1 / 59
Každá diktatura má svůj symbol. Nacistické Německo hákový kříž, Sovětský svaz gulag. A hodžistická Albánie? Ta má betonový bunkr. Tisíce výhružných a opuštěných pevností v ní najdete všude. Jsou vyjádřením paranoie někdejšího všemocného vůdce Envera Hodži. A pomníky promarněných desetiletí. Účet za ně země splácí dodnes.
Autor: Ardycc, Creative Commons
Kdo vlastně byl nepřítelem Albánie? Ten seznam nebyl nikdy definitivní a Enver Hodža, vůdce balkánské země, k němu postupně připisoval další a další státy. Prvním protivníkem byly Spojené státy americké a Velká Británie.
Autor: anonymouse1, Creative Commons
Ostatně, mezi lety 1949 a 1953 jejich Operation Valuable skutečně počítala s parašutistickým výsadkem exilových albánských bojovníků, kteří měli Hodžův režim svrhnout. Plánů se mocnosti vzdaly, když byly vyzrazeny Sovětskému svazu.
Autor: Profimedia.cz
Trvalý příklon na východ to však pro Albánii neznamenalo: po roce 1961 označil Hodža Sovětský svaz za revizionisty a sociální imperialisty. Zpřetrhal s ním veškeré vazby. V osmašedesátém dokonce jeho země vystoupila z Varšavské smlouvy.
Autor: Calistemon, Creative Commons
Proč? Oficiálně na protest proti okupaci Československa. Neoficiálně spíš proto, že se podobného scénáře, vojenského zásahu zvenčí, obával i doma. Po roce 1968 už za zrádcovské pochopitelně považoval i Československo.
Autor: Jirka Dl, Creative Commons
Na seznamu byla i Jugoslávie. Coby nejbližší soused byla považována za nejnebezpečnějšího nepřítele, hlavního protivníka v regionu. Hodža kritizoval jugoslávskou politiku prezidenta Tita jako zradu marxismu-leninismu. A očekával, že invaze a pokus o anexi Albánie přijde nejspíš odtud.
Autor: Profimedia.cz
Poté, co se Albánie politicky oddělila od Sovětského svazu, hledala nová spojenectví na Dálném východě. V Čínské lidové republice. Albánský přechod k maoismu a čínské námluvy však dopadly neslavně.
Autor: Sigismund von Dobschütz, Creative Commons
Poté, co se Čína začala opatrně diplomaticky sbližovat s prohnilými Spojenými státy, zradila i ona. V roce 1978 už je tedy čínský dlouholetý spojenec albánským nepřítelem. Albánie byla pod vedením Envera Hodži stalinštější než Sovětský svaz a maoističtější než Čína.
Autor: Tom.whitehead337, Creative Commons
Nepřítelem bylo Polsko i Maďarsko. V kalkulacích Albánie šlo o sovětské vazaly a revizionisty. Nepřítelem Albánie bylo i Řecko. Politicky směřovalo na západ a patřilo k NATO. Válečný stav s Řeckem, vyhlášený za druhé světové války, Albánie zrušila až v roce 1987.
Autor: ČTK
Kratší je tedy možná říct, že nepřáteli Albánie byli v podstatě všichni a všude. S čestnou výjimkou neutrálního Švédska, Rakouska a „částečně tolerované“ Itálie byl prakticky každý stát vnímán jako nepřátelský a potenciálně nebezpečný.
Autor: Colin W, Creative Commons
Za bezprostřední hrozbu považoval Hodža sousední Jugoslávii. Obával se, že maršál Tito plánuje anektovat Albánii a udělat z ní sedmou svazovou republiku Jugoslávie. Útok však mohl přijít též z Řecka, protože na jihu země docházelo k územním sporům. Oblast severního Epiru bylo třeba chránit rovněž.
Autor: Profimedia.cz
Sovětský svaz mohl zaútočit buď námořním výsadkem, výsadkem vzdušným – s cílem obsadit letiště a strategické budovy – nebo plošným útokem přes balkánské státy. A vzhledem k blízkosti Itálie visela ve vzduchu potenciální hrozba imperialistické invaze NATO, přes Otrantský průliv.
Autor: Pasztilla aka Attila Terbócs, Creative Commons
Není tedy divu, že se Albánie ocitla v téměř totální izolaci a ve stavu neustálého očekávání nepřátelského vpádu. Mohl přijít vlastně odkudkoliv. Vedlo to k extrémní paranoii a masivní výstavbě stovek tisíc betonových bunkrů po celé zemi.
