V roce 2011 žil Petr Kosek v Kalifornii a hodně cestoval. Doslechl se o Pacific Crest Trailu, dálkovém treku, jehož dlouhá trasa spojuje mexickou a kanadskou hranici Spojených států.
„Člověk může jít 4 200 kilometrů skoro pořád divočinou. Celé dny často nepotkáte člověka, silnici ani chatu. Hned jsem věděl, že to chci zkusit,“ vzpomíná český vědec na svůj první ultradlouhý, a zároveň ultralehký, trek.
Jak si mám takovou pěší výpravu dlouhou tisíce kilometrů představit?
Jdete 30 až 40 kilometrů každý den čtyři měsíce v kuse. To nelze jít s třicetikilovým batohem. Objevil jsem jiný přístup – ultralight trekking (UL). Jen s asi pěti až sedmi kilogramy výbavy můžete být plně soběstační od pouští až po zasněžené vrcholky hor. Během let jsem se postupně dostal na pět kilogramů, samozřejmě bez jídla a bez vody.
Ale jen průměrný stan váží asi tři kila.
Opravdové šílenství je dělat věci stále stejně a čekat jiný výsledek, řekl prý kdysi Einstein. Pokud chcete jít nalehko, musíte prostě začít uvažovat jinak. V batohu mám tzv. tarp, což je tvarovaná plachta bez podlážky, vážící nanejvýš 500 gramů. Pokud si dám trochu práci s výběrem tábořiště, je to stejně dobré nebo lepší řešení než stan. Přitom v rámci UL existují i borci, kteří Continental Divide Trail ušli s 2,5 kilogramu výbavy za jednu sezonu tam i zpátky. Tisíce kilometrů v teplotách až minus 20 °C, ve sněhu i v horku. To už připomíná cirkusová čísla.
Plánování znamená dvojí požitek z cesty
Dlouhodobý lidský fyzický výkon má hranice. Vědci je nalezli Limity jsou jen v hlavě, říká se v extrémních sportech, které testují hranice lidského výkonu. Není to celá pravda. O tom, co dokážeme, rozhoduje naše schopnost zpracovávat při dlouhodobé fyzické námaze kalorie, a ta má strop, tvrdí studie. Dodává, že mezi vytrvalostní sportovkyně lze počítat i těhotné ženy. |
UL trekking tedy znamená hodně přemýšlet?
Spíš jde o to dělat věci uvědoměle. Nenaházet do batohu hromadu věcí a doufat, že to nějak dopadne. Mám promyšlené systémy na spaní, oblékání a vaření, které mi díky správnému používání slouží na 150 procent. Nemusím tahat nic takzvaně pro jistotu, co kdyby náhodou. Když předem vím, co a jak budu dělat, stačí mi pár věcí.
Pokud se zhorší počasí, neriskujete? Hanč s Vrbatou přece umrzli jen kvůli špatnému oblečení.
UL trekking není hazard, při kterém bych doma nechal důležité věci, ale naopak zodpovědná soběstačnost. Vím, co skutečně potřebuju, mám to osobně vyzkoušeno a můžu se na to spolehnout. Jsem vybaven i do špatného počasí. Kvalitní funkční prádlo, dobrá péřovka, osvědčené nepromokavé oblečení. Hlavní výhodou je však lehký batoh, díky kterému jsem velmi pohyblivý a můžu rychle reagovat. Bez problémů ujdu třeba 50 kilometrů, což je bezpečnější.
V čem?
Pokud mě například ve vysokých horách zastihne silný mráz, prostě se v noci sbalím a seběhnu níž. Přespím tam, kde je tepleji, a kdyby byl průšvih, dostanu se rychleji do civilizace. S lehkým batohem je i menší riziko zranění z přetížení nohou.
Jak to v horách děláte s vodou?
S těžkým báglem za půl dne jen těžko ujdete víc než 10 kilometrů, navíc se zátěží se mnohem víc potíte. Na celodenní pochod tak můžete spotřebovat až pět litrů vody. Když se navíc „natěžko“ doplahočíte ke zdroji a zjistíte, že je nepoužitelný, jste v pasti. Jste unavení, je večer a nikam už nedojdete. Jenže bez vody neuvaříte a další den bude těžké dojít k jinému zdroji. Pro jistotu si tedy naberete o dva litry víc do rezervy, ale tím pádem budete ještě pomalejší a upocenější.
