Jak vypadalo vaše dětství? Jak jste svůj handicap vnímal?
Dříve nebyly takové možnosti, jaké jsou nyní. Nebyl internet ani sociální sítě. Spoustu věcí jsem nevěděl. Náš byt nebyl bezbariérový, takže jsem se musel naučit zvládat překážky. Tenkrát nebyly bezbariérové školy ani asistenti, člověk se musel více snažit, pokud chtěl stačit ostatním a vystudovat mezi zdravými dětmi.
Působíte jako vyrovnaný a veselý člověk. Byl jste odmalička pozitivně naladěný?
Hodně lidí mi říká, že tak působím. Snažím se kolem sebe šířit to dobré a zbytečně si nestěžovat. Negativní energie je v této době všude až až. Ne vždy je vše ale růžové. Občas mne trápí zdraví, vztahy, rodina… Někdy dokáže člověka potrápit i ten handicap.
V jakém věku jste svůj handicap vnímal nejintenzivněji?
Zejména v pubertě, když jsem začal řešit holky.
Kde cítíte největší bariéru nyní?
Když cestuji hromadnou dopravou, například ve vlaku.
Kdo vám byl v dětství největší oporou?
Dětství nebylo lehké, ale stáli jsme hodně při sobě s mým bratrem. Oporou mi byla maminka, byla velmi starostlivá a pečlivá, někdy až moc. Otec byl na výchovu trochu tvrdší, ale jsem za to rád, naučil mě pokoře a úctě.
Kvůli těžké skolióze páteře jste musel podstoupit 13 operací, páteř máte zpevněnou titanem, čekají vás další operace?
Doufám, že ne. Koloběh třinácti operací mi úplně stačil. Dříve jsem neřešil, že jdu za půl roku na další operaci. Dnes mám nahnáno i z obyčejné kontroly u doktora. Ale je milé potkávat personál nemocnice, který vás oslovuje Tomášku, protože vás zná odmalička.
Jak jste snášel příkoří od dětí na základní škole? Děti rozdílnost často nepřijímají, neumí se s ní vypořádat.
Člověk nesmí ukázat slabiny. Jsem odmalička hodně komunikativní, dobře navazuji vztahy s lidmi a skoro všude se umím začlenit. Byl jsem spíše členem party. Naschvály a šikana jsou všude, na to člověk nemusí mít žádný handicap. Spolužáci měli občas připomínky, že mám oproti nim nějaké výhody. Třeba místo písemky ústní zkoušení. Ale zase jsem nemohl opisovat, tak to až tak velká výhoda nebyla (smích).
Měl jste ve škole kamarády?
Měl, spoustu. Nejraději však vzpomínám na gymnázium. Koncerty, kluby, chata, kamarádi. Bylo to moc fajn. Už jsme byli dospělejší a uvažovali jsme zkrátka jinak.
Po studiu na gymnáziu jste začal studovat speciální pedagogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci, proč jste školu nedokončil?
Doma jsme řešili složité období. Rodiče se rozváděli a prožívali jsme takové rodinné peklo. Školu jsem v takovém stresu nezvládal, tak jsem se rozhodl studium ukončit. I kvůli výdajům jsem šel pracovat. Někteří učitelé mi to vyčítali, já si to vyčítal také. Chtěl jsem se ke studiu vrátit, ale když začnete pracovat, je to složité. Dnes už mne to tolik netrápí, díky práci v neziskovém sektoru se s problematikou handicapovaných setkávám denně a cítím naplnění.
Kdy jste začal pracovat v organizaci pro handicapované lidi? A v čem vaše práce spočívá?
Asi v roce 2013, kdy jsem se přestěhoval do Olomouce. Nejdříve jsem pracoval v call centru jednoho sociálního podniku, poté jsem dostal šanci ucházet se o místo fundraisera a PR pracovníka v organizaci, která pomáhá vozíčkářům. Příležitost jsem chytl za pačesy a věnoval jsem se té práci s velkým zápalem. Věnoval jsem tomu veškerý čas, soukromí a skoro i zdraví.
Vše však jednou končí a z tohoto místa jsem po jistém prozření odešel. Zanedlouho poté jsem dostal nabídku z olomouckého Tyflocentra, kde nyní působím. Pomáhám organizaci a klientům prostřednictvím PR a fundraisingu. Baví mě to, vidím, že moje práce má smysl.
Přednášíte dětem na školách, co nejvíce je zajímá? Na co se nejvíce ptají?
První otázka, která vždy v rámci besedy zazní, je: „Proč jste na vozíku?“ A je to logické, když vidíte někoho mladého na vozíku, začnete přemýšlet, co se mu stalo. Také se mě děti často ptají na vozík, kolik stojí, zda můžu pít pivo, když řídím vozík. Ptají se mě na tetování, psy, sport, auto. Čím mladší děti jsou, tím je atmosféra uvolněnější a bez ostychu. Malé děti jsou upřímné a nebojí se zeptat.