Autor: Ivan Ruggiero, Creative Commons
Počínaje rokem 1967 je tak zahájen program, kterému se v Albánii říkalo „bunkerizimi“. Česky si ho neobratně můžeme přeložit jako bunkerizace. Pevnůstky, železobetonové střílny a strážní posty z betonu byly stavěny na všech předpokládaných směrech útoku. Tedy prakticky všude.
Autor: Profimedia.cz
Stavělo se od pláží a hor přes vinice a pastviny, ve vesnicích a městech až po upravené trávníky nejlepších albánských hotelů. Bunkry nerostly jako kdysi v Československu, v liniích podél hranic. Počítalo se s bojem na dvou a více frontách, i s útokem záškodníků, parašutistů vysazených v týlu.
Autor: Profimedia.cz
V plánech režimních generálů se měla Albánie ocitnout v kleštích, vystavená útoku nejméně jedenácti nepřátelských výsadkových divizí. To číslo sice nedávalo smysl – tolika výsadkovými divizemi nedisponoval ani Sovětský svaz, ani Spojené státy – ale dobře posloužilo k propagandě programu bunkerizimi.
Autor: Christoph Strässler, Creative Commons
Pro doplnění: i vylodění v Normandii během v roce 1944 provedly „jen“ tři výsadkové divize.
Autor: Profimedia.cz
A vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968? Ten byl sice společným dílem sedmadvaceti divizí. Nejednalo se však o čistě výsadkovou operaci, ale o masivní kombinovaný vpád pozemních a mechanizovaných vojsk ze všech směrů.
Autor: Arianit, Creative Commons
Albánské bunkry oplývaly – a oplývají – určitým architektonickým svérázem. Inženýr Josif Zagali, muž odpovědný za jejich projekt, se totiž snažil vyvážit jejich funkční odolnost s nenáročnou výrobou a ve své podstatě úsporným materiálovým řešením.
Autor: Avi1111 dr. avishai teicher, Creative Commons
Sám Zagali byl povýšen do hodnosti plukovníka a stal se hlavním inženýrem albánského ministerstva obrany. Hodžova paranoia však vedla k tomu, že byl Zagali v roce 1974 uvězněn na osm let, na základě falešného obvinění ze sabotáže a toho, že je zahraniční agent.
Autor: Profimedia.cz
Zdaleka nebyl jediným obětním beránkem. Hodžova strategie lidové války totiž vyvolávala tření s albánskou armádou. Bunkry měly ve srovnání s konvenčně vybavenou a organizovanou profesionální armádou malou vojenskou hodnotu.
Autor: Elian Stefa, Gyler Mydyti, Creative Commons
Generál Beqir Balluku, ministr obrany a člen politbyra, ve svém projevu z roku 1974 systém bunkrů veřejně kritizoval a zpochybnil Hodžovu větu, že Albánii hrozí stejná hrozba ze strany Spojených států i Sovětského svazu.
Autor: Sigismund von Dobschütz, Creative Commons
Argumentoval tehdy, že Albánie potřebuje moderní, dobře vybavenou profesionální armádu, nikoli špatně vycvičenou a vybavenou civilní milici skrytou v bunkrech, které nevydrží v boji z hlediska zásobování, komunikace ani obrany.
Autor: Brams, Creative Commons
Enver Hodža zareagoval tím, že nechal Ballakua zatknout a obvinil ho, že je agentem Číňanů a pracuje na vojenském převratu. Generál a jeho spolupracovníci byli odsouzeni a potrestáni podle zákonů diktatury proletariátu. Byli popraveni.
Autor: Profimedia.cz
Kritizovat betonové šílenství se nevyplácelo.
Autor: Profimedia.cz
Množství materiálu záviselo na konkrétním typu bunkru, ale na stavbu toho nejrozšířenějšího, jednomístného kopulovitého bunkru, označovaného jako Qendër Zjarri – QZ, bylo zapotřebí přibližně pět až devět tun materiálu, betonu a oceli.
Autor: Leeturtle, Creative Commons
V podstatě šlo o jednoduché kryté palebné postavení, určené pro jednoho až dva obránce. Měl průměr kolem dvou metrů, stěny silné až 1,1 metru a skládal se z prefabrikované betonové kopule zasazené do kruhové základny.
Autor: Profimedia.cz
Bunkry QZ byly obvykle stavěny ve skupinách po třech, navzájem propojeny prefabrikovaným betonovým tunelem. Jinde byly bunkry stavěny ve skupinách kolem strategických bodů po celé zemi nebo v liniích napříč územím.
