Skutečná femme fatale. „Anita je skvělá, skvělá žena. Fantastická osobnost....

Skutečná femme fatale. „Anita je skvělá, skvělá žena. Fantastická osobnost. Vždy ji budu milovat. Jen s ní nemohu žít, chápete?“ řekl Keith Richards v roce 1981 magazínu Rolling Stone. | foto: Profimedia.cz

Anita Pallenbergová: múza Rolling Stones hlásala drogy, alkohol a sex

  • 13
Přitahovala, sváděla jako magnet, zároveň ale naháněla strach. Byla hedonistická, desetiletí prožila v drogovém a sexuálním opojení. A „šestý člen Rolling Stones“ se Anitě Pallenbergové říkalo právem, bez ní by kapela nezněla a nevypadala, jak ji známe. Zemřela 13. června ve věku 75 let.

Když si za nimi vyrazila v roce 1965 v Mnichově do šatny před koncertem, s kupou hašiše a dusitanu amylnatého v kabelce, neudělali na ni dobrý dojem. „Školáci,“ tak na ně s despektem nahlížela. Přesto, snad z vrtochu, snad proto, že jim dávala šanci, možná proto, že to vzala jako výzvu, si hochy z Rolling Stones rozhodla vzít do práce.

Nejprve sáhla po Brianu Jonesovi. Do týdne kvůli ní vyhodil přítelkyni i společné dítě a s Anitou se přestěhoval do speciálně odhlučněného bytu, který měl být azylem vyšinutého života. Brian od ní dostával sadomasochistické lekce, seznamoval se s okultismem a podnikal společné výlety na LSD.

Anita Pallenbergová, krásná, s dlouhými, rovnými blond vlasy s ofinou, temnými očními linkami, bledými rty a štíhlou postavou, nad ním čněla jako kněžka sladkého zla a nemravnosti. Sexuálně poživačná, nebezpečná.

Dolce Vita. V Římě, New Yorku i Paříži

Narodila se v roce 1944 v Itálii německým rodičům, otec Arnaldo vlastnil cestovní kancelář, matka Paula pracovala jako sekretářka. Jakkoli rodinné pozadí nenaznačovalo, v jaký orkán se život dcerky změní, vítr se začal zvedat, ještě kdy byla teenagerkou. Prchala z vyučování, poflakovala se po plážích, pila, kamarádila se s výrostky s vespami. „Dolce vita,“ vzpomínala později.

Byla nezvladatelná, rebelská, chtivá dobrodružství. Otec, který stranil nacistům, se však nevzdával nadějí, že plavovlasé ďáblici přece jen vetkne do krve poslušnost a disciplínu. Proto ji poslal na studia do Mnichova, odkud ji však rychle poslali s vyhazovem šupem zpátky. Nastoupila proto na školu grafického designu do Říma, životní styl, který tam nastoupila a jehož se bude držet, však s tím neměl nic společného.

Jejím domovem se staly kavárny a prostředí avantgardního umění. Chodila s malířem, filmařem a pozdějším rockovým hudebníkem Mario Schifanem, kroužila ve společnosti Piera Paola Pasoliniho.

A když jí začal být Řím malý, vrhla se do náruče New Yorku. Ochomýtala se kolem modelingu, nejprve jako asistentka pro všechno, nakonec se ale dostala až před objektiv. Za modelku se však nikdy nepovažovala. „Svět módy jsem neměla ráda. A nemám ho ráda doteď,“ říkala později.

Důležitější tedy bylo, že i v americké metropoli zaplula do prostředí umělecké bohémy. Byla součástí panoptikálního světa Factory Andyho Warhola, přátelila se s Allenem Ginsbergem i Williamem Buroughsem, dramatikem LeRoi Jonesem, básníkem Frankem O ́Harou. Když odjela fotit do Paříže, nepodstoupila tam jen sex ve třech s filmařem Donaldem Cammellem a jeho slečnou, ale natočila též film s režisérem Volkerem Schlöndorffem.

Byla světoběžnicí, měla přehled a inteligenci, nescházela jí nemorální protřelost, sebevědomí. Nescházela jí ani chuť, přímo posedlost zažít mnohem víc, posunout hranice, okusit cokoli zakázaného. Byla fascinující.

A potom vyrazila na onen koncert skupiny Rolling Stones do Mnichova.

Jako strojvůdkyně vlaku sexu, drog a násilí

Klučíci sice hašiš odmítli s tím, že mají před koncertem, Brian Jones jí však nabídl pozvání do hotelového pokoje po vystoupení. Ostatně, zamlouval se jí tehdy nejvíc, víc než Keith Richards nebo Mick Jagger. „Rozhodla jsem se unést jeho. Připadal mi sexuálně nejpoddajnější,“ líčila později. A opravdu byl. První noc strávil, pod vlivem drog, v pláči, zatímco ona jej držela v náručí.

