Říká se, že rytina dává zbrani duši. Je to pravda?
Myslím, že ano. Protože pak už to není obyčejná zbraň. I proto je pro mě moc důležité vědět, jakou představu zákazníci mají. Zbraň ani rytina nejsou levná záležitost, nechcete slyšet: „Takhle jsem si to nepředstavoval.“ Zbraň je zapůjčená a vy ji musíte zkrášlit. A děláte pro to všechno. Ony jsou ty flinty jejich miláčci, chovají je jako koťátka.
Takže podobně jako tatér předkládáte různé návrhy.
Ano. Někdo má jasnou představu, chce tam mít ornament, zvíře nebo třeba ženskou, milenku. „Přineste fotku, já to zpracuju. Ale nestěžujte si pak, když ji někdo pozná,“ říkám. Jindy je to méně konkrétní. Potom probíráme více návrhů, řešíme techniku. Jemně klienty poučím o rozdílu mezi reliéfem a povrchovou rytinou, ladíme detaily. Otázkou je, kolik do toho chtějí investovat.
Vaše profese asi neodpouští omyly, že?
Špatné tetování můžete pořád ještě odstranit, ale jakmile jednou seknete do těla zbraně, nedej bože něco zkazíte, už to nevrátíte. Jestli po vás někdo chtěl obrázek loveckého psa a nakonec to bude vypadat jako prasopes, skončili jste.
Jsou některá figurální zobrazení rytin populárnější než jiná?
Asi vedou zvířátka. A také akantový list, to je takový evergreen, už od gotiky. A pořád se to líbí. Je to rostlina, která se jmenuje paznehtník ostnitý, a onen ornament je vlastně jeho stylizace. Je hodně zdobná. Časté je i dubové listí. Jinak je to však pestré, nedělám stovku stejných paroháčů za rok. Moje rytiny jsou originály.
Máte hranici, například že na zbraň neuděláte hákový kříž?
Určitě, mám své meze. Nemusím za každou cenu dělat cokoliv. Nesklapnu podpatky jen proto, že mi někdo nabízí peníze. A to mi dává velkou svobodu. Můžu si udržet svou úroveň, v žádném případě nebudu dělat něco, za co bych se musela stydět. Svou práci si hrdě podepíšu.
Dělám obrazy v kovu
Je podle vás rytectví spíš umění, nebo řemeslo?
Půl na půl. Když to chcete dělat dobře, jedno bez druhého není úplně fajn. Zručný řemeslník, který dostane předlohu, dokáže umění napodobit. Někdo s uměleckým cítěním, ale bez znalosti řemesla, to nezvládne.
Co je rytectví pro vás, máte nějakou osobní definici?
Pro mě je skvělým vyjádřením toho, co cítím. Tvořím obrazy v kovu. Z běžné věci uděláte něco krásného. A uděláte tím lidem radost.
Jaké bylo nebo je renomé českých rytců ve světě?
Český rytec má v zahraničí hodně dobré jméno. Třeba ti, co ryjí známky a bankovky, jsou špičky ve svém oboru a dokážou mistrně spojit právě to řemeslo s uměním. Je jich asi deset a jsou hodně žádaní. Ale i rytci zbraní jsou u nás na skvělé úrovni.
Teď jste to trošku nakousla. Jsou víc ti, co umí rýt známky, než ti, co dělají třeba medaile?
Podívejte, v každém oboru je někdo průměrný nádeník a někdo mistr. Známky a bankovky nádeník dělat nemůže. A než se z něj stane mistr, musí nasbírat zkušenosti. U medailí možná není úplně takový požadavek na preciznost jako třeba u kolků a cenin, ale i to jde dělat na špičkové úrovni. Světově uznávaný mistrem můžete být i v medailérství. Jde spíš o to, jak dalece jste se naučil ovládat svou techniku. Pak už nemá dokonalost hranice.
K lásce vedla náhoda K profesi se prý Iris Fojtíková dostala vlastně náhodou. „Měla jsem blízko k výtvarnu, obrázky, modelování, sochařský kroužek. Už jako malá holka. Dostala jsem se na uměleckou školu do Turnova. Talentovky jsem dělala na obor zlatník, kam se hlásilo 90 procent uchazečů. To víte, když se řekne zlatník, člověk hned ví, co si pod tím představit,“ přiznává. Kvůli počtu zájemců je však rozdělili i do méně známých oborů. Jí osud určil rytectví. „Nejprve jsem to oplakala. Zkusila jsem to však a vydržela a teď jsem za to hrozně vděčná,“ dodává. |
Dřív bylo rytectví mužskou profesí. Platí to pořád?
Když se dostanete hlouběji do těch firem, ve spoustě z nich dělají tuto práci ženy. A není jich zrovna málo. Jen nejsou vidět. Těch, co by dělaly samy na sebe, moc není. Já to však moc nezkoumám. Víte, zbraně jsou prostě záležitost, která k mužům patří. Ale to ještě neznamená, že by taky nemohli mít tu zbraň krásnou. A pak je jedno, kdo to dělá.
Pěknější práci laser ani stroj neudělají
Poznáte práce svých kolegů?
Poznám. Tak jako každý jinak píšeme, tak se každý projevuje jinak i výtvarně. Pokud přímo nechcete dělat kopii nějaké historické zbraně. Tam se musíte umravnit a udělat to věrně, nevnášet do toho vlastní styl.
Upravujete si nějak nástroje, aby vám sedly do ruky?
Jednoznačně. To je nutné. Protože každý má tu ruku jinak velkou, jinak dlouhé prsty, jinak nástroje drží, jinak u toho sedí. Takže každý rytec musí mít nářadí uzpůsobené. Stejně jako kasaři měli své vlastní nářadí. Podle toho, co děláte nejčastěji, si vyrábíte vlastní speciály. Třeba speciální rýtko na zatáčky nebo jemnější sekáčky. S jejich výrobou mi hodně pomáhá manžel, velice zdatný puškař.