Pekelná spirála?
Přesně tak. Nalehko se tolik nepotíte a navíc víte, že za pár hodin dojdete i ke vzdálenější vodě. Nejste nuceni brát vodu do rezervy, a přesto vás nezaskočí žízeň. S padesátigramovým filtrem můžete při dobrém plánování trasy průběžně pít z potůčků. Ani v Česku neexistuje místo, kde bych do 30 minut nedošel k vodě. Proč ji tedy tahat na zádech?
Petr Kosek (39)Zřejmě jako první Čech prošel Triple Crown, všechny tři nejdelší trekové trasy světa:
Díky tomu objevil ultralehký trekking, který dnes popularizuje na webu www.nalehko.com. Vystudoval zpracování kovů a získal doktorát ze speciálních slitin na Technické univerzitě v Liberci. V Severní Karolíně pomáhal rozjíždět tlakovou slévárnu hliníku. Žije v Liberci, s manželkou vychovávají dvě děti. |
Ale co jídlo?
Klasičtí turisté neujdou 150 kilometrů za tři čtyři dny jako já. Musí si proto nést jídlo na 10 dnů, čímž jejich batoh velmi ztěžkne. Pokud potřebujete ujít pustinou delší vzdálenosti, dá se to předem vyřešit posíláním balíků na chaty, na benzinky nebo na pošty v malých vesnicích. Stačí jen naplánovat, kde na vás bude který balík čekat. Osobně však raději podrobně nastuduju trasu. Kříží hory silnice? Dostopuju třeba 30 kilometrů do nejbližšího města, nakoupím, na co mám chuť, a zase se stopem vrátím. Zdržení není velké. Balíky posílám, jen když to jinak nejde.
Promyšlená logistika.
Ano, plánování trasy je pro mě zábava. Jako kluk jsem ležel v mayovkách a verneovkách, takže vím, že bez promyšleného zásobování se žádná výprava neobejde. Ponořit se do map a průvodců mi navíc umožňuje „projít“ si trasu předem doma. Díky tomu mám z cesty dvojí zážitek, jednou nad mapou a podruhé v reálu. Zvyšuje to i bezpečnost, protože nejdu do neznáma. V hlavě mám podrobnou představu, co se chystám dělat. Pokud se objeví problém, se znalostí trasy ho můžu rychle řešit.
Pěší chůze vám dá dost času obdivovat okolní krajinu.
Místo stanu si na cesty můžete vzít tarp.
Jít a nemyslet vůbec na nic
Dostal jste se někdy do extrémní situace, kdy by vám něco opravdu chybělo?
Vyloženě průšvih jsem nezažil. S manželkou jsme však na Continental Divide Trailu při brodění nebezpečných řek litovali, že máme dohromady jen jedny trekové hole. Do hluboké a prudké vody by se nám hodily dvoje.
Pastevečtí psi byli zlí, válčila jsem s nimi, říká cestovatelka Za pět měsíců ušla s rozpočtem euro na den 2 500 kilometrů. Okradli ji, ubránila se zlým psům i náruživým Rumunům. Během cesty se jí úplně změnilo vnímání času, zbystřil čich, poznala, co je to zvířecí hlad. A úplně na konci se Viktorce Hlaváčové i přestaly honit myšlenky hlavou. |
Manželka s vámi ušla přes čtyři tisíce kilometrů. Z lásky, z obětavosti, nebo proto, že ji to bavilo?
Olí je spíš kavárenský typ, ale asi k tomu prostě dospěla. O pacifické hřebenovce jsem s ní často mluvil. Jednoho dne přišla, že si něco takového chce zkusit, než ji semele práce a rodina.
Nevyčítala vám to na cestě, třeba když bylo ošklivo?
Ne, protože to bylo z její hlavy. Prý je moc ráda, že jsme se do toho pustili. Z vlastní zkušenosti vím, jak společný dobrodružný zážitek posílí vztah.
V extrémních situacích člověk pozná partnera do nejmenších detailů.
Přesně tak, zážitky nás hodně spojily. Z půlročního treku jsme se navíc vrátili tři, posledních asi tisíc kilometrů šla Olí těhotná. V dnes dvouleté dceři Terezce to asi je, pořád chce být venku a velmi si užívá pohyb. Dali jsme jí prostřední jméno Mia, což je zkratka znamenající Made in America.
