V sedmi letech se na Slapech projel na plachetnici Beluga a bylo rozhodnuto: láska na první pohled. Ve čtrnácti se přihlásil do jachtingového oddílu Slavoje Vyšehrad, a když ho po roce 1968 nevzali do námořnické školy v Sovětském svazu, vystudoval medicínu s tím, že se k práci na moři dostane jako lodní lékař. Pětadvacet let pak pracoval jako gynekolog v nemocnici na Bulovce, kromě toho ale vyrážel na zámořské plavby.
Kde se ve vás láska k moři vzala? Zdědil jste ji po někom z rodiny?
Přímo k moři vztah nikdo neměl, ale pár dobrodruhů v rodině máme. Třeba můj dědeček si po první světové válce koupil vyřazené letadlo, a jelikož byl také lékař, zkoušel při létání, co udělají výšky s lidským uchem. A když už neměl na benzin, tak letadlo prostě prodal. Podivínství tedy tak nějak v krvi máme.
Vzpomenete si na svou první plavbu?
Jeli jsme do Libye, panu Kaddáfímu jsme vezli šest raketometů a pět tisíc tun munice. Další cesta směřovala do Sýrie, vezli jsme dvaapadesát tanků. Bral se za to rizikový příplatek osm korun na den.
Jak jste se na loď vlastně dostal se svou specializací na gynekologii?
Nikdo z lékařů se na moře naštěstí moc nehrnul, přece jen trávíte spoustu času bez rodiny. A popravdě, moc práce tam na mě nečekalo. Takže jsem se učil hlavně navigovat, pěkně postaru, žádná GPS nebyla.
Čtyřiadvacet hodin jsem byl přivázaný ke kormidlu
Jaký byl váš nejhorší okamžik na moři?
Vzpomínám na dva případy, oba se odehrály u pobřeží Kolumbie na jachtě a v obou šlo o hurikány. Ale úplně největším extrémem bylo proplutí Drakeova průlivu mezi Antarktidou a Hornovým mysem.
Hornův mys a Drakeův průliv jsou prý jedním z nejhorších míst s nejbouřlivějším mořem na světě. Jaké to tedy bylo?
Vidíte tu zlatou náušnici v mém uchu? Tu může nosit jen ten námořník, který obeplul Hornův mys, a to v tom uchu, které měl v tu chvíli obrácené k mysu. Já ji mám v levém uchu, což znamená, že jsme pluli po větru, tudíž tou "snadnější" trasou.
"Co se dá dělat, námořník musí plout," říká Igor Piňos. Na mořeplavecké cesty doplácel jeho osobní život.
V čem je tohle místo tak strašné?
Když se totiž vracíte z Antarktidy, čeká vás pět dní a pět nocí, na které není předpověď počasí. Posledních šestatřicet hodin před samotným Hornem je to děsný fičák. Je vám permanentní zima, protože na jachtě se netopí a těch pět dní se střídáte 4,5 hodiny dole a tři hodiny nahoře na palubě, z toho 1,5 hodiny u kormidla. Vítr má i hodně přes sto kilometrů za hodinu a všude je ledová voda. Ta zima je strašná. V kajutě, kam si jdete odpočinout, je kolem šesti stupňů.
S Drakeovým průlivem se to má jak?
Tam se valí voda z Tichého oceánu a je tam mělčina, jen něco kolem 40 metrů hloubky. Proto tam dochází k takovým malým tsunami. Mimo jiné je to jediné místo na světě, kde vlna oběhne celý svět bez zastávky. Ty vlny jsou obludné. Tam jsem se proto vázal podruhé v životě ke kormidlu. Poprvé to bylo při jednom ze zmíněných hurikánů u Kolumbie.
Co se vám v tu chvíli honí hlavou?
Ať už to proboha skončí. V Kolumbii to přitom trvalo 24 hodin.
Teď z druhé strany. Kdy to máte na moři nejraději?
Mám rád moment vyplutí, svítání na otevřeném moři. A miluji řecké ostrovy, tam jsem jako doma. Nádherná je též plavba Atlantikem, směrem z Kapverd.
Kolik námořních mil máte vlastně za sebou?
To vím naprosto přesně. Na velkých lodích jsem byl čistého času čtyři roky během čtrnácti let. Na jachtě jsem ujel kolem 75 tisíc námořních mil, tedy 139 tisíc kilometrů.
To už jste v podstatě námořnická ikona.
Občas mi to někdo řekne. Doufám, že pokořím 100 tisíc mil. (smích) Ale upozorňuji, že tím neskončím.
Antarktida Igoru Piňosovi učarovala.
Námořníci bývají pověrčiví, máte nějaké rituály vy?