Anita Pallenbergová dala Rolling Stones jejich image a styl. Na snímku s Richardsem

Pak začala sexuálně-drogová estráda. „Moje první reakce byla: Co k čertu dělá tohle kotě s Brianem“? popisuje svůj dojem Keith Richards. Brzy to pochopil: „Anita měla silnější, mnohem silnější osobnost než Brian, sebevědomější, bez jakýchkoli omezení, zatímco on byl plný pochyb.“

Potvrzují to i další svědectví. A nezastírá to ani ona sama. „Hodně lidí se mě bálo. Myslím, že za to mohla moje ́savoir-vivre ́, schopnost proplouvat životem a užívat si ho. Byla jsem z Říma a cestovala jsem a žila jsem v New Yorku, znala jsem všechny ty slavné lidi a byla jsem bezstarostná,“ říkala později. „Viděli jste, jak si Keith a Mick vyměňují pohledy, které znamenaly, mírně řečeno: Kdo to je?“

Hypnotická, psychotická jízda Anity a Briana však musela narazit do zdi. Vztah prostoupila žárlivost, scény, násilí. „Jediná žena na světě, kterou byste nechtěli pokoušet a mlátit, je Anita Pallenbergová,“ napsal Richards ve svých pamětech, „pokaždé, když měli rvačku, vyšel Brian ven obvázaný a plný modřin.“

Jiný svědek hádek vzpomínal, že scény a bitky vznikaly kvůli všemu, kvůli jídlu v restauraci, kvůli jeho ceně, kvůli autu. „Byly to děsivé scény, kdy na sebe oba řvali. Rozdíl však byl v tom, že Brian nevěděl, co dělá. Anita to věděla,“ líčil.

Finální krach přišel v roce 1967 na společném výletu s Richardsem v Maroku. Anita z něj odjela předčasně – s Brianovým kolegou z kapely. A nebyl to jen úlet za románkem, strávili spolu dlouhé roky a narodily se jim tři děti. To však neznamená, že by tenhle vztah jízdou nebyl. Byl, jen na ni měl Keith víc síly.

Víc než groupie: tvořila kult Rolling Stones

Ty roky jsou vlastně jediným, dlouhým, plynulým excesem. Berou LSD a vyhlížejí UFO kdesi v americké poušti, za sex na toaletě se dostávají na černou listinu hned několik leteckých společností, nepřetržitě pijí. Hodně cestují – a hodně času tráví na toaletách i jinak než sexem. „Jsem odbornice na toalety, viděla jsem je všechny. To proto, že jsem na toaletách strávila spoustu času, když jsem brala drogy,“ vzpomínala se smíchem už jako dáma pokročilého věku.

To vše zní jako obvyklý život obvyklé rockové groupie. Jenže Anita Pallenbergová byla něčím mnohem víc. Byla ikonou a z Rolling Stones udělala kult. To ona dala, nejprve Jonesovi, potom Richardsovi a nakonec celé kapele, styl.

Nešlo jen o to, že obleky a kravaty nahradily extravagantní hučky, kašmír, kožešiny, ptačí péra a řetízky, náhrdelníky a talismany na krku. Skupinu vsadila do docela jiného kulturně-společenského rámce. „Téměř jen ona sama spáchala v Londýně kulturní revoluci,“ napsala Jaggerova ex-přítelkyně Marianne Faithfullová, „a to tak, že spojila Stones s jeunesse dorée – mladými, trendy a bohatými lidmi. Stones nabyli patinu aristokratické dekadence, která je z popových hvězd změnila v kulturní ikony.“ Mimochodem, to díky ní si Richards i Jagger začali s vizáží, která experimentovala s genderem a tvářila se androgynně.

Za šestého člena kapely byla pokládána i pro to, že Jagger údajně na její intervenci proházel skladby alba Beggars Banquet, že nazpívala vokály pro hit Sympathy for the Devil a že jsou skladby Angie a You Got the Silver právě o ní.

Kromě toho hraje ve filmech. V Barbarelle se setkala s Jane Fondovou, v Candy s Marlonem Brandem. Prý se ji pokoušel svést, nejprve na poezii, a když neuspěl, tak na návrh, že se v posteli mohou setkat ve třech i s Richardsem. Snímek, který vyčnívá dodnes, však přišel v roce 1970.

