Další podvedení rodiče, další ukořistěné dítě, další suma na kontě. Georgia Tannová jedná se zájemci o adopci, rok 1939.
Dopřát kouzlo pravé mateřské lásky sirotkům. Poskytnout hřejivé teplo rodinného krbu malým dětem, které by jinak byly odsouzeny k zoufalému životu v samotě útulen státních ústavů. Nalézt nový domov těm, co ho nikdy neměli. Paní Georgia Tannová o svém poslání uměla jímavě vyprávět celé hodiny. Jemně a laskavě však mluvila jen ke svým klientům, převážně k bezdětným párům z Kalifornie a státu New York, jimž zprostředkovávala adopce.
Když hovořila s rodiči z chudinských čtvrtí, chovala se docela jinak a používala výrazně odlišný slovník. Mluvila o hanbě, bídě, hladu. O tom, že se nejsou schopní postarat ani sami o sebe, natož o svůj nový přírůstek. Strašila je zanedbáním povinné péče, hrozila jim soudy, vězením. A naoko velmi neochotně jim nabízela ze situace, kterou vykreslovala těmi nejčernějšími barvami, jediné východisko.
Ať se svého zbytečného spratka prostě zbaví. Ať jí ho hned upíší, ona už jej umístí do nějakého sirotčince, kde se snad dočká lepší existence.
Chudé domácnosti opouštěla paní Tannová s nemluvnětem zabaleným do povijanu nebo s odvlékaným plačícím dítětem skoro pokaždé. Dosáhla svého. Nebohá stvoření unášela do sídla své „charitativní organizace“, kde je nabízela k adopci bohaté klientele. Za tisíce dolarů, které končily v její vlastní kapse.
