Když jste přijel poprvé na Papuu Novou Guineu, co vás tam na vzhledu lidí nejvíce překvapilo?
Největší výzvou pro mě bylo rozpoznat jednoho od druhého. Rozpoznávání obličeje je naučená dovednost, a tak to bylo zpočátku opravdu náročné. Po večerech jsem se tam učil, jak se kdo jmenuje a co má na sobě. Naštěstí se tam moc nepřevlékají. (smích) Je to podobné, jako když my máme problém rozpoznat třeba Asijce. Dnes mi to ale na Papui problémy nečiní. Lidi, které znám už dlouho, poznám i na starých fotkách, když jim bylo třeba patnáct. Třebaže je jim dnes například padesát. Ale obecně to, co známe z literatury ohledně jejich vzhledu a těla, je většinou již dávná minulost. Papua jako ostrov zůstává i nadále kulturně velmi pestrá, ale mnohé zvyky se už nepraktikují. I když tam samozřejmě existovaly nejrůznější způsoby a formy zacházení s lidským tělem, pro nás někdy až velmi bizarní interpretace toho, jak nám tělo funguje.
Nejhorší je, že si to normálně natáčeli na mobil. Dostal jsem od svých známých videa a lituji, že jsem je viděl. To jsou scény, co už z hlavy nevymažu. Jednoho mladíka rozsekali mačetou, mrtvé naskládali vedle sebe a každý měl na hrudníku lahev piva a krabičku cigaret.