Tomáš Helísek„Miluju život, svou ženu, kolo, foťák, hudbu, lidi,“ říká Tomáš Helísek na svém webu. K focení se dostal před sedmi lety, od roku 2017 jezdí na handbike, nejen v rámci projektu Svoboda na kolech. |
Myslíte si, že dnešní lidé na handicapované nahlížejí jinak? Že se jich už tolik „nebojí“?
Rozhodně je to lepší než dříve. Ovšem záleží hodně na výchově. Potkávám rodiče s dětmi, když jedu na elektrickém vozíku nebo handbiku. Děti se přirozeně ptají. Někteří rodiče dítěti hned odpovědí a poučí ho. Jiní dítě vezmou za ruku a odtáhnou ho za roh, protože o této problematice neumí hovořit.
Myslím si, že lidé handicapované raději přehlíží, jelikož nevědí, jak se k nim chovat, zkrátka se stydí. Co si o tom myslíte vy?
Ano, bojí se, stydí se a neumí komunikovat. Je to problém globálně. Zvláště v dnešní době sociálních sítí. Ale najdou se i tací, kteří se vás ani nezeptají, jestli potřebujete pomoci a rovnou tak činí. A to také není dobře. Jelikož mohou způsobit více škody než užitku. Třeba když mi podrží dveře paní s chodítkem. Ve finále držím dveře já a musím dávat pozor, abych paní nepřejel. Hodně lidí vnímá lidi s handicapem jako malé děti, třeba kvůli vzrůstu. Což není zrovna příjemné.
A jak vnímáte bariéry? Je jich podstatně méně, než když jste byl dítě?
Je to velký posun. Je více bezbariérových škol. Je bezbariérové bydlení, hromadná doprava a tak dále. Alespoň v Olomouci tak tomu je. Bezbariérové úpravy handicapovaným umožňují cítit se jako rovní zdravým lidem. Nebo spíše plnohodnotní.
Naše tři psy zvládnu i na vozíku
Jak jste se seznámil se svou ženou? Působí na mne též jako velmi silná osobnost.
Poznali jsme se skrze psy. Dal jsem dohromady skupinu milovníků bull plemen a ona se do skupiny přidala. Naše první setkání bylo romantické, zrovna vynášela plný sáček od pejska – a v tom jsem se objevil já. Přeskočila jiskra, vzplál velký oheň a jsme spolu již šest let. Je mi velkou oporou a je tou nejkrásnější ženou na zemi. I když ji občas zlobím.
Máte stafordšírského bulteriéra, pitbulteriéra a jednoho greyhounda, kterého jste zachránil před utracením. Dokonce je někdy venčíte úplně sám, jak to zvládáte?
Všechny tři psy jsem zvládal venčit sám. Teď mi pomáhá moje žena a dcera. Dcera si s nimi velmi rozumí a zvládá je na jedničku. Rose (greyhound) je většího vzrůstu. Špatně se mi s ní otáčí ve dveřích, ale venku jde hezky vedle vozíku. Podle naší rodinné filozofie se dá zvládnout téměř vše, záleží na pravidlech a tom, zda člověk chce.
Vím, že vás od bull plemena lidé zrazovali, vy jste si šel ovšem vždy svou cestou. Hádám, že máte vyrovnané a sebevědomé psy, kteří znají pravidla, je to tak?
Bull plemena mají velkou sílu, potřebují fyzickou i psychickou aktivitu, pak jsou úplně v pohodě. Dávají do všeho 200 procent. Asi proto jsem si vybral stafbula, jsme podobně aktivní. Manželka měla fenku pitbulteriéra již při našem seznámení, já si svého stafbula pořídil záhy. Nebylo to vždy lehké, v pubertě mě moje fenka Rox dost zlobila. Ale začali jsme společně makat na poslušnosti a teď jsme velcí parťáci. Nejdůležitější je vztah a důvěra. Nyní Rox poslouchá téměř na slovo.
Chci vyvolávat emoce
Vím o vás, že se již sedm let věnujete fotografování. Co nejraději fotíte?
Lidi v přirozených situacích, reportáže, street foto, občas architekturu a zvířata. Od fotografování jsem měl chvilku pauzu. Ale nedávno jsem vyměnil výbavu a chytl jsem druhý dech. A konečně jsem našel svůj směr, který jsem dlouho hledal. Fotím převážně černobíle, příliš neřeším retuše. Důležitý je pro mě okamžik. A najednou vidím, že se lidem moje fotografie líbí víc a víc. A to mě motivuje.
Jak se vypořádáváte s tím, když chcete portrétovat vysokého člověka?
Dobrá otázka. Když to jde, vyfotografuji ho z podhledu nebo zvednu trochu ruce nahoru. Ale ne vždy to jde.
Fotografujete i reportáže, jak to zvládáte s handicapem? Přece jenom, reportážní fotograf musí být poměrně rychlý.
Nedávno jsem fotografoval prestižní filmový festival Academia Film Olomouc. Byl to trochu oříšek. Byla tam tma, projekce, sál, spousta lidí. Ne všude jsem se dostal podle mých představ. I přes to jsem se s tím popral a fotografie dopadly dobře. Tedy, říkají to ostatní. Já jsem sám k sobě spíše kritický.
Jaké máte další plány s fotografováním?
