Při své práci se dost často díváte temnotě v lidech zblízka do očí. Jak to snášíte?
Děkuji za optání. Docela dobře. Jsem rád, že jsem po letech celou knižní sérii o sexuálních vraždách v Čechách dokončil. Chápu, na co se ptáte, ale určitá fascinace zlem, tím, co je člověk člověku vůbec schopen udělat, je v nás zakotvená asi od nepaměti. Nejde prostě o nic nového. Všechny ty vraždy, příběhy a policejní případy jsou svým způsobem často kronikou své doby. A že se tyhle příběhy namísto vyprávění u kamen dostávají na papír? To má také svoji tradici.
Už od pozdního středověku existovaly takzvané smolné nebo též černé knihy, obsahující soudní záznamy hrdelních zločinů, výpovědi podezřelých na mučidlech a často i podrobný popis mnohdy děsivě provedené popravy. O lidské přirozenosti poslouchat strašidelné historky o zločinech hovoří například i spisovatel Karel Čapek. Za pravdu mu historicky dává i lidová tvořivost a různé kramářské a pouťové morytáty – tedy písně popisující aktuální vraždy.
Čepel mířící na její hrdlo se však zasekla o čelist, ona se mu vysmýkla a utíkala k nejbližšímu stavení a naléhavě křičela o pomoc. To jí zachránilo život. Mrázka totiž její strach natolik vzrušil, že ejakuloval, a přestal o ni jevit zájem.