Turecku. Jeho otec Sokrates se tam spolu s bratry odstěhoval za lepším životem a díky obchodnímu duchu, zejména zásluhou prodeje tabáku, se zařadil mezi vyšší vrstvu početné řecké enklávy.
Po první světové válce město krátce okupovalo Řecko, nicméně Turkům se ho v roce 1922 podařilo bez větších problémů dobýt zpět. Rodina Onassisů tak přišla prakticky o veškerý svůj majetek a uprchla zpět do Řecka. Tehdy sedmnáctiletého Aristotela však Řecko příliš nelákalo. Zakrátko tak jen s 250 dolary domovinu opustil a vydal se do Ameriky. Původně plánoval Spojené státy, ale nakonec skončil v Argentině.
Zde musel zfalšovat datum narození, aby mohl legálně získat práci telefonního operátora. Ta ho však pochopitelně neuspokojovala. Ve volných chvílích pročítal finanční stránky velkých deníků (podle některých zdrojů také odposlouchával hovory) a burzovními transakcemi si vydělal prvních 700 dolarů.
Za ty si koupil reprezentativní šatstvo a vydal se dobývat argentinskou vyšší společnost. V tom mu pomohla i operní pěvkyně Claudia Muziová, s níž se mu podařilo sblížit. Ženy měly mít ostatně klíčový vliv i ve zbytku jeho života. „Kdyby neexistovaly ženy, všechny peníze světa by ztratily smysl,“ měl prý kdysi pronést.
Stále však nosil v paměti obrovské zisky, které rodina dokázala produkovat díky tureckému tabáku, a rozhodl se ho importovat i do Argentiny. Turecký tabák je totiž jemnější než kubánský a Onassisovou cílovou skupinou se staly argentinské ženy, mezi nimiž se začala zvolna prosazovat emancipace a kouření jako známka větší nezávislosti.
Zpočátku Onassis narážel na problémy se zajištěním odbytu. Boj však nevzdal a rozhodl se vyrábět vlastní cigarety. Jeho značky Osman a Primeros dosáhly závratného úspěchu a i zde mu pomohla Muziová. V době, kdy ženy stále ještě kouřily spíše potají, kouřila tato diva Onassisovy cigarety v kavárnách a na veřejnosti. To dodalo odvahu i jejím ženským obdivovatelkám a „primerosky“ se postupně staly jednou z nejrozšířenějších značek.
Onassis však chtěl byznys ještě zdokonalit. Uvědomoval si, kolik peněz by dokázal vydělat, kdyby měl na přepravu zboží vlastní lodě. Nakonec se mu v Kanadě naskytla možnost nakoupit od Canadian National Steamship Company lodě za cenu šrotu. Onassis dokázal kupní cenu ještě snížit a za 120 tisíc dolarů jich koupil hned šest.
Díky obratné obchodní politice a odvaze riskovat se tak Onassis stal milionářem ještě předtím, než dovršil třicítku.
Po druhé světové válce se Onassisovi podařil další vynikající obchod. Americká vláda začala po skončení bojů prodávat za velmi přijatelnou cenu lodě, které užívala za války. Onassis sice neměl dost peněz, aby je mohl koupit, ale vyřešil to po svém. Nasmlouval si převoz zboží doslova po celém světě, ačkoliv na něj lodě neměl. S těmito smlouvami pak zašel do bank a získal potřebné úvěry. Jeho flotila se prudce rozrostla.
Skrupulemi netrpěl
Tím však Onassisovy obchodní ambice neskončily, už před válkou začal investovat do výstavby obřích tankerů, které mohly převézt až 15 tisíc tun ropy. Odlišnou metodu pak použil ke koupi tankerů T2, které dalo americké vojenské námořnictvo po válce do prodeje za 1,5 milionu za kus. Zásadní podmínkou ovšem bylo, aby byl kupcem lodí americký občan. Onassis překážku obešel založením americké společnosti United States Petroleum Carriers s americkými akcionáři. Vláda USA nové firmě odprodala čtyři tankery, Onassis a jeho lidé však už následující den anonymně převzali akcie firmy a rejdař tak nad ní získal kontrolu.
Toto byla Onassisova chlouba, jachta Christina byla přehlídkou luxusu.
Kromě charismatu a nezlomného odhodlání Onassis neváhal použít ani zákulisních prostředků boje, například úplatků. Známá je situace okolo jeho práv na přepravu ropy ze Saúdské Arábie. V okamžiku, kdy si bývalí dopravci stěžovali, že kontrakt získal úplatkem, jim oficiální místa údajně odpověděla, že to je běžná metoda, jaká se v Saúdské Arábii při uzavírání obchodů používá.
Jeho akční rádius však byl nekonečný: další slušnou porci peněz se Onassisovi podařilo vydělat na lovu velryb. Tehdejší vysoká poptávka po velrybím tuku nezůstala bez vlivu na ceny a Onassis si vybudoval rozsáhlou velrybářskou flotilu, která několik let doslova likvidovala velrybí populaci od rovníku po Antarktidu. „Ze 124 velryb, které jsme včera ulovili, nebyla ani jedna dospělá. Vraždí se všechno, co je v dosahu harpuny,“ vzpomínal později jeden z norských členů posádky. Nakonec se veřejné mínění obrátilo proti Onassisovi a v Peru byly jeho lodě dokonce konfiskovány. Veškeré škody však zaplatila pojišťovna.