Autor: Profimedia.cz
Těžká velitelská stanoviště, takzvané Pikë Zjarri, dosahovala při svém kruhovém profilu průměru až osmi metrů. Skládala se z velkých betonových segmentů o váze osm až devět tun, které se na místě propojovaly cementem. Takový kompletně sestavený PZ bunkr vážil mezi 350 a 400 tunami.
Autor: Profimedia.cz
Samostatnou kategorií pak byly strategické podzemní komplexy, obří tunely a protiatomové kryty v horách určené pro politickou a vojenskou elitu země.
Autor: Profimedia.cz
V Linze poblíž hlavního města Tirany byla vybudována síť tunelů dlouhá asi dva kilometry, která měla chránit vrcholné představitele ministerstva vnitra a příslušníky Sigurimi, tajné policie, před jaderným útokem.
Autor: Profimedia.cz
Albánie se tím údajně stala nejvíce „protunelovanou“ zemí na světě, hned po Severní Koreji. Dnes by jí nejspíš mohl konkurovat Írán.
Autor: ČTK
Tunely pro elitu byly stavěny za podmínek přísného utajení. Inženýrské týmy nesměly dovést stavbu až do dokončení, každý měsíc se střídaly z místa na místo. Nikdo nesměl o bunkru vědět všechno.
Autor: Profimedia.cz
Tyto skryté podzemní celky měly desítky až stovky místností. Na jejich vybudování padly tisíce tun betonu, jen ražba prostor pod povrchem spotřebovala obrovské průmyslové kapacity státu.
Autor: Profimedia.cz
Menší bunkry byly rozmístěny v paprskovitých liniích, na dohled velkého velitelského bunkru PZ. Ten byl obsazen trvale. Velitelé z těchto velkých bunkrů komunikovali se svými nadřízenými rádiem a s obránci menších bunkrů QZ vizuálními signály. Ty bylo možné vidět skrz průzory a štěrbiny.
Autor: Profimedia.cz
Kdo měl být posádkou uvnitř těch bunkrů a bránit zemi? Albánská armáda byla skutečně doslova lidová. Koncepce obrany byla založena na partyzánském modelu lidového boje, celá byla postavena kolem pěchotních jednotek.
Autor: Elian Stefa, Gyler Mydyti, Creative Commons
Albánská armáda byla z pětasedmdesáti procent tvořena pěchotou, drtivá většina záložníků byla určena pro pěchotní úkoly. Právě oni se měli primárně starat o prvotní obsazení a obranu bunkrů.
Autor: Profimedia.cz
Režim se rovněž intenzivně snažil o militarizaci civilního obyvatelstva. Z přibližně tří milionů obyvatel Albánie sloužilo v obraně „nějakým způsobem“ asi 800 tisíc lidí. Od pravidelných ozbrojených sil a záloh až po civilní obranu a studentské ozbrojené mládežnické jednotky.
Autor: Profimedia.cz
Do obrany státu byly začleněny mnohé vládní a samosprávné sektory, zaměstnanci státních podniků a veřejných služeb. Znamenalo to, že do vojenského plánování mohla být tak či onak zahrnuta téměř celá populace.
Autor: Avi1111 dr. avishai teicher, Creative Commons
Děti od věku dvanácti let byly cvičeny, aby se v případě signálu shromáždily u nejbližšího bunkru a zapojily se aktivně do obrany. A menší děti? Ty sice neunesly zbraň, ale byly nabádány aspoň k tomu, aby pátraly po nepřátelských živlech.
Autor: Profimedia.cz
Stranické buňky organizovaly celé rodiny, aby čistily a udržovaly své místní bunkry. A nejméně dvakrát měsíčně se konala cvičení civilní obrany, trvala až tři dny. Zúčastnit se jich museli všichni civilisté ve vojenském věku.
Autor: Ekaterina Kvelidze, Creative Commons
Navzdory rozsáhlé militarizaci obyvatelstva byl albánský obranný systém masivně neefektivní a jen málo zohledňoval skutečné obranné potřeby země. Pušku sice uměl držet v ruce každý, ale málokdo ji kdy držel nabitou anebo z ní vystřelil. Režim zase tak moc nevěřil ani těm, kdo ho měli chránit.
Autor: Profimedia.cz
Výcvik byl minimální, spočíval jen v naučených manévrech a přesunech do bunkrů. Co by vlastně bylo dál po útoku, to nikdo netušil. Na komplexnější nácvik bylo paliva a munice vždy málo, vybavení bylo nízké kvality, zbraně byly zastaralé. A armádě chyběl řádný systém velení a řízení.
