Ebert se při troše štěstí dokáže českými, moravskými a slezskými archivy propátrat až do 16. století. „Nejčastěji máme my Češi sedlácké kořeny, takže jsou prapředci v matrikách zapsaní pod označením ,rusticus’, případně ,podruh’, což byl sedlákův pomocník,“ popisuje.
Pomáhal jste hledat příbuzné v sedmidílném televizním projektu Ztracená rodina. Jak jste byl úspěšný?
Myslím, že nejtěžší práci měl štáb, ten musel vybrat konkrétní osudy ze čtyř stovek přihlášených lidí, kteří si přáli někoho najít. Já už pak jen dostal k těm zvoleným příběhům úřední doklady. Našel jsem devatenáct hledaných osob a jednu další společně se slovenským kolegou. Natočilo se pak dvanáct příběhů. Většinou jsem hledané příbuzné skutečně našel, jen potom třeba několik z nich odmítlo natáčení a jednou zasáhla nešťastná příhoda: Syn hledal otce, jehož jsem našel, ale ten ho zapřel. Ukázalo se, že měl v době jeho narození vztah se dvěma ženami najednou a obě porodily syny dva dny po sobě. Kluci spolu chodili do první třídy, ale nevěděli, že mají stejného otce. Měli jen nějaké povědomí, že někde asi nějakého sourozence mají, ale nevěděli, kde by to mohlo být. Bratra jsme našli, jenže během natáčení zemřela našemu klientovi žena, a tak se jeho příběh pochopitelně nedotočil.
Pokud se má zachovat přímá linie u rodokmenu, musí se postupovat po otci. Je to jedna linie. Pátrání po matkách by nedávalo smysl.