Poté, co ovládl vodu, se Onassis pokusil ovládnout i vzduch. V roce 1956 založil společnost Olympic Airways a za mimořádně výhodných podmínek získal po dohodě s tehdejší řeckou vládou řecké státní aerolinky TAE. Stal se tak jediným soukromým leteckým přepravcem na světě. Olympic Airways jsou dnes zase řeckým státním leteckým přepravcem a nesou název Olympic Airlines, za Onassise si však stačily získat proslulost svým přepychovým stylem: pasažéři v první třídě jedli zlatými příbory a obsluhovaly je letušky v uniformách od Cardina.
Záliba v přepychu a úporná snaha ukazovat se s těmi nejslavnějšími lidmi byly ostatně pro magnáta příznačné. V době největší slávy měl po celém světě nespočet nemovitostí (pravidelně jich užíval šest), nejvřelejší vztah však měl k jachtě Christina O, pojmenované po dceři. Loď byla vybavená například vanou z bílého mramoru ze stejného lomu, z jakého byl vystavěn Parthenon, krbem z lapisu lazuli (cena každého centimetru čtverečního byla odhadována na jeden dolar) či schodištěm ze stříbra a onyxu, po němž kráčeli i prezident Kennedy, Frank Sinatra, Eva Perónová, Winston Churchill, Greta Garbo a další osobnosti. Sedět mohli na barových židlích potažených předkožkou z antarktických velryb, a usedla-li na ně dáma, Onassis si zpravidla neodpustil svůj proslulý vtípek: „Madam, víte, že sedíte na největším penisu na světě?“
Peníze nepomohly
Koncem 60. a počátkem 70. let byl Onassis považován za nejbohatšího muže světa. Jeho firmy sídlily na třech kontinentech, po celém světě vlastnil nespočet nemovitostí a v jeho ložnici skončily některé z nejslavnějších žen světa (údajně prý i vysoká Greta Garbo, i když Onassis měřil jen necelých 160 centimetrů).
K dalšímu růstu jeho jmění přispěla i zvýšená poptávka po ropě počátkem 70. let, kdy už však Onassis ztratil svou železnou vůli vzdorovat osudu. Je možné, že si i on sám uvědomoval, že na zvýšení jeho zisků o další desítky milionů dolarů nemá zásluhu pouze jeho obchodní obratnost, ale i příznivá situace na trhu, v každém případě však už byl osobně nalomený. „Peníze nejsou všechno, co muž potřebuje k životu,“ řekl tehdy svému bratranci, který mu k novým příjmům blahopřál.
Hlavní příčinou jeho částečné rezignace byla zřejmě ztráta jediného syna Alexandrose, jemuž rejdař svěřil vedení Olympic Airways. Alexandros zahynul v roce 1973 při havárii letadla. Když dorazila pomoc, identifikovali ho pouze podle monogramu na kapesníku. Zemřel následující podvečer a Onassis se z jeho smrti nikdy nevzpamatoval. Původně dokonce uvažoval o tom, že by dal syna hibernovat, a teprve na naléhání přítele ho nakonec dal pohřbít na ostrově Skorpios, který koupil deset let předtím.
Onassis se svou manželkou Athinou
A tady už se svou druhou ženou Jacqueline Kennedyovou
Operní zpěvačka Marie Callasová byla dlouholetou součástí Onanissova života.
Navzdory svému oslnivému způsobu života a známostem s největšími celebritami navíc nelze mluvit o tom, že by byl příliš šťastný v osobním životě. Jeho první manželka Athina Livanosová, s níž se oženil ve 40 letech (jí bylo tehdy 17 a její otec byl tehdy největší rejdařský magnát), mu porodila syna Alexandrose a dceru Christinu. Pro jeho neustálé aféry a zejména dlouholetý vztah s operní pěvkyní Marií Callasovou se s ním však v 50. letech rozvedla.
Příliš harmonické nebylo ani jeho druhé manželství s Jacquelinou Kennedyovou v roce 1968. Onassisova rodina ji nikdy nepřijala (považovala ji za zlatokopku) a Jacqueline v posledních letech manželství pobývala velmi často v USA a manžela zahrnovala pouze horentními účty za garderobu. Onassis sám zase nerušeně pokračoval ve svých aférkách.
Po Alexandrosově smrti sice začal na vedení svých firem cíleně připravovat mladší dceru Christinu, ale již v roce 1973, dva roky před svou smrtí, začal sepisovat svou závěť. V ní odkázal 55 procent svého impéria Christině a 45 procent věnoval na nadační fond svého syna, který měl mezi jiným podporovat ekonomický rozvoj Řecka a řecké studenty v zahraničí.
Zemřel 15. března 1975 ve francouzském Neuilly-sur-Seine na plicní pneumonii a pohřben byl stejně jako Alexandros na ostrově Skorpios.
Z impéria zbyly trosky
Christina sice projevila obdobný manažerský talent jako otec, ale v osobním životě šťastná nebyla. Po třech ztroskotaných manželstvích zemřela v roce 1988 na srdeční slabost, k níž ovšem zřejmě podstatně přispělo nadužívání uklidňujících léků a drog. Z Onassisových přímých potomků zbyla pouze vnučka Athina, kterou měla Christina se svým posledním manželem Thiérrym Rousselem.
Dnes třicetiletá Athina, která by ze svých 217 kont mohla zaplatit všechny dluhy rozvojového světa a ještě by jí zbylo na vcelku pohodlný život, pak před dvěma roky Skorpios prodala za 117 milionů eur ruské magnátce Jekatěrině Ribolovlevové. Odprodala také veškerý Onassisův majetek v Řecku a natrvalo se usadila v Brazílii.
Proslulé jachty se zbavila už Christina. Po otcově smrti ji darovala řecké vládě, ta však neměla finance potřebné na její údržbu. Přepychová, dnes však už poněkud zchátralá loď byla poté několikrát nabídnuta k prodeji, dnes je však považována v podstatě za neprodejnou.