Autor: Profimedia.cz
Taktické plány obrany Albánie měly obskurní podobu. Žádné „Omyl, pánové, obětujeme obě křídla!“ jako v pohádce Šíleně smutná princezna. Při obraně Albánie totiž nemělo být obětováno zhola nic.
Autor: Profimedia.cz
Bráněny měly být hory – území příhodné k partyzánskému způsobu boje – stejně jako silně neubránitelné nížiny při pobřeží. Města se měla držet stejně jako pláže a horské průsmyky. Albánská národní celistvost a suverenita měla být udržena za každou cenu.
Autor: Calistemon, Creative Commons
Obzvláště silně byla bráněna Tirana, tisíce bunkrů se rozkládaly v dnes neuvěřitelně znějících padesáti soustředných kruzích kolem města.
Autor: Profimedia.cz
Kolik těch bunkrů vlastně dohromady je? To ve své podstatě přesně nevědí ani sami Albánci.
Autor: Profimedia.cz
Původní plán vojenského velení země pod vedením generálů Envera Hodži původně navrhl masivní projekt, podle nějž měl jeden bunkr připadat na každou rodinu!
Autor: anonymouse1, Creative Commons
Cílem pro pokrytí celé Albánie a jejího obyvatelstva mělo být 750 tisíc bunkrů. Oficiální vojenské záznamy, odtajněné až po pádu režimu, potvrdily, že v letech 1967 až 1986 bylo postaveno „jen“ 173 271 bunkrů.
Autor: Profimedia.cz
Jenže další část bunkrů osadily v rámci budovatelské iniciativy a obranných plánů samy výrobní podniky. A jiné bunkry byly improvizovaně přemístěny nebo osazeny jinde, než bylo podle plánů zamýšleno. Výsledkem je tak chaos, početní nejistota.
Autor: Pasztilla aka Attila Terbócs, Creative Commons
Výrobou dílů pro bunkry se zabývaly téměř všechny velké továrny v Albánii. Kvůli poptávce bunkrů byla v roce 1974 dokonce postavena obrovská ocelárna.
Autor: Elsa.Cengu, Creative Commons
Betonové kopule se vyráběly nepřetržitě. Byly také stavěny pozice pro protiletadlové zbraně a dělostřelectvo, spolu se sklady pro munici, zákopy, tunely a velitelské body.
Autor: Profimedia.cz
Albánie dosáhla toho, že se na jejím území nachází v přepočtu zhruba 5,7 bunkru na každý kilometr čtvereční.
Autor: Profimedia.cz
Projekt spotřeboval třikrát více betonu než celá slavná francouzská Maginotova linie ve Francii. A to v době, kdy v zemi panoval kritický nedostatek cementu pro stavbu silnic, bytů a civilní infrastruktury.
Autor: Fingalo, Creative Commons
Takové budovatelské obranné plány měly pochopitelně svou cenu. V letech nejintenzivnější „bunkerizimi“ spolykala výstavba bunkrů až 20 procent tehdejšího HDP Albánie. Byl to projekt, který naprosto paralyzoval albánské hospodářství.
Autor: Profimedia.cz
Jeden každý QZ bunkr, palebné postavení, si lze představit jako ekvivalent materiálu, který mohl posloužit k výstavbě celého rodinného domu. A každý velitelský PZ bunkr lze v takové úvaze nahradit jedním kilometrem dálnice.
Autor: Inkey, Creative Commons
K zamýšlenému účelu nemusely být bunkry nikdy použity. Náklady na jejich výstavbu těžce přečerpávaly albánské zdroje a odváděly je od řešení běžných problémů. Nejen od nedostatku bytů a špatných silnic v zemi.
Autor: Profimedia.cz
Žádná invaze nikdy nepřišla. Na albánských plážích se nikdo nevylodil, z nebe se nespustily žádné výsadkové divize a horskými průsmyky se neprobojovávala žádná armáda. Nepřítel, který Albánii nakonec způsobil největší škody, byl uvnitř. Stál v jejím čele.
Autor: Profimedia.cz
Bunkry byly opuštěny po rozpadu komunistické vlády v roce 1992. To, co v Albánii mohlo vzniknout místo nich, se dohání i po desetiletích jen těžce. Dnes jsou bunkry považovány za kuriózní symbol země.
Autor: Profimedia.cz
