Nedávno jsem četla přirovnání, že život během pandemie připomínal pobyt na kosmické lodi ve stavu beztíže. Jako by čas plynul mnohem pomaleji. Uběhl ale rok – a je to přesně naopak. Rychlost našich životů nabrala neskutečné obrátky a spíše připomíná raketoplán při startu.
Je to tak. Společnost se nedá natrvalo zabrzdit. Zejména ne taková, která si zvykala už asi 250 let stále více chvátat. Středověk byl poměrně statický, ale stejně se pořád vedly drobné války. My to už nevidíme, protože nám to opticky zaniká v obrazu staletí. Ale dnes může nastat prakticky cokoli. Pokud včera byla celoplanetární karanténa s kolektivní psychózou, jakou lidstvo nikdy nezažilo ani za nejhorších morů, zítra může být něco úplně jiného, čeho se ani nenadějeme. Moje generace to už jednou zažila s pádem komunismu. To sice byla událost radostná, ale taky nečekaná.
Společnost kontrolovaná umělou inteligencí zde bude tak do deseti let.
