V druhé polovině sedmdesátých let minulého století se Albánie obávala vojenské intervence ze západu i východu. Její vrcholní představitelé, kteří proti sobě postupným střídáním výhodných spojenectví poštvali snad všechny stalinistické diktatury světa, přežívali ve stavu totální paranoie. Jak tuto situaci vysvětlit lidem, aby to nepůsobilo dojmem selhání vůdců? Jednoduše.
Chyby se nikdy nestaly, partnerství se státy jako Sovětský svaz nebo Čína vlastně vůbec neexistovala. Albánské ministerstvo vnitřních záležitostí se vždy včas postaralo o likvidaci všech živých i věcných připomínek minulosti.
Metody úpravy pravdy, změny výkladu nedávné historie podle momentální situace, které si nezadaly s orwellovskými romány a současnou Severní Koreou, tu v průběhu svých desetiletí dynamických změn politického kurzu dovedli v Albánii k dokonalosti. Zásadní úlohu při tom vcelku očekávatelně sehrála nechvalně proslulá tajná policie Sigurimi. Velmi nečekaně se však významné role dostalo též průmyslovým hnětačům těsta.
Složku máme na každého
Sigurimi, věrna svému heslu Për popullin, me popullin, Pro lidi, s lidmi, vytvořila dokonalý aparát policejního státu, systém lidového dozoru a politické bdělosti, v němž vlastně nikdo nevěřil nikomu a každý donášel na všechny.
Je paradoxem, že v sedmdesátých letech fakticky kontrolovalo celou dvoumilionovou populaci jen asi 10 tisíc pracovníků tajné služby. Jak se jim to povedlo? Tím, že z 20 procent veškerého obyvatelstva vytvořili své důvěrníky, konfidenty, neplacené spolupracovníky a udavače. Tím se dokonale pojistili před domácími nepokoji, byť země neustále balancovala na samé hraně bankrotu. Každý rok tu prý vznikalo 120 až 250 000 složek, do nichž byla zakládána hlášení, poznatky a udání na nespolehlivé živly.
Populace odbojných a odlišně smýšlejících jedinců byla tímto aparátem postupně zregulována na 100 tisíc lidí v pracovně-nápravných táborech, 20 tisíc politických vězňů ve speciálních kriminálech. A také zhruba šest tisíc osob, které prostě postupně zmizely neznámo kam. S lidmi pro lidi se tu vytvořila dokonalá mašinérie státního dozoru, v níž nebylo dovoleno chovat se ani myslet jinak, než dovolil Enver Hodža, první tajemník Albánské strany práce, od konce druhé světové války až do své smrti vůdce celé Albánie.
Mělo to samozřejmě háček. Myšlení obyvatel šlo po dobrém či po zlém ohnout a vždy napasovat na nový rám, ale kiksy a neobratné manévry albánské zahraniční politiky se neustále samovolně připomínaly.
Ať promluví stroje!
Pomníky lze svrhnout a rozbít, pamětní desky odšroubovat. Ale co dělat se všemi těmi instrukcemi a letáky, které pořád propagují balkánské bratrství a spřízněnost s Jugoslávií? Albánské knihovny byly plné zastaralých časopisů a tiskovin s neplatnými názory. Školní sborovny byly zaplavené příručkami politické výchovy, s poučkami, které už nově neplatily. Staré metodické pokyny pro kádrování zaměstnanců se vršily v kancelářích, překlady čínských brožurek ležely v čítárnách, aby stejně jako naskladněné zaprášené cyklostylované pokyny v krajských politických ústředích svou přítomností neodbytně, fyzicky dokumentovaly minulost a chyby režimu. Co jen s nimi?
Hodža si výslovně nepřál ohnivý spektákl, spojený s pálením tiskovin. Účast davů na takových akcí by totiž k přitahovala zbytečnou pozornost. Nepřál si, aby listinné dokumenty byly pohřbeny jen tak do země, protože to by je nezničilo a zůstaly by zčásti čitelné. Současně potřeboval, aby s nimi do styku, v průběhu dokonalé likvidace, přišlo co nejméně lidí. Proto neprošla ani kremace listin v pecích.
Šlo přitom o statisíce, možná miliony listů. V průměru to byly tuny papíru každý rok, v bouřlivějších etapách albánské trajektorie pak i desítky tun.
