Jak byste popsal parkour?
Pro každého něco jiného. Já už mám po deseti letech kariéry jasno. Je to rozvoj pohybových schopností, člověk pracuje s vlastním tělem, snaží se ho zdokonalit a naučit se novým pohybům, ale taky vymyslet nějaké svoje. Lidské tělo je k pohybu zrozeno. Bohužel dnes se pohybu moc lidí nevěnuje.
Jak jste se k němu dostal vy?
Byla to dlouhá cesta. Začal jsem už jako dítě doma na Ukrajině, skákali jsme s kamarády přes potoky a z vrby na vrbu, když jsme hráli na babu. Pak jsem v Česku viděl film Okrsek 13, kde zakladatel parkouru David Belle předvádí své umění. Tak jsem se po něm začal opičit a skákat podobné skoky. Až když se mě na to za půl roku zeptal můj kamarád na ulici, došlo mi, že dělám parkour. Tehdy začala moje mánie – naučit se co nejvíc triků.
Podle čeho jste trénoval?
K tomu mi sloužil jenom internet a zahraniční parkourová videa. Tehdy ještě nebyli žádní trenéři nebo návody. Okoukal jsem pohyby a pak jsem si to nad něčím měkkým vyzkoušel. Takhle jsem se učil.
Měl jste někdy vážný úraz?
Nikdy jsem si nic nezlomil, neměl jsem žádnou operaci. Větší úraz byla naražená páteř. Po přetočeném dvojitém saltu na trampolíně jsem spadl na hlavu. Nosil jsem límec na krční páteř. Parkour vypadá nebezpečně, ale když trénujete nejdříve na zemi a pak postupně ve výšce, tak k vážným úrazům nedochází. Neskáčete hned z paneláku na panelák. Možná to tak na videích vypadá, ale skutečnost je jiná.
Parkour je tedy něco jako wrestling, kde se vše trénuje mimo ring, ale při zápase vypadá, jako že jde o život?
To je dobrý příklad.
Přirozený sport do města
Používáte helmu a chrániče?
Všechno děláme bez nich. Parkour vychází z přirozené metody, jeho základem byl trénink vojáků na překážkách, z toho vznikl ten francouzský název. Tam měl člověk na sobě jen trenky a pohyboval se přirozeným prostředím. Dnes je přirozeným prostředím město, dříve šlo o skály a džungli. Lidé k tomu nepotřebují žádné vybavení, snad s výjimkou dobrých bot.
Je parkour sport? Bude jednou na olympiádě?
Zatím to sport není. Ale věřím, že jednou se v něm soutěžit bude. Jde o složeninu více sportů. Určitě na olympijské soutěže pronikne překážkový běh, něco jako hasičský sport. V Asii je dráha udělaná jako parkourová.
Nejste jen parkourista, ale i velmi podnikavý člověk. Točíte videa, pořádáte tréninkové kempy, máte vlastní značku oblečení.
V patnácti jsem si vybral parkour a ta cesta mě dovedla až sem.
Vaše rozpětí sahá od šití tepláků po pojištění. Máte i vlastní hřiště?
Rád bych postavil parkourovou halu, aby bylo kde trénovat, když je špatné počasí. Taková je tu jen jedna. Ale i hřišť je málo. To je věc, která mě čeká. Chtěl bych dát začínajícím parkouristům zázemí.
Parkourista TaryJmenuje se Taras Povoroznyk, nikdo mu ale neřekne jinak než Tary. Je mu pětadvacet let, narodil se na Ukrajině, odmalička však žije v Říčanech u Prahy. Parkouru se věnuje od dětství. Jako důkaz ukazuje ředitelskou důtku za provádění nebezpečných skoků ve škole. Není jen sportovec, ale i propagátor tohoto městského sportu. Natáčí videa, napsal knihu. Založil si i vlastní značku oblečení pro parkouristy. |
Jak dlouho se dá parkour dělat?
Už odmalička, když začne dítě chodit, tak leze přes překážky. Když se mě někdo ptá, jak dlouho budu skákat, tak říkám, dokud to tělo dovolí. Nemusí to být na vrcholové úrovni, vždycky se můžete jít proběhnout do lesa, zvednout se od počítače a protáhnout se.
Parkour je tu asi deset až dvanáct let. Už si na vás lidi zvykli?
Bohužel ne. Dlouhá léta ho dělalo jen pár lidí, natočilo se pár reportáží. Teprve od roku 2011 stoupá počet zhlédnutých videí. Až v roce 2016 jsem natočil videa, která měla milion až dva miliony zhlédnutí. V tu chvíli se to přes moje diváky dostává i k jejich rodičům. Ale v praxi to je tak, že když jdeme skákat, tak se to vždycky někomu nelíbí. Pořád nás někdo odněkud vyhazuje a podezřívá nás, že chceme něco zničit.
