Když vezmu bitvy husitů s křižáky v letech 1420 až 1431, je to jeden výprask za druhým. Vítkov, Žatec, Nebovidy a Havlíčkův Brod, Tachov, Domažlice… To se křižáci nepoučili?
Do jisté míry se poučili, protože při posledních dvou výpravách už s sebou vezli válečné vozy, což se naučili od husitů. Měli i vojenské řády, inspirované husitskými, kde se píše i o tom, jak sestavit vozovou hradbu. Jen jim to k ničemu nebylo.
Křižáci přitom měli mezi sebou ostřílené válečníky, vedle krále Zikmunda třeba jeho proslulého velitele Pípu Vlacha a další muže zocelené boji v celé Evropě.
Nezáleželo jen na zkušených jednotlivcích a velitelích, ale hlavně na tom, jak spolupracovali navzájem a jak dokázali komunikovat, kam se s kterým vojskem pohnout. Jejich vojenské neúspěchy se většinou připisují právě nedostatkům v koordinaci vojsk.
V jednom dochovaném kázání se dokonce zmiňují adamité, kteří tu pobíhají nazí. Bylo zkrátka potřeba vzbudit pocit urgence, že je nutné proti nim vojensky zasáhnout.
