Zamluvil jsem si místo na švýcarské klinice, která mi pomůže uskutečnit sebevraždu, oznámil britský spisovatel Terry Pratchett, celosvětově proslulý autor fantasy příběhů z imaginární Zeměplochy. Dokonce se podílel na natočení dokumentu televize BBC o jiném nemocném člověku, který na švýcarské klinice přijme jed a dobrovolně umírá.
Co přimělo známého spisovatele, aby se zabýval eutanazií, sebevraždou, při níž pomáhá lékař a která je ve většině světa nelegální? Pratchett má Alzheimerovu nemoc.
A otázku, kterou řeší on, budou možná časem řešit i jiní, a to dokonce ještě dříve než třiašedesátiletý Pratchett. Američtí vědci totiž vyvíjejí test, který by měl i dosud zcela zdravým lidem s několikaletým předstihem prozradit, že je tato nemoc čeká. Pokud se samozřejmě budou chtít předem dozvědět, že se z nich stane popletený člověk, který si nic nepamatuje, nedokáže mluvit a jehož mozek zvolna degeneruje.
Milosrdenství přinese až čas
Alzheimerova nemoc se nevyhýbá nikomu; na sklonku života jí trpěl také bývalý americký prezident Ronald Reagan, někdejší britský premiér Harold Wilson nebo třeba maďarský fotbalista Ferenc Puskás.
Je jednou z příčin demence. Může sice výjimečně postihnout i čtyřicátníky, obvykle jí však onemocní lidé ve věku nad 65 let, v tomto věku ji má každý dvacátý člověk. Z osob starších 85 let trpí touto chorobou každá čtvrtá.
Počáteční stadium, kdy si pacient uvědomuje, čím onemocněl, je psychicky děsivé. Pak je už vše milosrdnější. Mozek pacienta je natolik poškozený, že nemocný svůj stav vůbec nevnímá. Trápí se však jeho příbuzní, kteří se o něj starají jako o malé dítě.
České ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že podle evropské studie prožívá deprese až 78 procent životních partnerů, kteří o nemocného pečují, a 47 procent pečujících dospělých dětí. Být svědkem neodvratně se zhoršujícího stavu svého příbuzného je bolestné.
Evropská unie, v níž nyní žije asi sedm milionů pacientů s Alzheimerovou chorobou, odhaduje přímé i nepřímé náklady na péči o ně, tedy výdaje za ošetřování, ale i ztracený produktivní čas rodinných pečovatelů, na 130 miliard eur ročně.
Léta skrývání
Nemoc postupuje pozvolna. Než se po prvních změnách v mozku projeví znatelné příznaky, což jsou zejména poruchy paměti a mluvy a nejasnosti v myšlení, může to trvat i deset let. Pak trvá obvykle tři až osm let, než nemocný zemře.
Příčiny vzniku onemocnění nejsou zcela jasné. Ví se však, že se při něm rozpadají vlákna nervových buněk, mění se látková činnost mozku a na jeho povrchu se ukládá bílkovina zvaná beta-amyloid, která vytváří na mozku povlaky rezavé barvy, zvané plaky. Plaky narušují činnost nervových buněk, které pak odumírají.
Mimochodem, laikové si někdy pletou Alzheimerovu a Parkinsonovu nemoc. Obě sice postihují centrální nervovou soustavu, jsou nevyléčitelné a jejich prvotní příčina je nejasná, tím však podobnost končí. Pacientovi s Parkinsonovou nemocí se v mozku přestává vytvářet látka potřebná pro řízení pohybu. Nemocným se neovladatelně chvějí ruce a nohy, nemohou psát, neumí se sami najíst, jejich chůze se stává pomalou až nemožnou. Intelekt však není nijak zasažen, takže v tomto případě může pacient sledovat zhoršování svého zdravotního stavu s plným chápáním.
Test řekne, kdo onemocní
U Alzheimerovy choroby je tomu jinak, její oběť postupně přestává zvládat duševní činnost. Zatímco spisovatel Pratchett se o tom, co ho čeká, dozvěděl, až když se jeho choroba začala projevovat, v budoucnosti budeme mít zřejmě možnost svůj osud poznat ještě dřív.
Před časem totiž vědci z americké Stanfordovy univerzity, ze soukromé společnosti Satoris a z dalších institucí informovali v odborném periodiku Nature Biotechnology, že se jim daří s předstihem dvou až šesti let rozpoznat, zda vyšetřovaný člověk s vysokou pravděpodobností onemocní Alzheimerovou chorobou. Objevili totiž v organismu změny v hladině osmnácti bílkovin, které buňky využívají ke vzájemnému chemickému "dorozumívání". A tyto změny signalizují, že se blíží vypuknutí Alzheimerovy nemoci.
Zatím testy slouží jen k experimentálním účelům, časem však chce společnost Satoris prodávat laboratorní soupravu, která na tomto principu pozná budoucí pacienty z rozboru jejich krve.
Otázkou je, zda lidé budou chtít vědět, jestli jejich mozek čeká za pár let zkáza. Včasná lékařská péče někdy může průběh nemoci zmírnit nebo zpomalit, nemůže však chorobu zastavit. Brzy diagnostikovaný a léčený pacient by tedy měl možnost žít déle. Ovšem s vědomím, že jeho blížící se zdětinštění je neodvratné. Nepoznaný, a tedy pozdě léčený nemocný by žil kratší dobu, ale také by se kratší dobu trápil tím, co ho čeká. Na otázku, co je lepší, si v příštích letech zřejmě bude moci odpovědět každý z nás sám za sebe.