Film Performance je halucinogenní, zneklidňující koláží plnou drog, sexu, zločinu. Pallenbergová v něm hraje s Mickem Jaggerem. Richards v natáčecích dnech trpěl, o jednom takovém ostatně napsal píseň Gimme Shelter se slovy „Neposkytne-li se mi skrýš, vyhasnu“. Jeho pochyby o možné fatálnosti společného natáčení své ženy a svého přítele byly pochopitelné, od filmařů šly zprávy o tom, jak je natáčení plné intimních scén prostoupeno reálnou chemií a jak a kolikrát měla Anita s Mickem poté, co zhasly kamery, skutečný sex. Anita to do posledních dnů odmítala.

Spirálou zprudka dolů

Klíčový však pro ni film byl i jinak, právě při jeho natáčení si začala s heroinem. A zůstala mu věrná, život přítelkyně rockového hudebníka byl totiž ne zcela naplňující. Do světa nahrávacích studií neměly ženy přístup a drogy byly cestou ven z nudy. „Já a Marianne jsme byly pořád samy, protože Keith a Mick nahrávali. Byly jsme přítelkyně. Chodily jsme spolu po městě a braly jsme spolu drogy,“ říkala. A drog bylo v jejím případě čím dál tím víc.

Změnit životní cestu ji nepřimělo ani narození syna Marlona, ani dcery Dandeliony – měsíce před jejím narozením trávila dennodenním pícháním si heroinu. Jak trest osudu nevzala ani smrt syna Tara JoJo tři měsíce po narození. Na Jamajce ji zatkli za držení marihuany a před deportováním ji policisté ve vězení bili a znásilnili. V roce 1977 na sebe Anita s Keithem upozornili, když si s sebou Pallenbergová, bůhvíproč, na cestu s Rolling Stones do Toronta vzala 28 kufrů. Celníci na letišti zpozornili – a v zavazadlech našli drogy. Málem je to stálo vězení a Rolling Stones rozpad.

Richards se rozhodl od heroinu odpoutat, Anita však v jízdě pokračovala dál. Finální stanicí se jí nestal ani rok 1979, kdy se v jejím domě, kam prý docházeli za sexem se zkušenou a věčně omámenou paničkou mladí muži, zastřelil sedmnáctiletý Scott Cantrell. Záchranku tehdy volal telefonem desetiletý syn Marlon. „Nic jsem necítila. To je jedna z podivností drog a pití,“ přiznávala později. Tisk byl plný zpráv o orgiích, okultních rituálech, ruské ruletě, Anita však byla podezření ze zabití očištěna.

Podle jejích slov to prý byli právníci, kdo Richardse dohnal k rozhodnutí o rozvodu. Jenže zatímco muzikant se vydal po cestě nápravy, Pallenbergová se propadala hloub. Kupovala si heroin ve špinavých barácích, kde se peníze a zboží vyměňovaly pode dveřmi, a lila do sebe pivo smíchané s koňskými sedativy.

Šedesáté roky? Nic o nich nevím

Nakonec ale našla sílu. V roce 1987 pití i drog nechala, v roce 2004 se však k alkoholu po operaci kyčle na chvíli vrátila. V roce 1994 ukončila studium návrhářské a oděvní školy a jejím školním pracím se dostávalo nadšených reakcí. Módou se však živit nehodlala. „Její svět je příliš ohavný, příliš tvrdý,“ vysvětlovala. Její styl, romantické blůzy, vlající rukávy, minisukně, vysoké kozačky, opasky, to vše stylizované tak, jako by žena právě vstala z postele či vůbec nešla spát, se v módě usadil.

Zahrála si v několika ceněných filmech, studovala akvarelovou malbu a malování květin, věnovala se zahradě. Zarputile odmítala nabídky napsat paměti. „Vydavatelé chtějí slyšet jen věci o Stones a další špínu na Micka Jaggera. A to mě nezajímá. Všichni chtějí oplzlosti. A paměti dnes píše každý, a proto to já neudělám. Pokud může psát paměti mladá Posh Spice, já je napsat nechci,“ říkala.

Je to škoda, nabídla by jistě docela jiný pohled na šedesátá léta. „Všichni mluví o lásce a míru, na moc z toho si ale nepamatuju,“ uvedla. Přesto však roky své zběsilé jízdy za ztracený životní úsek nepovažovala. „Dělala jsem, co jsem chtěla. Nakonec jsem i dost cestovala, i když mě někdy museli nosit,“ neopouštěl ji smysl pro humor.

Loni prohlásila, že je smířená nejen s životem, jaký vedla, ale i se smrtí. „Jsem připravená zemřít. Udělala jsem tu dost,“ řekla, „a nechci přijít o svou nezávislost. Je mi přes sedmdesát – a abych byla upřímná, nemyslela jsem si, že budu žít déle než do čtyřiceti.“

Zemřela 13. června na komplikace spojené se žloutenkou typu C.

,