Takže spíše než aby si přišel udělat selfie, tak na vás třeba zavolá policii?
Selfíčko si přijdou udělat ty mladší, protože to znají z YouTube. Ale starší na videa na internetu nekoukají, jsou podezřívaví a mají nás za vandaly.
Kolik lidí se parkouru u nás věnuje?
Těžko říct. Na YouTube kanálu mám půl milionu odběratelů, videa však sleduje až dvakrát tolik lidí. Polovina z nich parkour určitě zkusila. Není však žádná asociace, federace ani sdružení, kde by se dalo spočítat, kolik má členů.
Pořádáte letní kempy, kolik k vám jezdí dětí?
Letos máme 1 200 přihlášených, už je prakticky vyprodáno. Dalších pět tisíc se přijde podívat na některý z našich workshopů, které přes zimu pořádáme po celé republice. Samotného mě překvapuje, jaký je o parkour obrovský zájem.
Parkour je jedno velké městské dobrodružství.
Máte ještě nějakou výzvu?
Můj sen není podívat se do světa, ale co nejdéle se parkouru věnovat a neztratit motivaci k tréninku. Člověk prochází různými obdobími, pořád něco překonává. Můj sportovní cíl je zdokonalovat se, být v pohybu. Žádný konkrétní trik nebo překážka, kterou bych chtěl zdolat, není.
Nebojíte se výšek?
Bojím. Skákat ve dvaceti metrech, to už je dost. Jednou jsem vyrazil s kamarádem na skály. Rád na nich skáče, klidně ve třiceti metrech. Vzal mě tam, chtěli jsme něco natočit a nakonec musela přijet horská služba, aby mě sundala. Zachránili mě. Skočil jsem ze skály na skálu, ale pak jsem se bál skočit zpět. Byl jsem v pasti. Když jsem byl mladší, tak jsem riskoval víc. Neznal jsem omezení. Teď už ano.
Základ je posilování s vlastní vahou
Co děti v letním kempu učíte jako první?
Určitě jim od prvního dne vštěpujeme, že se parkour nedá dělat bez kondiční přípravy. Posilování představuje základ. Bez zpevněného těla je to krátká a rychlá cesta, která skončí nějakým úrazem. Přijde zlomenina. Posilujeme, naučíme je protahovat se před tréninkem, strečovat po tréninku, ukážeme jim základy. Od lehkých přeskoků přes bednu až po správný dopad.
Jak se správně dopadá?
Na špičky, ne na paty nebo na celé chodidlo, kvůli páteři. Musíte postupně, ale každé děcko chce hned dělat salta. Vyzkoušíme si to, ale všem říkáme, aby nepočítali, že to budou dělat okamžitě a pořád.
Chodíte do posilovny?
Ne, při parkouru se neposiluje s činkami, jen vlastní vahou. Přitahujete se, děláte kliky, dřepy, různé triky na břicho.
Co je nejlepší průprava pro parkour?
Gymnastika. Ta je úplně skvělá, tam děti odmalička taky zpevňují. To je ideální. Když pak člověk blbě spadne, tak zatne svaly a většinou se mu nic nestane.
Je lepší začít sám, s trenérem, či se někam přihlásit?
Kroužků i trenérů je málo. Hřišť taky. Bohatě stačí s kamarády nastudovat videa, učit se podle internetu, kde existuje strašně moc návodů. Postupně nacvičovat. V mé knize Tary – Příběh parkouristy najdete tutoriály a rady jak na to.
Co přiměje youtubera napsat knihu?
Videí jsem natočil přes pět set a chtěl jsem do svého repertoáru dostat i knihu. Něco, co po mně zůstane déle než video. To je takové nehmotné. Přemýšlel jsem o tom a do toho mi napsalo nakladatelství Albatros, jestli bych neměl zájem udělat s nimi knihu. Pracoval jsem na ní pět měsíců, dával jsem dohromady fotky, chtěl jsem lidem předat to, co na YouTube nenajdou. To jaké jsem měl dětství, je tam spousta historek a tak.
Co dalšího v knize najdou?
V další části najdou návod jak na parkour i jeho historii, nikdo pořádně neví, kde se tady vzal. Předtím jsem tutorialy natáčel na video, teď jsem je sepsal. I já jsem takhle začínal, měl jsem třeba knihu o judu, kde byly popsané cviky a mě bavilo se na to koukat. Říkal jsem si, že je to i cesta, jak mladší generaci naučit číst. Udělal jsem knihu barevnou, přidal jsem vtipy, citáty. Aby je bavila.
