Tisk kolem vás kreslí příběh „kluka z děcáku, který to dotáhl až na vrchol“. Je to pravda?
Nedá se říct, že by mě téma dětských domovů úplně míjelo, ale já jsem nikdy v žádném dětském domově nebyl. Patřím mezi ty šťastlivce, které si rodiče hned adoptovali. Přímo z kojeneckého ústavu, ústavní péče u mě nejspíš netrvala déle než dvě hodiny. V roce 1993, kdy jsem se narodil, navíc bylo „volných“ dětí relativně málo, adoptivní rodiče na ně dost dlouho čekali. Třeba moje máma si „na mě“ musela počkat sedm let, než se na ni dostalo. S jistou nadsázkou můžeme říct, že na mě rodiče čekali déle než já na ně.
Jak jste se do kojeneckého ústavu vlastně dostal?
Nikdo mi to nikdy nevysvětlil. Poprvé jsem se dozvěděl, že mě naši adoptovali, v sedmi letech. Ne že bych to v tom věku nějak chápal. Ale od té doby jsem to prostě věděl, byla to pro mě hotová věc. Pak už jsme se k tomu nikdy nevraceli. Když na to opravdu náhodou přijde řeč, odpovídám, že moje biologická „máma“ byla strašně mladá, a proto mě dala pryč. Ale vlastně sám nevím, jestli je to pravda. Je to jen způsob, jakým jsem si to snažil vysvětlit.
Nepátral jste někdy po původu svých biologických rodičů?
Nepokoušel jsem se o to. Mám to tak zafixované už od své mámy, té, která mě vychovala a má mě ráda, že se to nedělá. Že to může být i dost bolestné. Pro všechny. Jednou jsem si našel na sociální síti osobu, která teoreticky mohla být tou mámou. Viděl jsem, jak vypadá, ale nijak jsme se nepropojili. Mně to úplně stačilo. Ono to opravdu není příjemné.
Zvědavost vámi neburcuje?
Určitá zvědavost tu je, zajímalo by mě například, jak vypadal můj biologický táta. Když jsem v patnácti přišel na pravidelnou prohlídku, doktorka mi říkala: „Vy ještě strašně porostete.“ Ona totiž mého biologického otce znala, prý měl ke dvěma metrům výšky. Ale kdoví, jak to vlastně bylo. Já od té doby povyrostl o dva centimetry.
Jak to bere vaše okolí?
Obvykle nemám moc potřebu to prezentovat. Když se bavím s mámou, občas si z toho děláme legraci: „Maminko, vzpomínáš si, jak sis mě před lety vybrala z té psí klece?“ A ona mi odpoví: „Jojo, jak tam byly v útulku desítky takových vedle tebe…“ Je to hodně ustřelený, ale humor je ventil.
Přišlo mi, že malinko nejisté rodinné zázemí se zrcadlí i ve vaší skladatelské tvorbě.
Nemyslím si, že by mě to nějak výrazně poznamenalo. K těm velkým změnám kolem mě docházelo, když jsem je ještě nevnímal.
Ale vaše dětství bylo trochu zamotané i po osvojení, ne?
Rodiče na mě čekali tak dlouho, že když mě dostali, rozvedli se. Táta odešel, když mi byl asi rok. Našel si nějakou jinou paní, máma zase jiného pána. Dneska je to spíš klasika. Z pohledu dítěte záleží, jak to uchopíte, jak si to urovnáte v hlavě. Mě tak nějak těší, že díky jejich rozvodu mám vlastně spoustu sourozenců. I když se moc často nepotkáváme. Nemáme spolu problém, ale míjíme se v čase a prostoru.
Jak jste si to v hlavě urovnal vy?
Já si to nastavil jako vděčnost za to, že mám aspoň mámu. Maminku. Kterou mám opravdu rád a ona mě. Jsem za to vděčný. Mám ji a ostatní lidi moc neřeším.
HankVlastním jménem Kryštof Peuker. Od roku 2012 působí ve formaci ATMO music. Ta vydala jedenáct singlů, dvě desky, má 60 milionů zhlédnutí na YouTube a přes 115 tisíc odběratelů. |
Na ruce jste si nechal vytetovat své prarodiče, to nejde přehlédnout. Proč vlastně?
