Jedním z míst, kde se v 70. a 80. letech daly sehnat značkové džíny, byly ilegální burzy. Jak fungovaly a co všechno se tam prodávalo?
Fungovaly tak, že tam přišel prodávat každý, kdo měl nějaký mimořádný zdroj spotřebních věcí, které nebyly obvykle dostupné v běžném maloobchodě a u kterých existoval obrovský převis poptávky nad nabídkou. Nevím, jak bych to charakterizoval jednou větou líp. Rejstřík byl opravdu široký – od obyčejné samolepky propagující svíčky Champion, kterou šlo dostat v nějakém německém servisu třeba zadarmo, přes igelitové tašky, jež dodávali výrobci ke svému zboží do Tuzexu – jenže tam je mohli odklonit na černý trh, protože dávali vlastní. Nabízely se tam pašované digitální hodinky od polských a vietnamských šíbrů nebo muzika, kterou k nám dostali konduktéři Československých drah nebo tiráci ČSAD. Tašky od plynových masek z armádních skladů, šátky „palestiny“, jež se k nám dostávaly od studujících Arabů, až po walkmana, který šel někdo prodat, protože mu teta z Německa poslala nový a ten starý už měl ojetou hlavu. Sortiment byl jednoduše nepopsatelný a prodávající taky.
Burzy fungovaly ve větších městech – někde třeba pod krytím burz sběratelů, ale největší proslulosti se podle mě těšila smíšená burza na pražském Havelském trhu, jak jsme nepřesně říkali „v Kotcích“, a hudební burzy s „elpíčky“ v hlavním městě a v Ostravě na kunčické haldě. V Praze nejvíc vzpomínáme asi na tu na Letné „u Stalina“, ale ta se kvůli policii stěhovala – do Krče, do Motola, nějaký čas se obchodovalo i ve Slovanském domě.
