Říkali mu Ďáblův advokát. Hájil nacistického vraha i Šakala

aktualizováno 
Jacques Vergés obhajoval válečné zločince, proti nimž bojoval, teroristy a diktátory. Za stalinských časů zanechal stopu také v Praze. Zemřel 15. srpna ve věku osmaosmdesáti let.

Jacques Verges se proslavil nejen obhajobami válečných zločinců a teroristů, ale též jízlivými odpověďmi na novinářské dotazy. | foto: Profimedia.cz

Když "zemřel" poprvé, bylo to v roce 1970, prohlásil: "S rozkoší jsem četl své nekrology. Byly o velmi nadaném mladém muži, který opustil tento svět." Už to nezopakuje, protože tentokrát zemřel doopravdy.

A znovu je tady spousta nekrologů. Jacques Vergés byl asi nejznámější právník světa, ostatně přezdívku Ďáblův advokát nezíská jen tak někdo. Vergés hájil válečného zločince Klause Barbieho, Šakala a další teroristy, radil Miloševičovi a nabízel se i Saddámu Husajnovi.

Když se ho zeptali, jestli by zastupoval i Hitlera, odpověděl něco v tom smyslu, že by klidně hájil i George Bushe mladšího, jen by musel doznat vinu.

Když se zeptali teroristy Carlose, přezdívaného Šakal, jenž byl svého času považován za nejnebezpečnějšího muže světa, koho si vybere za svého právníka, řekl: "Bude to Jacques Vergés, protože je ještě větší terorista než já. Z něho mám strach sám."

Vergés byl brilantní právník a cynik. A také muž se záhadnou kariérou, jenž zanechal svou i v Praze a jehož označovali za nadaného prznitele práva, fantoma soudních síní a považovali za agenta všech možných tajných služeb včetně KGB.

V každém případě to byl člověk hlubokých rozporů. Byl válečným hrdinou, jenž hájil válečné zločince, proti kterým sám bojoval. Byl vášnivým obhájcem utlačovaných, ale obdivoval Stalina. Žil v absolutním přepychu, ale tvrdil, že je marxistou.

V oběhu byla spousta více, či méně věrohodných příběhů, v nichž byl označován za dodavatele zbraní teroristům, spolupracovníka východoněmecké Stasi či přítele jednoho z šéfů KGB (to je skutečně pravda). Byla to také záhadná postava, po níž se jednou skoro na deset let slehla zem.

Fotogalerie

Ale nejvíc ze všeho byl Vergés sběratel. Někdo sbírá známky nebo rytiny, on sbíral kontroverzní kauzy. Čím kontroverznější a dramatičtější, tím lepší. Chodil do ztracených bitev, neboť si s oblibou bral případy, které nešlo vyhrát.

Klasický byl případ "lyonského řezníka" Klause Barbieho. Francouzi po něm šli celá desetiletí. Tento muž, který byl za války šéfem gestapa v Lyonu, zabil největšího hrdinu francouzského odboje Jeana Moulina a poslal do plynu desítky dětí. A co na to Vergés? "Jsem hrdý, že budu stát mezi tímto osamělým individuem na lavici obžalovaných a tou svatouškovskou vlčí smečkou, která je připravena ho lynčovat." řekl, když se chystal k obhajobě.

"Kdybych ho měl za války před hlavní své zbraně, zastřelil bych ho," prohlásil advokát, který od sedmnácti bojoval v de Gaullových jednotkách. "Ale nyní jednoduše dělám svoji práci jako advokát."

Protiúder jako styl

Ještě více než výběrem klientů však Vergés provokoval způsobem obhajoby. Když hájil Barbieho, postavil místo něj na lavici obžalovaných Francii. Obvinil svoji zemi ze zbabělosti. "Stejně jako oni chtějí udělat z Barbieho symbol všeho, co spáchali nacisti, využiju tento proces, abych obnažil pokrytectví Francie," prohlásil a dodal, že za okupace mnozí Francouzi spolupracovali s nacisty, ale země se na to snaží zapomenout a teď si jen uklidňuje své špatné svědomí.

Nic nového pod sluncem. Poprvé tento postup použil v 50. letech, když vzal případ Džamily Búhiredové, odsouzené ke gilotině za to, co spáchala jako členka alžírského hnutí odporu. Místo aby ji obhajoval, Vergés jednoduše obvinil Francii ze stejných zvěrstev. A protože zmobilizoval veřejné mínění, dosáhl jejího propuštění.

Podobně to bylo v případě Slobodana Miloševiče i Saddáma Husajna, kterého sice nakonec nezastupoval, ale o němž řekl: "Byl přítelem hlav západních států. A nejen to, byl nejen přítelem, byl i spojencem." A dodal, že kdyby jako právník dostal příležitost mluvit u soudu, dokáže, že Západ nese spoluvinu, protože hýčkal Saddáma a za dlouhé války s Íránem ho zásoboval zbraněmi včetně materiálu pro výrobu chemických plynů.