Než vyplujeme, musí se připít a trochu odlít Neptunovi. Během plavby se pak na moři nesmí se sklenkami ťukat, protože by cinkot budil na dně moře námořníky, kteří sní věčný sen, a bylo by jim líto, že nejsou u pití s námi. Na lodi by se také nemělo pískat, přivolává to totiž vítr a bouři.
Piráti se nám vyhýbají, trápí nás ale agresivní rybáři
Dnes jste kapitánem jachty pro dvanáct lidí. Musíte na palubě často řešit vyhrocené situace?
Po špatném počasí jsou konflikty na palubě druhou nejméně příjemnou věcí, co vás na moři může potkat. Stačí jeden blbec a ostatním to zkazí. Naštěstí k tomu dochází málokdy, vysloveně "vzpouru" jsem řešit nemusel.
Jaké mohou být kaňky na plavbě kromě počasí a "prudičů"?
Nepříjemná jsou místa, kde je hodně rybářů. Například Japonci jsou velmi agresivní, řídí obrovské stopadesátimetrové továrny na produkci ryb a neberou si vůči ostatním, menším lodím žádné servítky. A nepříjemná bývají i frekventovaná místa na moři, kde se kříží námořní trasy.
V nouzi se vypije cokoli"Když není zbytí, padne na lodi cokoli. Kdysi jsme byli v Severní Koreji a jeden námořník si tam za strašný peníze koupil domů do sbírky 'hadovici', kořalku s plazem uvnitř. Na zpáteční cestě mu ostatní kluci za tu lahev nabízeli hory doly, on ale neprodal. Končili jsme v Polsku a na závěr byl obrovský mejdan. Nad ránem došla všechna vodka, ale chuť byla stále. Majitel kořalky s hadem ale bohužel usnul, a jak byli kluci rozjetí, vypili mu ji a hada sežrali. Domů si ji tedy nedovezl, ale scházelo tak málo!" |
Dostal jste se někdy do konfliktu s jinou lodí?
S tím už člověk musí počítat. Stalo se mi, že mi měla loď uhnout a neudělala to. Vlastně se o to ani nepokusila. Pak můžete sice jenom hrozit, ale je to k ničemu.
A co piráti?
Takové to klasické pirátství jsem nezažil, ale v Bangladéši nám vykradli během noci loď. Známým se stalo teď nedávno na Elbě v Itálii, že měli zakotveno a byli na břehu v restauraci. Mezitím jim mladí italští chlapci na gumových člunech odvázali loď a odvlekli ji na otevřené moře. Telefonem nahlásili, že našli opuštěnou loď a zachránili ji. Požadovali 50 tisíc eur nálezného, na což má člověk nárok. Naštěstí jim policie neuvěřila.
Za loď můžete požadovat nálezné?
Ano, až padesát procent z její ceny.
Choval jsem se tvrdě. Ale námořník nemůže jinak
Stále platí, že má námořník v každém přístavu nějakou ženu?
Ale kdepak. To víte, dříve byli námořníci hvězdy, ale teď? Ve větších městech už to není, co bývalo, je tam hodně turistů a svou roli hraje asi i emancipace. Ale v malých brazilských vesnicích je to pořád dobré, jejich zájem je skutečně srdečný. Ale i tak je to jiné. Dříve se stávalo, že námořníci navázali bližší kontakt, a když pak dorazili domů, měli na stole štos dopisů v portugalštině.
To je hezké.
Myslíte? Měli doma co vysvětlovat. Jejich manželky nelenily a nechaly si to pěkně přeložit.
Kde čekají na námořníka nejkrásnější ženy?
Krásné jsou na Kapverdách, za kráskou se ale člověk otočí všude, na Vltavě, u Dunaje, v Singapuru nebo v Brazílii. Brazilky jsou krásné. Najdete tam vše, od blondýnky až po nejčernější černošku. Tam si vybere snad každý.
"Cesta kolem světa vyjde na 300 tisíc korun za rok. Někdo si ale na lodi mele zrna, peče si chleba a suší nachytané ryby, tak jej to vyjde i laciněji," vysvětluje mořeplavec Igor Piňos.
Patří žena na moře, na loď?
Určitě. Zažil jsem ale i špatné konce, to když si na velkých lodích námořník vzal ženu s sebou na delší plavbu. Často se mu potom, když byl ve službě, vracela do kajuty po boku jiného. Nuda dohnala manželky či přítelkyně námořníků k tomu, že začaly dělat hlouposti. Bylo to k zbláznění, když se dotyčná uprostřed plavby sebrala a přestěhovala se do jiné kajuty. Většinou jim to ale stejně dlouho nevydrželo. Na lodi velmi rychle vykrystalizuje to, co ve vztahu nefunguje. Spíš než k narovnání vztahu a vyřešení rozepří dochází na lodi k rozpadu. Asi to tak má být.
Námořník asi nebude jako ten, kdo je pořád na cestách, dobrou partií pro vážný vztah.
Na velkých lodích jsem zažil spousty srdceryvných příběhů. Nejhorší byly dopisy. Buď žádný nepřišel a ostatním ano, nebo přišel a byla v něm špatná zpráva. A protože jsem byl doktor a gynekolog, horlivě se mnou námořníci rozebírali zdravotní problémy svých žen.
Jaké byly partnerky námořníků? Musely překousávat dlouhé odloučení…
Víte, každý námořník vyprávěl o své ženě jako o úžasné a báječné světici. Když ale přijel domů, byla realita většinou úplně jiná. Češky vnímají tak dlouhodobé odloučení jako něco špatného. Za totality to od nich přitom nebylo vůbec správné, protože naprostá většina z nich pobírala plnými hrstmi výhody, které z toho pramenily. Dostaly se za hranice nebo měly tuzexové konto, byť "hubené". Většina věděla, že si bere námořníka a co z toho vyplývá.
Jak se věčné putování podepsalo na vašem osobním životě?
Asi ne úplně nejkladněji. Naštěstí jsem měl v životě štěstí na báječné ženy, možná si ale některé myslí, že jsem je zklamal.
Musel jste se před svou cestou vyrovnávat doma s výčitkami?
Námitky a dohadování byly časté. Ale co jsem mohl dělat, námořník musí plout.
Nikdy se nestalo, že byste se nechal umluvit a zůstal?
Ne. V tomhle jsem byl naprosto nekompromisní a sobecký. Došel jsem tak daleko, že než bych poslouchal výčitky, oznámil jsem doma odjezd až poslední večer před cestou.
Jak se s vaší prací a fascinací mořem vyrovnávaly děti?
Vím, že jsem asi nebyl takový ten hodný tatínek, který se neustále věnoval synovi. Často jsem prostě nebyl doma.
Mrzí vás to zpětně?
Určitě ano. Syn si často vzpomíná na momenty, kdy mě potřeboval a já tam nebyl. Myslím, že to vidí tak, že jsem se mu nevěnoval, jak by si představoval. Víte, když jste uprostřed oceánu, stane se vaším domovem loď a to, co se děje na pevnině, je daleko. Je to sobecké, ale tak to je.
Snažil jste se syna přitáhnout k lodím?
V určitém věku ano, on ale vzdoroval, což chápu. Tuhle vášeň jsem v něm nedokázal naplno probudit. Raději cestuje po světě po souši.
Na svých mořských cestách Igor Piňos navštívil i ostrovy Vanuatu.
Mrzí vás to?
Už ne. Smířil jsem se s tím. Občas se mnou vyjede, ale má prostě jiné priority. Možná to jednou chytne vnoučata.
Třeba se stanu věčným tulákem
Je nějaké místo na světě, kam byste se chtěl podívat?
K Antarktidě. Sice jsme se odtamtud vraceli vyčerpaní a promrzlí tak, že jsem to cítil ještě půl roku, ale už během návratu se mi po Antarktidě začalo stýskat. Třeba se tam ještě podívám, do námořnické penze se ještě nechystám.
Jaké jiné námořnické sny máte?
Možná se jednou vydám na nekonečnou cestu kolem světa. Třeba se budu toulat po Karibiku od ostrůvku k ostrůvku. Stanu se věčným tulákem.
Jak se za léta, kdy se plavíte, změnilo z vašeho námořnického úhlu pohledu podnebí?
Velmi. V Kolumbii nás tenkrát přepadnul hurikán, který tam vůbec neměl být, v téhle zeměpisné šířce neměl co dělat. A třeba na Antarktidě mi ukazovali skalnaté ostrovy s tím, že ještě před pěti lety to bylo celé pod ledem. Problém je, že když se tak stane, přitahuje černá skála slunce, které to rozehřeje a led to tam už nepokryje.
A co kolonie odpadků, které volně plují oceány? Je to jen mediální hyperbola, nebo realita?
To je strašné, naprosto odpudivé. Stačí jet Středozemním mořem a na téměř každém půl kilometru kolem vás propluje igelitka. Pet lahve se začínají objevovat i v zátokách u těch nejzapadlejších řeckých ostrůvků. Nikdo se o to nestará, protože z toho nejsou peníze.
Jak bude podle vás vypadat moře třeba za sto let?
Obávám se, že pokud se s tím nezačne něco dělat, budeme plout oceánem plastů. Moře sice zvládne hodně, ale tohle ne.
Jaká je vaše rada, aby člověk přežil na moři?
Nesmíte k němu ztratit úctu. Nesmíte si nikdy říct, že všechno víte a že se nemůže nic stát. Největší průsery se stávají zkušeným námořníkům, kteří na tohle zapomněli.