Co třeba pokročilá technika, laserové rytí? Nebo se modernizace vaší práci vyhýbá?
Laser je hrobem všech ručních řemesel, to se netýká jen nás rytců. Těm průměrným rytcům práci samozřejmě určitě ukrojí, sebere. Jenže zákazníci znalí věci chtějí tu pěknější práci. A tu stroj neudělá. Já jsem ještě ze staré školy, používám ruční rýtka. Umím pracovat i s pneumatickým rydlem, ale rozhodně ho nepoužívám na všechno. S moderní technikou uděláte práci rychleji, ale umění máte jen ve svých rukou, které vedou i to pneumatické rydlo.
Mnoho technik: do lesa i do vitríny„Vezmeme-li to od povrchu po nejhlubší, je úplně nejjemnější rytinou, která se na běžně používaných zbraních objevuje docela málo, bulino, tečkování. Je to taková vitrínová technika, protože s takovou zbraní nemůžete chodit po lese. Někde s tím ťuknete a je po rytině. Je to spíš reprezentativní záležitost, podobně jako někdo investuje do obrazu,“ vysvětluje Iris Fojtíková. Následuje povrchové rytí, velmi jemná práce rýtkem, kdy se linkami kreslí a stínuje obraz. „Podobně jako tužkou jednotlivými drážkami zachycujete objekt nebo ornament,“ líčí. Mezi hlubší techniky patří například sekání, jímž se vytváří ornament. A konečně reliéfní plastiky, které vyžadují víc sochařský přístup. „Jednotlivé techniky se často kombinují. Hluboké můžete dostínovat jemnými,“ dodává. |
Jak dlouho trvá, než člověk jednu techniku obsáhne, aby to vypadalo trochu k světu?
Záleží na talentu a na tom, jakou úroveň od sebe požadujete. I průměrná práce může vypadat k světu, ale mně by nestačila. Kdybych to měla vztáhnout na své žáky, během jednoho školního roku je naučím ovládat nástroj tak, aby byli schopni z každé té techniky napsat písmenko nebo vysekat ornamentík. A zhruba jednou za tři až pět let se objeví talent, kterému to stačí jenom ukázat. Otázkou zůstává, jestli mu to bude stačit, nebo poroste někam dál.
Jak dlouho trvá, než vytvoříte jednu rytinu?
Záleží na náročnosti. Při jemné rytině musíte pracovat déle. Také reliéfy jsou časově náročné. Nerada pracuji ve stresu. Takže zákazníkům říkám na standardní práci tři měsíce. Hezky svým tempem, nemám potřebu závodit. Dělám to proto, že mě to baví. Našla jsem si svůj rytmus, nepotřebuji dělat stovky prací ročně.
Za chyby se draze platí
Ta otázka samozřejmě padnout musí: na kolik to přijde?
Říct „Chci na zbrani rytinu“ je stejné jako říct „Chci auto“. A chcete oktávku, nebo mercedes? Jemná práce vykládaná zlatem je něco jiného než monogram. Obojí je však rytina. Když si koupíte obyčejnou sériovou ČeZetu za cirka 20 tisíc, můžete ji rytinou zhodnotit čtyřikrát i víc. Pětasedmdesátka je hodně dobrá zbraň, ve světě má skvělý zvuk. A zaplať pánbůh je pořád ze železa, takže se dá kvalitně zdobit. Hranice není: Chcete monogram za tisícovku? Máte ho mít. Chcete rytinu za dvacet, třicet nebo něco extra nóbl za sto, dvě stě tisíc? Je to na vás.
Zbraně ze železa, vidíte. Syntetické materiály na moderních zbraních, ty jdou taky proti vám, ne?
To si nemyslím. Samozřejmě, že doba jde dopředu a zbraně spějí k tomu, aby byly lehké. Ale komu se líbí rytiny, ten si bude určitě kupovat zbraň kovovou. Zrovna teď se do myslivosti hodně pouští i ženy a ty se tradice zbraně v kovu, i s rytinou, hezky přidržují. Je v tom i kus elegance.
Kdo je nejlepší zákazník?
Ten spokojený, pochopitelně. Ideálem je například náš pan doktor zubař, který je současně myslivec. Má jasnou představu o tom, co chce, a protože pracuje rukama, ví, že to není „zmáčkni enter“ a hotovo. Na kvalitu si umí počkat. A taky ji i finančně ocenit.
Nějaký extrémní zákazník? Třeba libyjský diktátor?
Zdobila jsem rytinou revolver pro jednoho vymahače dluhů, ale to taky není žádný extrém. Měla jsem tu paní policistku, která neměla zásnubní prsten, ale zásnubní zbraň. A na tu zbraň chtěla vyrýt datum zásnub a monogram, ale nechtěla ji dát z ruky. Tak si tu před dílnou pár hodin počkala.
Co je podle vás na vaší profesi nejnáročnější?
Vybudovat si reputaci. To je na léta. Špatná zpráva se roznese hned, to dobré budujete roky. Na to, aby si vás někdo všiml, abyste zaujal, aby přišel zákazník a zadal vám práci, musíte vytvořit atmosféru důvěry. Chyba na brokovnici za 150 tisíc vás může stát kariéru, protože to nijak nespravíte. Musíte pracovat poctivě a se zápalem, nebýt flink a pořád na sobě pracovat. Což se dneska moc lidem nechce. Já mám ke své profesi láskyplný přístup a chci být stále lepší. A když vidím spokojeného zákazníka, naplňuje mě to.
