Cílem práce týmu Caroline F. Pukallové, ředitelky Sexual Health Research Lab, bylo překročit ryze klinické chápání libida a porozumět všedním zkušenostem lidí s jejich sexuální touhou. „Chtěli jsme pochopit, jak lidé o svém libidu smýšlejí, jak se o něj strachují, co je znepokojuje. A jak se ony strasti liší podle partnerského statusu, genderu, sexuálních orientací,“ líčí Pukallová pro server PsyPost.
Na sociálních sítích jednoho vědeckého podcastu se autorskému týmu povedlo získat přes 1 300 lidí, pětapadesát procent se identifikovalo jako ženy, čtyřicet jako muži, zbytek jako nebinární nebo bez genderu. Sedmdesát procent bylo heterosexuálních, zbytek se rozprostřel mezi celé spektrum sexuálních orientací. Téměř osmdesát procent žilo aktuálně ve svazku.
Výzkum se neomezil jen na dotazníky. Vyzval je k vlastnímu reportování a zamyšlení nad svým libidem a vztahem k němu. Právě ono otevřené vyjádření, nevymezené otázkami, považuje vědecký kolektiv za cenné.
Starosti a jejich příčiny
Základním zjištěním studie je, jak hodně jejích účastníků a účastnic má s libidem potíž. O míru svého libida mělo starosti jedenapadesát procent zpovídaných. Největší část z nich, 47,5 procenta, se obávalo, že je příliš nízké. Hned za nimi byla skupina těch, jimž dělala jejich sexuální touha starost proto, že neodpovídala míře libida jejich partnerů, partnerek. Tato část čítala 42,4 procenta. Jen 7,6 procenta zpovídaných mělo obavu o to, že je jejich libido příliš vysoké.
Proč výše jejich sexuální energie, jak ji sami vnímali, dělala lidem vrásky? Nejčastější odpovědí bylo, že neuspokojí toho druhého. Téměř polovina respondentů litovala toho, že již nejsou tak sexuální jako dřív.
Výzkum ukázal i to, co za vnímáním nízkého libida stojí. Téměř pětačtyřicet procent lidí uvedlo jako jeho zdroj psychické obtíže. „Míra, do které respondenti a respondentky dávali nízké libido do souvislosti se stresem, vyčerpáním, rodičovskými povinnostmi, osvětluje, jak propojená je sexuální pohoda s celkovou životní spokojeností,“ poznamenává Pukallová.
Věk při hodnocení libida nehrál roli, gender uměřeně ano. Muži o něco častěji vykazovali vyšší sexuální touhu, ženy nižší, rovněž měly s větší frekvencí o hladinu své sexuální touhy starost. Nižší libido a větší starost o něj uváděli ti, kdo žili ve vztahu, především v jeho prvních patnácti letech. Lidé minoritních sexuálních orientací měli o své libido o něco větší starost.
Základní poselství studie, kterou vydal magazín Journal of Sex & Marital Therapy, je zřejmé.
Libido není konstantní veličina
„Nejsilnějším sdělením je, že starost o libido je extrémně rozšířená. O to, zda je jejich libido ‚normální‘, se bojí spousta lidí,“ shrnuje Pukallová. Podtrhuje, že proměnlivost intenzity libida je standardní součástí lidské zkušenosti. „Touhu ovlivňuje řada faktorů, stres, duševní zdraví, partnerská dynamika, velké životní změny, rodičovství,“ popisuje. A platí to napříč demografickými skupinami. Odchylky v nich existovaly, ale byly nevýrazné.
Vlastní výpovědi mimo dotazníky dopřály hlubší vhled do labyrintu sexuální touhy. Libido popisovaly jako hluboce nestálé, s krkolomnou trajektorií, líčily, jak mizí na celé týdny. Jeho pokles dávaly do souvislosti s náročným životem, chronickým vyčerpáním, stresem, těhotenstvím, porodem, kojením. Některá svědectví zmiňovala přísnou náboženskou výchovu jako překážku pro uvolněný intimní život. Další vyjadřovala obavy, zda je nižší libido nedožene k nechtěnému sexu, jen proto, aby se uspokojil partner, partnerka.
Studie neskrývá limity. Její respondenstvo nelze zaměnit za obecnou populaci, vycházelo z publika vědeckého pořadu, bylo tedy specifické. Výzkum mu rovněž nedal definici libida, lidé používali termíny sexuální touha, libido podle svého uvážení. Nerozlišovala se spontánní touha s tou, která je odpovědí na sexuální situaci.
Přesto práce nese podle své vedoucí autorky důležité sdělení. „Byla bych opatrná před tím interpretovat nízkou touhu jako samu o sobě problematickou. Naše zjištění naznačují, že nesnáze často vycházejí z nejistoty, společenských očekávání, vztahových trablů, životních okolností – ne z objektivního standardu, jaké by libido ‚mělo‘ být,“ uzavírá Pukallová.
