V první studii zpovídali vědci na tři sta mužů a žen. Nejprve je zajímalo, zda se dopouštějí altruistického jednání, jako jsou dary charitě, darování krve či sousedská výpomoc. Následně zjišťovali, jaká je jejich sexuální historie. Výsledky ukázaly, že jak muži, tak ženy, u nichž bylo altruistické chování součástí jejich životního stylu, si připadali atraktivnější a měli za to, že se jim dostává více zájmu ze strany opačného pohlaví. Pouze altruističtí muži, ženy nikoli, měli za svůj život více sexuálních partnerů, včetně příležitostných. Obě pohlaví potom uváděla, že za posledních třicet dní měla více sexu než méně nezištní respondenti a respondentky.
Autoři výzkumu přiznávají, že studie založená na tom, jak zkoumaní vidí sami sebe, má hranice. Přiznávají to bez okolků: „Možná je to tak, že lidé, kteří mají více sexu, se prostě jen více chlubí tím, jak jsou altruističtí.“
Proto sáhli k druhému výzkumu. Do něho zapojili přes tři sta lidí, a aby studii o jejich sebeprezentaci „očistili“, sáhli po léčce. Za účast jim nabídli sto dolarů a dali jim možnost, aby je věnovali na dobročinné účely. Kromě toho jistými otázkami, respektive analýzou odpovědí, redukovali riziko, že se dotyční přetvařují, ať kvůli narcistním tendencím, tak kvůli pocitu, že by měli odpovídat „společensky přijatelně“. I je se však ptali především na jejich sexuální historii – a i druhá studie potvrdila, že mezi mírou altruismu a bohatostí sexuálního života je souvislost.
Tak docela premiérová zjištění to však nejsou, doznávají sami autoři studií z univerzity v Ontariu. A odkazují na výzkum, podle něhož už u kultur lovců a sběračů platilo, že muži, kteří sdíleli více masa z ulovených zvířat i mezi nepříbuzné, mívali více sexu.
O existenci vztahu mezi nesobeckým jednáním a bohatstvím sexuálního života v moderní době ostatně pojednávaly i předchozí výzkumy. Ten z loňského roku zjistil, že altruističtí muži jsou atraktivnější, ovšem tvrdil, že to platí pouze pro dlouhodobé vztahy. V případě krátkodobých vyhrávají pánové, kteří myslí víc na sebe. U vztahů s dlouhodobou perspektivou však altruistické znaky u muže znamenaly víc než fyzická atraktivita. Výzkum z roku 2013 to do značné míry předpovídal, zdůrazňoval však, že u dlouhodobých vztahů oceňují altruismus více ženy než muži.
Kde sídlí altruismus? Vědci jsou mu na stopě
Jiný aktuální výzkum potom tvrdí, že altruismus je v našem mozku pevněji zakódován, než se dříve zdálo. A co víc, vědci mají dokonce za to, že nalezli metodu, jak nesobecké jednání povzbuzovat.
Provedli dvě studie. Při první skenovali mozky dobrovolníků funkční magnetickou rezonancí, nejprve zatímco se účastníci dívali na obraz dlaně propíchnutí špendlíkem, poté zatímco měli imitovat podle fotografií sérii emocí. Nakonec hráli hru, při níž měli k dispozici deset dolarů na čtyřiadvacet kol, které si mohli buď nechávat, nebo rozdávat. Nakonec vědci porovnali výsledky se skeny jejich mozkové aktivity.
Zjistili, že nejméně štědří byli ti, jimž mozek pracoval zejména v prefrontální mozkové kůře, která je centrem kontroly jednání. Naopak nejvíce se o zdroje dělili ti, jejichž mozky vyvíjely vyšší aktivitu v amygdale, somatosenzorickém kortexu a v oblasti nazývané anterior insula. Tyto mozkové regiony jsou spojovány se zažíváním bolesti, emocí a napodobováním.
Právě ty podle nich souvisejí s altruismem. Jeho hnacím motorem je poté to, čemu vědci říkají prosociální ozvěna nebo zrcadlový impuls. „Čím více máme sklon k tomu, zažívat, i když zprostředkovaně, stavy ostatních, tím více inklinujeme k tomu, zacházet s nimi jako sami se sebou,“ vysvětlují autoři studie.
Druhý pokus byl o něco invazivnější, vědci při něm pomocí transkraniální magnetické stimulace dobrovolníkům tlumili aktivitu ve specifických částech mozku a sledovali, jak to promění jejich projevy, s ohledem na altruismus. Výsledky potvrdily závěry první studie. Pokud vědci utlumili činnost v prefrontální mozkové kůře, byli dobrovolníci o padesát procent štědřejší než jejich kolegové a kolegyně, jimž výzkumníci utlumili jiné mozkové oblasti.
Christov Moore z University of California – Los Angeles, který výzkum vedl, zdůrazňuje, že práce jeho kolektivu velmi jednoduchým, lehce sledovatelným způsobem osvětluje, jak se empatie mění v rozhodování. A dodává, že studie může mít i klinické aplikace. Právě situace, kdy se „kontrolní záklopka“ prefrontální kůry zasekne v pozici „zapnuto“, může blokovat jedincovu schopnost cítit empatii, navazovat vřelé lidské vztahy založené na důvěře, pochopení. Tak může být bariérou k integraci do společnosti.
„S tím se setkáváme primárně u velmi násilných provinilců, mám však za to, že se to může týkat i lidí, kteří prošli válečnými traumaty, jako jsou veteráni nebo uprchlíci,“ dodal. Konkrétně to znamená, že kromě behaviorální a kognitivní terapie by v jejich případě měli lékaři i funkční cíl v pacientově mozku.
