Ikona. Jiří Žaloudek nastoupil na českou siláckou scénu hned poté, co se objevila. A zůstal v ní téměř pětadvacet let. Během kariéry udělal spoustu nepřehlédnutelných výkonů.
Normální chlápek. Jako hora, plnovous, nepřehlédnete ho. Ale normální chlápek. Zaskočí jen jedním, pestrostí toho, co zvládl. A tím, že z něj nedostanete velká slova o tom, jak je za tím vším vnitřní disciplína, strukturovaný život, inspirace velkou osobností. „Člověk prostě něco udělá – a vyplyne z toho, kam dál,“ říká.
Začneme u světa siláctví, strávil jste v něm pětadvaceti let. Za onu dobu u nás prošlo velkou proměnou a zjednává si pořád větší popularitu. Čím podle vás oslovuje?
Myslí na diváka. Protože se zvedají, tahají, přenášejí věci, které zná ze všedního života. S činkou obvykle nemá spojení, je to statická věc, nějaké kotoučky… Ale každý někdy tlačil auto, viděl velkou pneumatiku, kamion, tuší, jak je těžká kovadlina. A na závodech vidí, jak se dá s těmi věcmi hýbat, jak se to dá převrátit, odnést, zvedat. Nezávodí jen se zátěží, má to formu, která oslovuje.
Něco dokázat
Pojďme na samotný začátek. U něj bylo běhání a Jarmila Kratochvílová. Jak si vás našla?
To byl zhruba osmdesátý devátý, ona končila závodní kariéru v osmdesátém sedmém, poté si hledala lidi do tréninkové skupiny. Objížděla školní závody, na jedněch si vyhlédla jako talentíka i mě, mně to běhalo. Začal jsem s ní trénovat, podřizoval jsem tomu celá středoškolská studia. Jarmila je osoba par excellance, vzor.
Jenže vy jste nakonec doběhl do posilovny.
Mně to do ní táhlo od začátku. Běhal jsem sprinty, při nich je svalovina potřeba. A jak se to tehdy v devětaosmdesátém všechno otevřelo, přišly filmy s Arnoldem a Stallonem. A člověk koukal na ty plakáty a říkal si, ježiš, takovej mohutnej bych chtěl taky být. A pak zjistil, že vlastně může.
Takže jste Jarmile Kratochvílové utekl…
Dodnes ji beru jako svou druhou mámu, dodnes se vídáme. Byla ráda, že jsem se sportem neskončil, bylo jasné, že se sprintem to nijak daleko nepovede. Občas přišla na silácké závody, je mojí motivací skutečně na celý život. Ale věděl jsem, že v tom sprintu jsem přece jen limitovaný – a pořád jsem však chtěl dělat vrcholový sport. Velký sport! Který by mě bavil, ve kterém bych něco dokázal.
Bafnout za to„Strongmeni musejí mít i grif. Aby člověk věděl, jak to chytnout, jak to odnést, přemýšlet u toho,“ vysvětluje. A vzpomíná, jak pro siláctví objevil závodníka a pořadatele tradičního siláckého závodu ve Vrdech Zdeňka Vávru – stylově, když mu pomáhal odnášet kládu z lesa. „Když jsem viděl, jak to bafnul a šel s tím, říkal jsem si, potenciál tam je. Navíc je vysokej, robustní, genetika nescházela, bez ní to opravdu nejde. Začal s námi chodit do fitka, stal se z něj pomocník na závodech, líbilo se mu to. Bral jsem ho do zahraničí. A nakonec začal závodit a špatný fakt není, jede,“ shrnuje.  Energy Strongman VrdyŠestý ročník siláckého závodu Energy Strongman Vrdy se u Čáslavi odehraje v sobotu 28. června. |
A přišly boby. Jak jste je našel?
Mohla za to náhoda. Přijeli k nám na soustředění kluci z Jablonce, přivezli si čtyřbob jako trenažér. Chtěl jsem si to vyzkoušet, a dal jsem dobrý čas. To bylo o prázdninách – a v říjnu mně volali, jestli bych s nimi nechtěl jezdit evropský pohár. S atletikou jsem se dostal nejdál na mistrovství republiky do Ostravy. Současně jsem ale pořád musel mít kontakt s činkou, s rychlostí, paralelně jsem v létě jezdil po strongmanech, v zimě boby.
To musel být masakr na hlídání hmotnosti?
Přesně tak, na bobech je váhový limit, do kterého se posádka musí i s bobem vejít. Takže já jsem měl v létě 116, 117 kilo, na zimu jsem musel jít na 106, 107, a to mně ještě nadávali, jak jsem tlustej. A já lezl hlady po stěně.
Teď ovšem musíte vysvětlit, jak jste si našel cestu k siláckým disciplínám, která vás provázely vlastně dodnes.
Nejprve jsem zkoušel silový trojboj, dokonce jsem byl mistr republiky v juniorech, byl jsem na mistrovství světa v Györu. Byl jsem i na kulturistickém pódiu.
To vás nechytlo?
Z atletiky jsem byl nastavený na výkon, dostat ze sebe adrenalin, zpotit se při té dřině. Exhibice mně prostě nedostačovala, řekl jsem si, že tou cestou jít nechci. Kolem roku 2 000 jsem narazil na siláctví. Dělal jsem spolu s jízdou na bobech, u těch mně kvůli zranění utekla v roce 2006 olympiáda.