Jo, to je zvláštní. Víte, u nich jsem se cítil opravdu doma. Bydleli kousek od Liberce. A když jsem chodil do školy, trávil jsem většinu času s nimi. To se mi moc líbilo. Moje máma byla architektka a je, ještě pořád, extrémně rozlítaný člověk. Furt v jednom kole. Já jí nezazlíval, že si mě od dědy s babičkou vyzvedává v devět večer. Ale je fakt, že se mi od nich nikdy moc nechtělo. Tam byla taková ta opravdu rodinná atmosféra. Pohoda. Domácí kuchyně? Tu znám jen od nich. A ta volnost toho, že jste „ve svém“ a můžete si dělat, co chcete, to bylo super. Doma to byla spíš taková vrátnice: přijdeš, odejdeš. U dědy a u babičky to byl opravdový pocit domova.
Skládám sám sebe jako mozaiku
Je vám pětadvacet. Chtěl byste někdy založit rodinu?
Chtěl. Asi před třemi týdny mě napadlo, že bych si mohl nejdřív pořídit psa. Víte, do začátku. Mám v bytě moc prázdno, je tam ticho, nikdo mě nečeká, když přijdu. Jasně, zatím asi nejsem připravený ještě ani na psa, natož na dítě. Ale někdy v budoucnu bych moc rád. Teď ještě vyřešit ten podstatný problém: k dítěti by si to chtělo najít přítelkyni.
Party Ride LiveHanka s jeho výběrem můžete v rámci Party Ride Live vidět 17. března v Kozárovicích. |
To je pro stoupající hvězdu české popové scény problém?
Ano, vůbec nevím, jestli nějakou někdy najdu. Je to zvláštní, ale já se vůbec nestýkám s lidmi mimo ten svůj malý svět, tak nevím, jak na to. A jsem extrémně nedůvěřivý člověk, hrozně nerad se někomu otevírám. Ne že bych se lidí vyloženě bál, ale nejdu se prostě hned bavit, jsem dost nesmělý. A na lidi to pak působí, že jsem namyšlený. Když přijde na ženy, nevěřím si, že by mě nějaká mohla mít upřímně ráda. Jen tak, takového, jaký jsem. Proto netuším, jestli bych někdy vůbec mohl mít něco jako spokojenou domácnost a vlastní rodinu. I když bych chtěl. Nejdřív asi počkám na toho psa.
Nechybí vám v životě „předloha“ pro správné a špatné kroky, vzor?
Nechci být jako „někdo“. Inspiruji se více lidmi a z každého si vyberu ty kousky, které mi zrovna přijdou sympatické. Hodně sleduji sportovce, ale ani ne tak kvůli sportu. Přijde mi, že když jsou tak hodně úspěšní, musejí dělat dobře vlastně všechno. Být „top úspěšný“ prostě něco vyžaduje. Takže koukám, co bych si od nich mohl vzít. A já pak jsem kombinace toho všeho, nebo se o to aspoň pokouším. Skládám si sám sebe. Jako mozaiku.
Vaše songy mají na YouTube přes 60 milionů zhlédnutí. Takže na nich asi něco bude.
Číslo je to super, mě to překvapuje. Nikdy bych to nečekal. Je to hodně příjemný pocit, že v tom tolik lidí něco vidí.
A netušíte, co to je?
To je složité, já si občas nějakou svou písničku poslechnu a jsem sám trochu zmatený.
Z čeho?
Že vlastně nejde poznat, jestli je ten song negativní, nebo pozitivní. Ony jsou něco mezi, míchají se v nich pocity. Podle mě si písničku může někdo pustit a bude mu do breku. Protože se před měsícem rozešel s holkou nebo klukem. A když ji poslouchají, chtěli by to všechno vrátit, ale už to nejde. Přitom někde o kus dál může tu samou písničku poslouchat někdo jiný. A má to jako budíček, když se probouzí vedle své holky a dává jí pusu. Tatáž samá písnička pak bude najednou strašně super.
Možná proto má onen song co říct hodně lidem, ne?
