Člověk má dělat to, co vyžaduje odvahu, říká Dobrý anděl Petr Sýkora

aktualizováno 
Hlavně se za štěstím nedrat moc křečovitě a umět odhadnout moment, kdy je třeba změna. Tímhle mottem se řídí Petr Sýkora, který nedávno prodal úspěšnou firmu, opustil to, co mu léta skvěle fungovalo a vrhl se na dobročinný projekt Dobrý anděl. A mezitím si střihl drsný extrémní závod v Patagonii.

Dobře fungující firma může dělat spoustu užitečných věcí. "Když máte větší organizaci, máte možnost hýbat více věcmi. Papirius a dnes Office Depot sází stromy, vysadili jsme jich kolem 350 tisíc," říká Petr Sýkora. | foto: Jiří Benák, iDNES.cz

Donedávna vám patřila firma Papirius, rozvážející kancelářské potřeby. Prosperovala. Proč jste ji prodal? Byl jste nespokojený se svým životem?
Naopak, když jsem až příliš spokojený a věci jdou dobře, cítím, že je možná čas na změnu. Věděl jsem, že chci v životě zkusit i jiné věci než rozvážet kancelářské potřeby.

Jaké to bylo, opouštět fungující podnik?
Bylo to těžké. Odcházeli jsme od něčeho, co jsme výborně znali, lidé nás respektovali. Bylo to však možná až příliš pohodlné. Byli jsme jednička ve střední a východní Evropě. Když jsme firmu prodali, otevřel se nám nový svět, nové možnosti.

Asi i ubylo starostí. Jste v současné době šťastnější? Chodíte teď třeba raději do práce?
Jediný rozdíl je, že chodím do práce později, ale to jen kvůli dětem. Dřív jsem byl v kanceláři už v půl šesté ráno a trávil tam každé nedělní odpoledne. Jinak je to hodně podobné, baví mě tvořit s lidmi, s nimiž pracuji.

Ony nové možnosti, o nichž jste mluvil, mají jméno nadace Dobrý anděl. Jaké to je, rozjíždět zase něco nového?
Dobrý anděl mi přijde velmi podobný, jako když jsme začínali s firmou Papirius. Nabaluje se kolem něj spousta lidí, kteří chtějí pomoct, a to mě baví.

Fotogalerie

Dobrý anděl pomáhá rodinám s dětmi, které se ocitly kvůli tomu, že některý jejich člen onemocněl rakovinou, ve finanční tísni. Jak se mu v Česku daří?
V Česku pomáhají lidé druhým velmi málo. Podle World Giving Index jsme jako Češi v dárcovství a pomoci druhým až na 94. místě. V případě Dobrého anděla si lidé vyzkoušejí, že když někomu pošlou stovku, že ji celou někdo dostane. A navíc se mohou konkrétně podívat na příběh rodiny, které pomohli  včetně toho, kde bydlí.

V čem se lišíte oproti jiným nadacím?
Pomoc je zcela adresná. Dárci vidí přímo na webu profil rodiny, které pomáhají. Dojde jí celá částka, kterou dárce pošle, do posledního haléře. Režii platíme my, právě z peněz, které jsme dostali za prodej firmy Papirius. A navíc to děláme zadarmo, nepobíráme žádný plat.

Jak dlouho jste nosil v hlavě nápad začít s dobročinností?
Už dlouho vím, že bych chtěl dělat něco pro své okolí. Jako malí kluci jsme chodili do zakázaného skauta, četli foglarovky, dělali dobré skutky. Na myšlenku Dobrého anděla jsme narazili asi před rokem a půl. Před tím jsem odjel na půl roku s rodinou na Nový Zéland a tam měl dost času si to celé dobře rozmyslet. Měli jsme pohromadě všecko, kapitál, dobrou pověst díky podnikání, chuť pomáhat, čas a know-how od Slováků. Tak jsme šli do toho.

Mluvili jsme o štěstí. Čím pro vás je?
Je to pocit klidu, vyrovnanosti, radosti.

Jak na tom pracujete?
Vtip je v tom, až tak na tom nemakat. Existuje určitá míra, čím víc se o něco snažíte, tím víc to dře. Platí to i o štěstí. Pokud se někdo soustředí jen na sebe a svoje štěstí, nemůže být šťastný. Štěstí není konstantní veličina.