Co s člověkem tak dlouhé pěší putování udělá vnitřně?
Můžu mluvit jen za sebe, protože řada lidí dnes dálkové treky chodí se sluchátky na uších a s očima na displeji navigace. Nerozumím moc ani těm, kdo si prý rovnají myšlenky. Osobně mi přijde skvělé jít dlouhé hodiny krásnou krajinou a nemyslet vůbec na nic. Coby technik jsem býval nevěřící, ale zážitek mnohaměsíční chůze to změnil. Ne že bych našel nějakého konkrétního boha. Ale pochopil jsem, že na světě je něco víc, než co se dá změřit a zvážit. Při chůzi se myšlenky zastaví. Vnímáte jen hřebeny a údolí. Ten stav je velmi návykový. Chápu lidi, kteří jdou například pacifickou hřebenovku mnohokrát za život. Doma pořád o něčem přemýšlíme. V horách stačí nechat věcem volný průběh a zapadnou do sebe samy.
Feťáci chůze a nemyšlení?
Ano, a taky závislost na fyzickém výkonu. Ale hlavně najednou máte jasný směr, často poprvé v životě. Jdete a přesně víte kam, což je velmi osvobozující. Doma běháme kolečko do práce a domů. Jednou za měsíc přijde výplata, kterou utratíme, a znovu do práce a domů. Lidem se v tom špatně žije, ale na dálkovém treku je to jinak. Všechno, co celý den děláte, slouží jen k tomu, abyste se posunuli zvoleným směrem. Nic jiného není v horách podstatné, což je hluboce osvobozující.
Zjistit, co potřebujete, a co ne
Souvisí lehká hlava s lehkým batohem?
Určitě! Vědci popsali vztah mezi váhou batohu a spotřebu energie, ale záleží i na botách. Každý gram uspořený na botách se projeví stejně jako čtyřnásobek ušetřený v batohu. Dálkové treky se místo těžkých pohorek chodí v lehoučké běžecké obuvi. Uspořím až 1,4 kilogramu, což je, jako kdybych vyndal z batohu přes pět kilogramů věcí.
Čím začít, pokud mě vaše vyprávění zaujalo?
Nejdřív si rozmyslete, jestli je to pro vás. Kdo se chce s kamarády svalit v lese u ohně s kytarou, pro toho je UL trekking zbytečný. Zajímejte se o něj až v případě, že je pro vás důležitější pohyb krajinou. Delší trasy, odlehlejší místa… Zjistěte nejen, co potřebujete, ale hlavně co nepotřebujete. Po návratu z treků si pište, co jste nevyužili, a postupně to vyřazujte. Dostanete se na 10 až 12 kilogramů. Teprve pak si pořizujte speciální výbavu a začněte i jinak vařit a jíst.
Jak?
Soustřeďte se na tuky, které při stejné hmotnosti obsahují asi třikrát víc energie než sacharidy. Základem stravy na dálkovém treku jsou ořechy, burákové máslo, tvrdé sýry, čokoláda, olivový olej… Osobně sním denně klidně půl kila čokolády. Spálím asi šest tisíc kilokalorií denně, zhruba trojnásobek doporučené denní dávky pro aktivního člověka.
Víc než horník nebo dřevorubec?
Pro představu je to asi 30 tatranek denně.
Kolik lidí u nás UL trekking dělá?
Pokud vím, Pacific Crest Trail letos půjde asi dvacet Čechů. Celkový počet našich UL trekařů odhaduju na stovky až tisíce.
Mají něco společného?
Ušli stejné stovky kilometrů, čelili stejným rozmarům počasí, mají stejné problémy s nohama. Není to imaginární pouto jako třeba na Facebooku, ale reálně prožitá sdílená zkušenost. Všichni za sebou nechali běžné životy, vymysleli trasu, nakoupili vybavení. Spojuje je i úsilí, které museli vyvinout. Lidi mi často říkají: „No jo, ale tys měl na dálkový trek volno, zatímco já musím vydělávat!“ Ne. Musel jsem opustit dobře placenou práci. Řekl jsem si, že pro mě má větší cenu jít pět měsíců pěšky přes hory. Může to udělat každý, stačí se jen rozhodnout.