Možná je to tím, je v mých písničkách tolik smíšených pocitů, až si v tom každý může vybrat ten svůj. Možná svou zmatenou mozaiku pocitů a dojmů přenáším do oné lyriky a pak to takhle funguje.
Rap je ventil z přetlaku a tak trochu terapie
Jste raper, a přitom se obklopujete zástupci popmusic. Není to trochu protimyslné?
Já podle stylů nesoudím. Ať si každý dělá muziku, jak chce. Je fakt, že jsou to pořád ty samé uzavřené skupinky: nějak to dělají rockeři, jinak popíkáři. A když se postavíte někam na hranu žánrů, tak na vás budou vždycky ti ostatní koukat, jako že děláte něco míň. To je pořád: vystupuju na popovém koncertě s dýdžejem a ostatní muzikanti nechápou, proč tam nemám celou živou kapelu. Přijde jim to směšné. Ale já si nestěžuji, není to myslím nějaký pád stranou.
Když jste na TV Óčko vybíral talenty pro Ride Party, párkrát jste řekl: „Jo, ten to cítí. Tam to je.“ Co to pro vás znamená přesně?
Stává se, že něco uvnitř sebe cítíte, ale když to z vás vyjde, zní to úplně jinak. To je pak problém, zvlášť když to nezaznamenáte. Těžko se to vysvětluje. Každopádně se mi líbí, když si někdo do rapování trochu pozpívne, drží se na tónu, má to melodii. Nejsem soudce toho, co je dobré, ale tohle je mi blízké. Netvrdím, že se nemůžu plést.
Mýlíte se často?
Já to nepoznám. Chybu uvidím s odstupem času. Pak poznám, že jsem byl blbec, že to bylo vyloženě tragické. Akorát že já za každou svou věc bojuji až do konce. Teprve potom zjistíte, že to je nebo není dobrý. Jsou písničky, které jsem si prosadil produkci navzdory a dneska se počítají mezi desetimilionové pecky. A jiné, které jsem protlačil… a teď na nich přesně vidím, co jim chybělo a proč se nepovedly.
Na Ride Party jste slepil nesourodou partu umělců na jednu šňůru vystoupení. Bude to fungovat?
Mně se na nich líbí, že to opravdu chtějí a je to na nich vidět. Jen se toho trochu bojím. Mají své sny, stát před lidmi, zahrát koncert. A mám pocit, že ne vždycky se to může povést. Tahle šňůra skončí a nikdo jim už potom třeba nebude nabízet výhodné smlouvy k vlastní produkci. Stát se to může. V tomhle jsem trochu realista. Je spousta lidí, co něco umí, a ne každý skončí jako hvězda. Když jsem si doma rapoval v pokojíčku, taky bych si na sebe nevsadil, že mi budou na koncerty chodit lidi. Uklidňuje mě, že to zatím všichni berou jako zkušenost, kterou si chtějí užít.
Sám si moc nevěříte a pochybujete o sobě, ale ostatní naplňujete sebedůvěrou. Není to paradox?
Možná. Dělám spoustu věcí, které prostě nechci nechat ležet. Chci je někomu dát, poslat to, předat. A někdo si z nich vybere, co se mu hodí. Svými písněmi nechci primárně někoho nabíjet energií. Vždycky vycházejí z takových zvláštních, rozostřených momentů. Sedíte doma a přemýšlíte nad tím, proč jste se rozešel s holkou, že to nejspíš byla nejspíš vaše chyba. A pak najednou bžžžt, mlha, a v tom momentu stvoříte dobrý text. A pak jste už zpátky při smyslech. Je to moment, kdy to přijde samo.
Tak trochu terapie. Ale když muzikou zahojíte všechny staré rány, nebojíte se, že nebudete mít o čem zpívat?
Stát se to může. A bojím se toho. Ale zatím se to nestalo. Pořád mám ještě co říct. Rap je stoprocentně muzika, která se rodí z nespokojenosti s něčím. Když jen budete po městě kroužit v luxusní káře, nic vás nenapadne. Když jste spokojení, není tam ten tlak. Ta tíže, že člověk něco cítí a prostě to „musí říct“, je nezbytná. Rap nespočívá v tom, že si z prodeje muziky koupíte zlatej zub.