Historii rozhněteme do ztracena
Spolehlivou a plně funkční metodu nakonec nalezli pracovníci ministerstva vnitřních věcí v robustních hnětačích těsta. Průmyslových strojích, které se používají ve velkých pekárnách a byly k dostání v každém okresním městě.
„Dokumenty, které měly být zničeny, se dávaly do díže hnětače a přidáním vody se z nich dělalo těsto,“ popisuje mechanismus Elidor Mëhilli, historik, který se nyní soustředí na bádání v pozůstatcích režimních archivů. Tiskoviny se brzy stmelily, uválely a rozměkly do nerozborné, nečitelné papírmaše.
K procesu bylo zapotřebí přilévání minimálně deseti litrů vody za sekundu, hnětací stroj tak dokázal za šedesát minut zpracovat až 800 kilogramů papíru. Těsto se pak přelévalo na nákladní auta, buď se vylévalo do řek, nebo zakopávalo pod zem. Kde se škodlivé připomínky minulosti rozložily.
Mazání minulosti i současnosti
Proměny lidově socialistické AlbánieV poválečných letech sázela Albánie na čilou výměnu surovin a vytváření širších vztahů s Jugoslávií. Když však byly zavrženy myšlenky na vytvoření balkánské federace, Albánie se výrazně přeorientovala na spolupráci se Sovětským svazem. Přineslo to částečnou modernizaci průmyslu a mechanizaci zemědělství, ale také vazalské postavení. Směr byl tedy vyhodnocen jako nedobrý, Tirana se Moskvy zřekla. Dalším strategickým partnerem Albánie se stal Peking. Ani toto spojení však pro albánské vedení nemělo perspektivu, spolupráce byla ukončena v první polovině sedmdesátých let. Do dalšího období tak vstoupila lidově socialistická republika Albánie jako na mezinárodní politické scéně naprosto izolovaný stát, který popudil snad všechny velké rudé figury na mocenské šachovnici světa. |
Praxe s hnětači byla ozkoušena na konci šedesátých let a do turbulentního období let sedmdesátých už šla jako naprosto spolehlivé řešení. Veškeré nechtěné připomínky balkánské celistvosti, otcovské úlohy Sovětského svazu nebo vřelých vazeb s Čínou se pohotově měnily na beztvarou hmotu. A spolu s nimi se ztrácel i jakýkoliv tištěný materiál, který by mohl nést nebezpečné, protirežimní myšlenky.
„Spadaly sem zakázané knihy, revoluční pamflety, a dokonce i odborné zahraniční časopisy, které obsahovaly obrázky ze života „prohnilé“ západní civilizace,“ říká Mëhilli. V těsto se měnila díla, která se dala označit jako úpadková, bezobsažná a zbytečná, zachycující nevhodnou ideologii, provokující. Ale také dočista obyčejné knihy psané v cizích jazycích, komiksy a pohádky a pohlednice. Albánie účtovala velmi důsledně se stopami své minulosti a budoucnost si přála zcela očištěnou od zahraničních vlivů.
„Vedlejším důsledkem prohlubujícího se izolacionistického smýšlení a také vládní posedlosti sledováním všech bylo stále rostoucí množství vysoce utajovaných dokumentů,“ dodává Mëhilli. „A to vyžadovalo pravidelné pročišťování archivů, skartaci a ničení spisů po určité době. Hnětací stroje tak měly o práci postaráno nejen v pekárnách.“
Když se v roce 1990 přiblížil pád režimu v Albánii, do kategorie „okamžitě skartovat“ rázem spadly všechny dokumenty. „Týden po nástupu studentských protestů, které nakonec přinesly volby více než jedné strany, nařídil ministr vnitra ihned zničit veškeré spisové složky,“ říká Mëhilli. Úkol byl splněn s nebývalou iniciativou, a skoro stoprocentně.
Zmizel tak například katalog konfidentů a spolupracovníků tajné policie Sigurimi. A stejně tak i odpovědi na otázky, čí udání přivedla do pracovních táborů na 100 tisíc lidí a co se vlastně stalo s těmi pro režim nepohodlnými, co „zmizeli“.
Albánie má podle Elidora Mëhilliho dodnes problém se od břemene své minulosti odpoutat a důstojně ji uzavřít. Místo materiálů pro hledání odpovědí má totiž jen velmi dobře uhnětené těsto.