Plány mám velké, chtěl bych se fotografování věnovat naplno. Spustil jsem svůj vlastní web, kde lidé mohou vidět mé portfolio a objednat si služby. Ale fotografování je finančně náročná záležitost a financí aktuálně moc není. Časem bych chtěl uspořádat vlastní výstavu. Láká mě fotografování svateb, ale mám z toho respekt. Mám i vzory, například se mi líbí, jak fotografuje Petr Kotrlík, Vojta Hurych, Martin Vítek nebo Dalibora Bijelič. Daří se jim, jejich fotografie vyvolávají emoce. A to je můj cíl. Vyvolávat emoce.
Daří se vám získávat zakázky?
O moje fotografie má zájem olomoucký Theresian Hotel. Projevili zájem o fotografie historických budov z Olomouce a o momentky z města. Fotografie budou zdobit hotelové pokoje a hosté si je budou moci zakoupit. Uvidíme, jak to dopadne.
Aby toho nebylo málo, asi před rokem jste se rozhodl začít sportovat. Co vás k tomu přimělo?
Sport mě nikdy moc nelákal a kvůli handicapu a operacím páteře byla moje fyzická aktivita hodně omezená. Sporty mi navíc nešly, zkoušel jsem basketbal, florbal. Zhruba před třemi lety jsem začal pokukovat po jízdě na kole. Moje oblíbená značka, která vyrábí aktivní vozíčky a kompenzační pomůcky, přišla na trh s novinkou, vyrobila speciální kolo pro handicapované, handbike. Ale cena byla pro mne opravdu astronomická, kolo stálo 155 tisíc korun. Což jsem si nemohl dovolit.
Jak vaše cesta ke sportu pokračovala?
Handbike jsem si chtěl alespoň vyzkoušet. Domluvil jsem s regionálním zastoupením výrobce zapůjčení adaptéru handbiku. Dali mne do pořadníku a po několika týdnech na mě konečně přišla řada. Adaptér mi zapůjčili na celý víkend. Byl jsem z toho trošku nervózní, ale ten víkend s handbikem zcela změnil můj život. Když jsem poprvé „šlápl“ do pedálu, hned v první zatáčce jsem se i s vozíkem a adaptérem přetočil na bok. Smál jsem se a moje žena se mi také smála.
Začal jsem mít radost z nového pohybu. Projížděl jsem Olomoucí, cítil jsem vítr ve tváři, cítil jsem rychlost, celé tělo bylo aktivně zapojené v pohybu. Byl to splněný sen. Na druhý den jsem nemohl vylézt z postele, bolel mě každý sval, celý člověk. Ale byl to parádní pocit. Konečně aktivita, konečně mohu dělat něco pro sebe, pro své tělo. Měl jsem jasno, chci handbike! Ale ta cena…
Znám ten pocit… Ale když člověk opravdu něco chce, je ochoten pro to udělat maximum. Co jste podnikl?
Bylo přede mnou velké dilema, sehnat finanční prostředky, sponzory. Ale byl zde střet zájmů, pracuji pro neziskovou organizaci. Vytvořil jsem si tedy transparentní účet a vymyslel jsem název projektu Svoboda na kolech. Založil jsem výzvu na Facebooku a přemýšlel, co dál podniknout. Začali se ozývat kamarádi, každým dnem přibývaly peníze, lidé chtěli pomáhat. Vůbec jsem nechápal, že se tolik lidí chce zapojit a pomoci. Začaly vycházet články, můj příběh vysílali v regionální televizi. Během 14 dnů jsem získal 50 procent cílové částky a kolo mohlo jít do výroby. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Byly i negativní ohlasy na váš projekt?
Nic není jenom růžové. Samozřejmě se našly i negativní reakce. Nebylo to jednoduché, na druhou stranu jsem potkal spoustu skvělých lidí a nových přátel. Přispěla mi spousta jednotlivců i firem. Všem patří velké díky, změnili můj život.
Jak vlastně takový handbike funguje?
Existuje klasický velký handbike, ve kterém člověk téměř leží a rukama šlape. Já se nakonec rozhodl pro speciální adaptér, který se připne ke stávajícímu vozíku a vytvoří hybrid – handbike. Je tam možnost elektrického pomocného pohonu a různá nastavení. Navíc ho mohu kdykoliv odepnout od vozíku a být plně mobilní.
Kolik kilometrů jste na handbiku ujel zpočátku a kolik kilometrů ujedete nyní?
První den na handbiku jsem najel asi 10 kilometrů. Postupně jsem přidával. Manželka si musela místo koloběžky pořídit kolo, přestala mě stíhat. Nyní ujedu na tak 45 kilometrů za jedno odpoledne. Nedávno jsem absolvoval 63km výlet. Byla to paráda, cítil jsem svobodu. Ostatně stejný název má i můj projekt Svoboda na kolech.
Jaká bude vaše další životní výzva, Tomáši?
Na handbiku bych chtěl pokořit 100 kilometrů za jeden den, postupně se vypracovat a zapojit se do nějakého cyklo maratonu. Výzev není nikdy dost. Vždy se něco objeví a já málokdy řeknu „ne“.