Meditujete?
Ne. Dnes si na Západě všichni s meditací hrají. Meditace je jako skákání na lyžích bez předchozího tréninku. Nejdřív musíme uklidnit mysl, pokud to nedokážeme, nemá smysl meditovat. Druhá věc je naučit se koncentrovat, což taky málokdo opravdu umí. Pokud zvládneme tyto dvě věci, nastal by možná čas meditovat. Meditace je totiž "single-pointed concetration".  Pracuji tedy na těch prvních dvou.

Patagonie byla dřina postavená na pokoře

Odkročme teď od dobročinnosti. Jste hodně aktivní ve sportu, co vás baví nejvíc?
Baví mě být venku. V životě jsem už závodil asi v osmi disciplínách. Jsem schopný jet na kole, běžet, plavat, chodit. Baví mě ta variabilita. Dává mi radost a šetří tělo.

Expedition Race

Wenger Patagonia Expedition Race je závod čtyřčlenných týmů. Musí být vícedenní a nonstop (alespoň tři dny a noci) a musí obsahovat alespoň tři ze základních sportovních disciplín, mezi něž patří kolo, běh/trek, voda, horolezectví, ski a dovednostní disciplíny. Letos se konal již desátý ročník, loňského se zúčastnil Čech Petr Paloncý.

Nedávno jste se zúčastnil jednoho z nejdrsnějších závodů ve volné přírodě Wenger Patagonia Expedition Race. Sbíral jste na něj odvahu dlouho?
Určitě. Ale to byl taky jeden z důvodů, proč jsem tak chtěl jet. Člověk by měl dělat věci, které chtějí odvahu.

Jak dlouho jste se na závod připravoval?
Řekl bych, že celý život. Na samotný závod jsme šli hlavou, ne silou. Musíte jít pořád dopředu, nesmíte zastavit, jen při spaní a když jdete na záchod. Byla tam pořád zima, osm dní jsme byli v kuse mokří. V noci mrzlo. Letos trať měřila 575 kilometrů.

Zažili jste v týmu krizi?
Musím to zaklepat, ne. Pro mě bylo nejtěžší jít jedno ráno údolím, kde byla řeka tak strašně studená, až jsem se bál, že dostaneme hypotermii a budeme to muset vzdát. To byl pro mě nejhorší okamžik.

Váš tým nakonec nedopadl vůbec špatně.
Skončili jsme čtvrtí, a to jsme tam byli poprvé. 

A euforie po závodě byla?
Už během závodu jsme cítili, že jsme na tom dobře. Byla tam spousta krásných momentů, viděli jsme albatrosy, ledovce, krásné západy slunce. Bylo to hodně silné.

Co vám osobně takový extrém dal?
Je to nezapomenutelný zážitek na celý život. Pamatuju si pocity, detaily. Je to jako film uložený v hlavě. Díky Patagonii jsem si uvědomil, že bychom měli lépe naslouchat svému tělu, když nám, například prostřednictvím bolesti nebo nemoci, vysílá nějaké signály.

Petr Sýkora

Narozen dne 9. května 1974 v Praze

V roce 1993 založil s Janem Černým společnost Papirius, dodavatelskou firmu na kancelářské potřeby. Začali jako studenti, první dodávky papíru nosili zákazníkům v batohu. V roce 2006 společnost Papirius prodali americké firmě Office Depot, pro kterou ještě několik let oba pracovali.

Ještě před projektem Dobrý anděl se pokoušel pomáhat několika rodinám sám. "Tak tomu bylo v případě paní Milady z Vlašimi, maminky dvou dětí – onkologicky nemocného, dvouletého Péti a jeho starší sestřičky Michalky. Paní Milada často trávila s Péťou celé týdny na onkologii v pražském Motole, o dcerku se v její nepřítomnosti starala matka bývalého manžela," říká. "V září loňského roku bohužel nemoc nad Péťou zvítězila. Tehdy jsem naplno pochopil, že vážná nemoc v rodině kromě obrovské osobní a fyzické bolesti znamená často odchod ze zaměstnání a velké finanční problémy."

