V kolika letech jste v sobě objevil talent napodobovat jiné lidi? Kdo byla vaše první pomyslná oběť?
Když jsem asi v deseti letech obdržel od tatínka různé nahrávky Semaforu, především populární vystoupení komediálních dvojic Miloslava Šimka s Jiřím Grossmannem, později Šimka s Luďkem Sobotou (následně i s Petrem Nárožným a Jiřím Krampolem, pozn. red.). Taky jsem se zaposlouchal do dnes už klasických skečů Felixe Holzmanna, kterému sekundoval František Budín.
Ohromně mě to bavilo a líbilo se mi, jak dokážou pobavit lidi. Jak je v divadle bezvadná atmosféra, všichni se smějí, ba až řehtají a svět je najednou v jejich podání vtipný a krásný. Zkrátka jsem chtěl být jako oni. Jako tihle velikáni. Poslouchal jsem ta vystoupení pořád dokola, už jsem si pamatoval i jejich repliky a začal jsem je po nich opakovat. Najednou mi lidé, když jsem to někde vytáhl, říkali: „Hele, ty už máš intonaci a výraz skoro jako oni.“ To mě potěšilo a začal jsem pro pobavení spolužáků ve škole takhle imitovat.
Mám samozřejmě i resty. Jedním z nich je Alena Schillerová z ANO, po které je velká poptávka. Nemůžu se jí už dál vyhýbat. Nevím ale, jestli se mi povede. Ženy jsou obecně těžší.
