Eugène Boban před svou nabídkou na výstavě v roce 1867. Byl to podnikavý muž.
Muž mnoha talentů dokázal zužitkovat každou příležitost, kterou mu život nabídl. I tak se dá popsat Eugène Boban, starožitník a amatérský archeolog, nechceme-li hned v úvodu naplno uvést, že rovněž, a především, rafinovaný podvodník. Ostatně, toto označení by s sebou mohlo nést popotahování. Jeho podnikání bylo totiž tak chytře vedené, že dosud zůstává na úrovni spekulací.
V době, kdy se teprve utvářelo odborné povědomí o pamětihodnostech předkolumbovské Ameriky, získal výsadní postavení. Spolupracoval s předními znalci přímo na nalezištích, zařazoval artefakty do sbírek, deponoval je do muzeí a rozhodoval o pravosti exponátů. A když o toto privilegium přišel, dál se profiloval jako úspěšný obchodník se starožitnostmi. Sběratelům dovedl sehnat nemyslitelné poklady. Sehnat, nebo dost možná vyrobit.
Když se ho ptali, jaký vítr jej vlastně zavál z Evropy do Mexika, odpovídal zpravidla tak, aby se zalichotil. Většinou zdůrazňoval svou fascinaci předkolumbovským uměním, nadšení pro pohnuté dějiny mexického národa, neopomenul zmínit hluboký obdiv ke všem mezoamerickým kulturám. Španělsky se učil už od kolébky!
Taková odpověď většinou zabrala. A když se náhodou vyptávali dál, doplnil, že i jeho otec se kdysi vydal z rodného Angers do velkého světa, Paříže, aby tam udělal kariéru. A protože se svět díky pokroku zmenšil, musel on hledat svou příležitost na jiném kontinentu.
Pravda byla samozřejmě jednodušší. Eugène Boban nechtěl rukovat do armády. Nikterak nepopíral, že služba v armádě může být startem k lepšímu společenskému postavení. Nerozporoval ani to, že se dal v rámci francouzské koloniální říše, pokrývala tehdy čtyřiadvacet milionů kilometrů čtverečních, procestovat celý svět. Ale pro sebe chtěl hledat bezpečnější, a hlavně výnosnější cestu k úspěchu. O tu mu šlo.
