Ve filmu Boj o oheň francouzský režisér Jean-Jacques Annaud, jenž má na kontě takové trháky jako Jméno růže, Nepřítel před branami nebo Medvěd, barvitě popisuje život před 80 tisíci lety a naše tehdejší prehistorické předky vykresluje jako polygamní jedince, kteří si svou sexuální touhu v tlupě vzájemně ventilují. Je tento pohled na pračlověka správný? A pokud ano, proč a kdy jsme se většinově posunuli ke vztahům založeným na citové a sexuální vazbě na jednoho partnera?
Jak přesně to v tomhle ohledu fungovalo v prehistorii, doopravdy nevíme. Ani z archeologických nálezů to přímo ověřit nejde. Přesto existují určitá vodítka. Zkusme se vydat ještě mnohem hlouběji do historie, k pozůstatkům Lucy, která byla nedávno vystavena v Praze.
(Částečně dochovaná 3,2 milionu let stará kostra samice jednoho z více než deseti dosud známých druhů australopitéků, což byli přímí „poloopičí“ předci všech druhů člověka. Lucy byla vysoká asi 105 cm, vážila 28 kg, tělo měla výrazně ochlupené a vzhledem i velikostí mozku se spíše podobala současným šimpanzům – s výjimkou kostí pánve a nohou, ty byly téměř shodné s kostmi moderních lidí a dá se z nich vyvodit, že většinou chodila vzpřímeně po dvou nohách, pozn. red.) Kostra Lucy jasně ukazuje, že pohlavní dimorfismus (fyzická rozdílnost vzhledu obou pohlaví, pozn. red.) byl u australopitéků mnohem větší, než je tomu u dnešních lidí.
Jaký to mělo vliv na jejich sexuální chování?
To můžeme dovodit z pozorování jiných současných živočišných druhů. Pokud se samci výrazně liší od samic, odpovídá tomu i určitý druh sexuálního soužití a preferovaných zvyků.
Samci šimpanzů, stejně jako je tomu u dalších druhů, co se rozmnožují promiskuitně, mají výrazně větší varlata než třeba samec gorily. A má to svůj důvod.