Váš tým byl složen z cizinců. Jak to vůbec fungovalo?
Předem jsme si vyjasnili, proč do závodu jdeme, jaké máme ambice, jak se budeme rozhodovat. Řekli jsme si, kde bude končit demokracie, jak si rozdělíme úlohy v týmu. Když někdo sledoval navigaci, nikdo mu do toho nemluvil. Měli jsme tři cíle: zaprvé dokončit závod, zadruhé ho dokončit ve zdraví, zatřetí si to užít. Hodně je to postavené na pokoře. Děláte spoustu rozhodnutí ve spěchu a vyčerpání a potřebujete je udělat správně.

Vrátíte se tam někdy?
Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se zúčastnil podruhé.

Andělem už zůstanu

Pracujete nyní jen v Dobrém andělu, nebo máte ještě rozjetý nějaký byznys?
Mám jen nějaké drobné investice. Teď se věnuji naplno Dobrému andělu.

Peníze máte tedy jen tak někde ledabyle?
No, vlastně ano. Většina peněz leží v bankách.

Další investování vás neláká?
Ale ano, rád se podívám na možnost investovat do podniku. Jsem ale podnikatel, ne investor, správa peněz mě nebaví. Baví mne tvořit nové věci, které mají smysl.

Rozhodujete se v životě rychle?
Rád se rozmýšlím, pokud se ovšem nemusím rozhodnout rychle. (smích)

Jak dlouho jste se zvažovali, zda prodáte firmu Papirius?
Rozhodnutí, že budeme jednat o prodeji, trvalo pár dnů. Přišla zajímavá nabídka a… byla zkrátka zajímavá.

Myslíte, že až dotáhnete k dokonalosti nadaci Dobrý anděl, dáte jí též vale?
Dobrého anděla už prodat nemůžeme, to je dlouhodobý závazek. Vždy bude spojený s naším jménem.

  • Nejčtenější
Premium

Vémoly je mi líto. Bez něj bychom O2 arenu nevyprodali, říká šéf Oktagonu

Karlos Vémola a Attila Végh. První jmenovaný po dvou minutách padá v Oktagonu k zemi a píše tím další část příběhu,...

Jsem přítulná, nevyzpytatelná a křehká, říká MOgirl Nikol

Nemusíte nutně dělat velké věci, stačí maličkosti. Nestůjte však na místě a nečekejte, že se něco stane samo od sebe....

Dušené maso podle Babylóňanů. Vědci oživili čtyři tisíce let starý recept

Nejsou příliš konkrétní a detailní, ale svědčí o tom, že už babylónskému starověku záleželo na pestrých,...

Inspirovala mě anglická divoká mládež, říká stavitel custom motorek

Vystudoval scénografii a animaci, propadl však světu custom motorek. Upravuje staré stroje, vdechuje jim nový život....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Premium

Nadia Comaneciová: sportovkyně století a „holčička, která se nesmála“

Nemohla normálně dospět, bylo jí to upřeno. Vyhrála olympiádu a stala se loutkou totalitního režimu. Rumunské sportovní...

Premium

Test kebabů: Hovězí maso, které nedávno ještě kdákalo, i nadměrné množství soli

Orientální kebab by mohl být zdravější alternativou smažených hamburgerů a hranolků. Jenže to by musel být připravován...

Premium

Tajemství zdraví je ukryto v mezilidských vztazích, tvrdí psycholog Ptáček

Jakým způsobem žijeme a přistupujeme ke svému okolí, máme vlastně z velké části předurčené. Ovlivnit nás může nejen...

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

  • Další z rubriky

Skrze malování zkoumám vlastní život, říká výtvarník Jan Gemrot

Jeho obrazy jsou v prestižních sbírkách, má svůj okruh sběratelů. Výstavní síně však jako metu nemá, rozhodující je pro...

U bezdomovce jsou policisté v minutě, šejdíře neřeší, říká Janek Rubeš

Připomíná tak trochu Dona Quiota. S tím rozdílem, že jeho snažení přináší alespoň zčásti ovoce. Jeho nepřítelem je...

Premium

Chtěla jsem zemřít hned po příjezdu, vzpomíná Osvětimská knihovnice

Roku 1943 byla převezena z Terezína do polské Osvětimi-Březinky. Dita Krausová se dostala jako výpomoc na dětský blok....

Prodej dresů je ve fotbale snad ten největší byznys, říká agent Zíka

Zařizuje přestupy, ale též pomáhá svým svěřencům s bydlením. Když je čas na přestup, přesvědčuje klub, aby sportovce...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz