Represe. Buržoazní řád a kázeň si nechtěla nechat narušovat nejen spokojená a nablýskaná Vídeň, ale ani přísný stát. Nacistické trauma neexistuje, hlásala doba. A existovat nemělo ani zvrhlé umění, akcionisté putovali za mříže.
Oslovit, zapůsobit, upozornit, vyzdvihnout. Vyniknout. Onen motiv je v hledáčku každé umělecké generace, školy, směru. Mnohdy k němu patří programová vzpoura proti zažitým konvencím. Úmysl posouvat hranice, bourat limity.
Onu ambici sdílela i vlna, která se zrodila v šedesátých letech minulého století ve Vídni. Vyjádřila ji s nebývalou razancí, prvoplánově šokovala, byla radikální až brutální. Dobovými měřítky vyšinutá. Umění z principu nemusí vyvolávat jen pozitivní emoce, hlásala. A ve svých dílech prolévala hektolitry krve, výkalů a dalších tělesných výměšků a tekutin.
Laicky a zemitě by se řeklo, že se s tím nemazali. I když v jistém, praktickém ohledu se s tím mazali nadmíru. Za akcionisty zůstávala krajně odpudivá mementa, zdokumentovaná často jen na pár fotkách nebo krátkometrážních záběrech z kamer. Postačovalo to, nepotřebovala trvalost, vše totiž bylo pomíjivé. Ony kousky navíc nikdy neměly patřit do galerií umění. I vůči nim se, stejně jako proti standardům krásy a pomíjivé hodnotě umění, stavěli negativně.
Důležitý pro ně byl proces vzniku díla. Silně je v tom ovlivnila freudianská psychoanalýza. Zkoumali, co se při tvorbě v nich, uvnitř jejich osobností i navenek před nahodilými diváky odehrávalo. Onen proces vnímali jako rituál. Mnohdy bořil tabu, protože pracoval s posvátností a velmi tělesnou intimitou.
Lidské tělo nezůstávalo ušetřeno. Nebylo božsky dokonalé a nedotknutelné, bylo živým plátnem, ale též zdrojem tvůrčího materiálu. Ona tvorba byla destruktivní, znevažující, odhalující. Akční. Ony nespoutané akce, které daly celé umělecké vlně jméno, rozhodně nebyly pro slabé povahy.
