I ženy měly vlastenecké poslání. Vlast se k nim však nechovala příliš mateřsky. Desetitisíce jich týrala... kvůli promiskuitě vojáků.
Ne bodáky, otravné plyny a střepiny granátů, nikoliv nepřátelské ponorky nebo bombardéry. Ty největší ztráty Američanům na bojišti první světové války působily zbraně mnohem nenápadnější. Pohlavně přenosné choroby.
Kapavka se syfilidou odeslala na marodku přibližně 400 tisíc mužů z amerického kontingentu.
Jak moc velké číslo to vlastně je? Nejlépe to osvětlí další čísla. Ze 4,7 milionu mobilizovaných amerických vojáků byly přibližně dva miliony v Evropě nasazeny. Během ofenzivních operací pak padlo na třiapadesát tisíc z nich, dalších 204 tisíc bylo při výkonu služby bitevním poli raněno. Ti museli být odesláni k léčbě do zázemí.
Kde je ovšem početně překonávali ti, kteří si pobyt v lazaretu „uhnali“ jinak.
Ze záznamů zdravotnického oddělení americké armády plyne, že kapavka si vyžádala v průměru pětadvacet dnů, syfilis pak dvaaosmdesát dnů hospitalizace. Průměry jsou však ošidné už proto, že antibiotické léky tehdy ještě neexistovaly. Celé léčení se řešilo nepříliš účinnými rtuťovými mastmi, injekcemi salvarsanu, antiseptiky a zábaly, takže na první hospitalizaci zpravidla po brzkém relapsu navazovalo další kolo léčby a pobyt v sanatoriu.
K pokročilé péči o vojáky nakažené pohlavně přenosnými chorobami se mimochodem nezavázala sama armáda, ale federální vláda a americký prezident Woodrow Wilson. Ve veřejném prohlášení slíbil, že „otce a syny navrátí komunitám zpět bez šrámů, kromě těch, které získali v čestném konfliktu“. Nejspíš nečekal, že u některých zformovaných jednotek bude kvůli kapavce chybět až třetina plného stavu mužstva. Náklady na jejich léčbu znamenaly výraznou ekonomickou zátěž a velmi negativně to ovlivňovalo bojeschopnost armády jako celku.
Klinickou péči si žádal každý dvanáctý uniformovaný muž, byť často ani neviděl zákopy, ani neopustil americké území. Natož aby šturmoval proti nepříteli.