Princip obhajoby byl vždy stejný. Hlavní je cirkus okolo. Z obhájce se stává žalobce. Jeho kritici o něm říkali, že je justiční chameleon. "Mým zákonem je žádný zákon," prohlašoval on sám o sobě. Jindy řekl: "Mým principem je, že nemám žádné principy. Proto neodmítnu nikoho."

"Vždy si vyberu vlka, zvlášť pokud krvácí"

Důvod, proč hájil zrovna takové lidi a takovým způsobem, pramení zřejmě už z jeho dětství. Jacques Vergés a jeho dvojče Paul se narodili na území dnešního Thajska 5. března 1925. Otcem byl francouzský diplomat, matka však byla Vietnamka, což se v té době zrovna nenosilo.

Později se rodina přestěhovala na ostrov Réunion, kde malý Jacques, jak tvrdí, poprvé pocítil jako dítě ze smíšeného manželství rasismus. V rozhovoru pro německý Der Spiegel popsal okamžik, který se mu vryl do paměti: "Dvojice neuvěřitelně tlustých Francouzů jede v rikše tažené hubeným domorodcem, a když chtějí zastavit, prostě ho kopnou. Takhle by nezacházeli ani s oslem."

Za války Vergés odjel do Anglie, aby mohl vstoupit do de Gaullových jednotek. Bojoval v Maroku, Alžírsku, Itálii, Francii a Německu. Mimochodem, o mnoho let později se ukázalo, že vstoupil do Lyonu jen několik hodin poté, co odtud uprchl Klaus Barbie. Přestože byl v přímých bojových akcích, válku přežil bez škrábnutí. Řekl o sobě, že byl vůči kulkám imunní a že jediné zranění utrpěl, když po vylodění ve Francii otvíral bodákem mušle.

Po válce se stal komunistou a začal na Sorbonně studovat orientální jazyky, právo a historii. V roce 1951 odešel na čtyři roky do Prahy, kde zastupoval francouzské vysokoškoláky na ústředí Mezinárodního svazu studentstva, který byl plně pod kontrolou Moskvy. Tehdejší tlumočník Jaromír Švamberk po letech vzpomínal, že žil se svou první ženou, mladičkou a krásnou plavovláskou, ve vile Na Hřebenkách a byl nefrancouzsky strohý a uzavřený. "Měl pověst namyšleného člověka a nevím, že by s ním někdo udržoval jiné vztahy kromě pracovních." Pozdější bonviván chodil běžně na obědy do závodní jídelny. A udělal si známosti pro budoucnost, třeba s budoucím šéfem KGB Šeljepinem, který tam rovněž působil.

Případ, který ho proslavil

Když se vrátil do Paříže, jeho právnická kariéra začala případem, jenž jej dostal na titulní stránky. A určil i jeho budoucí právnický styl. V kauze byla smrt, násilí, mladá žena, láska a záchrana. Je to již zmíněný případ Džamily Búhiredové, mladé Alžířanky odsouzené k smrti za teroristické útoky na francouzské osadníky v Alžírsku.

Kapitola číslo jedna: rytíř Vergés dívku vyseká z obvinění a ještě stačí obvinit stát, že dopustil její mučení. Současně obviní stát z pokrytectví, protože dívku soudí za to, čeho se sám v Alžírsku dopouští. Kapitola číslo dvě: obhájce a jeho klientka se do sebe zamilují a vezmou se. Kapitola číslo tři: Vergés obhajuje další Alžířany obviněné z terorismu, později přijímá alžírské občanství, konvertuje na islám a volí si i nové jméno Mansúr.

Obhajuje také extremisty z Arafatovy Organizace pro osvobození Palestiny. Mezitím si stihne zajet do Pekingu, seznámit se s Mao Ce-tungem a takto osvěžen na duchu začne po návratu vydávat maoistický časopis. Říká se o něm také, že opatřuje zbraně povstalcům v Angole a Mosambiku.

V roce 1970 oznamuje Mansúr Vergés přátelům, že odjíždí na pár dní do Španělska. Pár dní se protáhne na devět let. A nikdy neprozradí, kde se potloukal. Dohadů je spousta: byl u Pol Pota, což je také jeho přítel, u teroristů z italských Rudých brigád, u teroristů z německé Frakce Rudé armády. Nejkonkrétnější odpověď, kterou z něj novináři vyrazili, zní: "Byl jsem na druhé straně zrcadla."

Po návratu už běží všechno velmi rychle. Vergésova kancelář, to je adresa, na níž zaklepou přátelé všech teroristů, kteří jdou před soud. Vlastně se dá říct, že hájí extremisty zprava i zleva. Třeba budoucí manželku teroristy Carlose Magdalenu Koppovou, členy Rudých brigád, bývalého kolaboranta s nacisty Paula Touviera či Rogera Garaudyho, jenž popíral holocaust.

Vždy v duchu svého kréda, které jednou popsal takto: "Když si mám vybrat mezi obhajobou vlka a obhajobou psa, vyberu si vždy vlka, zvlášť pokud krvácí."

Nic není a vše je pravda

Stává se vysloveně celebritou. Přátelí se s politiky a premiéry všech politických vyznání, zastupuje největší firmy a hvězdy. Vycházejí o něm články a on sám napíše divadelní hru, jejímž je hlavním a jediným hercem. Je na programu slavného pařížského Theatre de la Madeleine.

Případy končí a začínají, jeho klienti prohrávají, ale otázka zůstává: proč to dělal?

Vergés nabízí klasické vysvětlení: "Věřím, že právník musí obhajovat kohokoliv. Co byste řekli o lékaři, který by léčil jen lidi s chřipkou, ale odmítal by syfilitiky? Pak by to nebyl doktor."

Ale možná to je poněkud složitější. Už desítky let se spekuluje o tom, zda palivem, které hnalo Vergése, nebyly křivdy z mládí, nenávist ke společnosti, či rozhořčení ze zločinů spáchaných v Alžírsku. Či snad instinktivní vůle stát na straně vyděděnců? Anebo za tím vším byla jen snaha provokovat měšťácké spoluobčany, stát se středem pozornosti, dělat si tak reklamu, a tím si přihrávat další případy? Tomu by napovídala i kouřová clona tajuplnosti a záhad, kterou kolem sebe rád vypouštěl.

Když byl dotázán, co z jeho života je vlastně pravda, odpověděl zcela "vergésovsky": "Skoro všechno, co o mně bylo napsáno, není pravda. A skoro ve všem je něco pravdy. Nepopřu nic. A nic nepotvrdím."

Z těch slov se dozvíte snad jen to, že Vergés byl právník, který se vyznal.

Autoři: ,

Nejčtenější

Sex podle hudebního vkusu. Nejspokojenější jsou fanoušci country

Fanoušci country hudby v průzkumu překvapili.

Mají raději anální sex než ostatní, stejně tak intimní hraní rolí, jsou největšími vyznavači nebo vyznavačkami milostné...

Moje fantazie nejsou mládeži přístupné, říká MOgirl Mallghareth

„Že jsem lesba, jsem si poprvé uvědomila, když jsem se v dětství zamilovala do...

Vždy tušila, že je na holky, ani tak však nebylo přiznání jednoduché. „Dlouho jsem se mu bránila. Se svou přirozeností...

Velká Bertha obírala boháče ve vlacích. Stala se podvodnickou legendou

Dokázala využít i své korpulentní postavy. Vzbuzovala díky ní důvěru, protože...

Falešná jména, smyšlené tituly, především však skvostné řečnické schopnosti. Pohotové reakce, schopnost improvizovat. A...

I sexuální scény musí herci cvičit, nejen akční, říká trenérka

Film Život Adéle rozkrývá milostný vztah dvou dívek, hlavní role ztvárnily...

Jak se líbat, jak předstírat kopulaci, jak sadomasochistické praktiky a jak znásilnění. Hercům radí, hledá s nimi...

Bizarní bazar: indické tržiště s lodní veteší má na délku 11 kilometrů

Na každou loď se čeká s netrpělivostí, je cestou k obživě.

Svou poslední plavbu tu zakončily stovky lodí. Byly rozebrány na součástky a šrot a jejich vybavení slouží lidem dál. V...

Další z rubriky

Extrémní gastronomie: sušenky pro důchodce jsou plné zapečených vos

Japonská kuchyně zná celou řadu sušenek. Na snímku jsou klasické, docela...

Japonské mládeži se oškliví, senioři je zbožňují. A jak zdejší populace stárne, narůstají i obraty společnosti Omachi,...

Velká Bertha obírala boháče ve vlacích. Stala se podvodnickou legendou

Dokázala využít i své korpulentní postavy. Vzbuzovala díky ní důvěru, protože...

Falešná jména, smyšlené tituly, především však skvostné řečnické schopnosti. Pohotové reakce, schopnost improvizovat. A...

I sexuální scény musí herci cvičit, nejen akční, říká trenérka

Film Život Adéle rozkrývá milostný vztah dvou dívek, hlavní role ztvárnily...

Jak se líbat, jak předstírat kopulaci, jak sadomasochistické praktiky a jak znásilnění. Hercům radí, hledá s nimi...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz