Koukám, že sotva jdete. Kulháte, trochu se vám třesou ruce. Co vám je?
Měl jsem velmi vysoký tlak, ale hlavně mě strašlivě bolí koleno. Beru na to silné prášky proti bolesti. Tramal, dvoustovku. Objednám si jenom vodu.
Čeká vás operace?
Bojím se. Měl jsem už sice termín v Karvinské hornické nemocnici, ale nakonec mě operovat nemohli. Měl jsem šíleně vysoký tlak, nějakých 210 na 150. Přišla primářka, musel jsem si lehnout a dali mi na to zatím léky, aby ho srazili.
Jste pořádný kus chlapa. Nedává těm kolenům zabrat vaše váha?
To je jasný. A taky už nejsem nejmladší. Příští rok mi bude šedesát. Ale já to mám jako pozůstatek své sportovní kariéry. Když o něco šlo, trénoval jsem až do úmoru. Dal jsem do toho všechno. Je to obrovská dřina a nese to s sebou i následky.
Jako jediný vedle fotbalistů jste přivezl zlatou medaili z olympiády v Moskvě 1980. Ten rok jste byl i vyhlášen i sportovcem roku. Jak jste to tehdy vnímal?
Už tak půl roku dopředu jsem věděl, že pokud se nezraním, tak to budu moct vyhrát. Vymodlil jsem si celou přípravu ve sportovním centru v Nymburce, protože jsem tam měl přítelkyni. I když jsem vzpíral pod Baníkem Havířov, mohl jsem trénovat tam. To bylo rozhodující. V té době tam jezdili atleti, vzpěrači a další. Perfektně se o nás starali, výborná strava, skvělé podmínky. Kolegové z reprezentace tam přijeli jen na čtrnáct dní, já tam byl pořád. Jak se dostanete těsně pod vrchol, že už saháte po medaili, tak tomu dáte všechno. O rok dříve jsem byl čtvrtý ve dvojboji na mistrovství světa v Soluni. Na těch závodech jsem byl nachlazený, věděl jsem, že mám na víc. Nakonec to tak bylo dobře. Soupeři si říkali, že se za půl roku do olympiády nemůžu moc zlepšit. Jenže já se zlepšil o 25 kilo! V trhu jsem pak v Moskvě udělal 180 kilo a v nadhozu 215. Ve výsledku z toho bylo zlato.
Jaké bylo vyhrát olympiádu?
Je to něco... něco naprosto nepopsatelného (zasní se). Obrovská euforie, pocit štěstí. Taky hrdost, že jsem porazil největšího favorita Rusa Nikitina a navíc ještě v Rusku. Jako kluk jsem zažil vyhrocené zápasy naší hokejové reprezentace se Sověty v letech 1968 a 1969, kdy naši kluci bojovali jako o život. Když jsem začal v patnácti vzpírat, byl to můj sen, porazit Rusáky na nějaké velké soutěži. Všechno perfektně vyšlo... I díky našemu realizačnímu týmu. Já to sice zvedal, ale byl tam trenér, masér, psycholog...
K čemu potřebuje vzpěrač psychologa?
Pche... to byste se divil! To byl základ. On vás dokáže pořádně připravit. Já s tím psychologem (docentem Machačem, pozn. red.) spolupracoval rok a půl. Jezdil jsem za ním do Prahy, teda lítal jsem za ním z Ostravy Mošnova. Někteří se nám smáli, ale po olympiádě už ne.
To vás psycholog přesvědčoval, že jste nejlepší? Jak to přesně vypadalo?
Říkal jsem mu, že se mi strašně líbí hlas slovenského herce, co hrál doktora Sovu v Nemocnici na kraji města (Ladislav Chudík, pozn. red.). Speciálně pro nás pak ten herec načetl takové motivační řeči. Přišel jsem k psychologovi, lehnul si a on mi pustil takové to: „Tělo je lehké, cítíte, jak se uvolňujete...“ A podobně. Poslouchal jsem Sovu i v Moskvě v den závodu a byl jsem z toho tak mimo, že když mě probrali, že už musíme jet, deset minut jsem si neuvědomoval, co se děje. Museli pak zkontrolovat, jestli mám s sebou dres a vzpěračské boty.
Doping? Nechytli mě
Před několika lety jste ale přiznal, že vám k vítězství pomohly i anabolické steroidy, které vás trenéři nutili brát. Řekl jste, že jste je na doporučení přestal užívat 20 dní před závody. Dokonce jste tvrdil, že ta vzpěračská olympijská soutěž byla fér, protože si to mezi sebou rozdali výhradně nadopovaní sportovci. Co jste brali?
Nechci o tom mluvit.
Své zkušenosti předával ve vlastní vzpěračské akademii.
To je škoda, jste jeden z mála, který o tomhle problému otevřeně promluvil. Možná tak ještě koulař Remigius Machura.
Nechytli mě.
Já vím, ale muselo se to na vašem zdraví taky podepsat, ne? Na jednu stranu vám steroidy pomohly k medaili, ale i uškodily.
Uškodily? Vypadám, že jsem nemocný člověk? Vypadám na šedesát? Akorát to koleno. To prostě patří k tomu sportu.
Kdy jste se s dopingem setkal poprvé?
Něco vám řeknu. Když se podíváte třeba na sportovce tehdejšího východního Německa, kteří k tomu účelu měli celou obrovskou mašinérii... Přesto nebyl ani jeden z nich chycený na závodech s dopingem. Měli to perfektně udělaný. Ještě den před závodem si vzpěrač píchnul injekci turinabolu, což je jeden z nejsilnějších steroidů. To jsem viděl osobně. Byl jsem na tréninku, a když jsem šel na záchod, tak mu to tam masér píchal. Dělal jsem jako že nic. Říkal jsem si, že stejně nemůže startovat. Ale on na druhý den normálně závodil. Nikdo ho nechytil.
Před několika lety jste mluvil o tom, že vám tehdejší reprezentační trenér vzpěračů Emil Brzóska zkazil život. To on vás k tomu přivedl?
Ale to je daný jinými věcmi. Když člověka něco bolí a je ze života zklamaný, tak řekne i věci, které nechce. Přijdou novináři a chtějí toho využít. Řeknete takovou věc, že si druhý den říkáte: Ježíšmarjá, to jsem tomu Emilovi ublížil. A tomu vzpírání taky. Byl jsem tehdy psychicky na dně, ocitnul jsem se v podstatě skoro na ulici.
Chápu, že je vám nepříjemné o tom mluvit, ale myslím, že je to důležité. Podívejte se třeba na cyklistiku. Na Tour de France a na ikonu Lance Armstronga, který po letech skončil jako dopující podvodník...
Já se na Tour dívám každý rok. To je paráda! To, co udělali s Armstrongem, je největší hřích. Byl skvělý. Je mi ho strašně líto. Jedna z největších hvězd sportu, člověk, který překonal rakovinu. Vemte si, že ten boj proti dopingu je stejně vlastně marný. Vždy jsou o něco napřed.
Třeba lékař Jan Hnízdil otevřeně mluví o tom, že doping by bylo lepší rovnou povolit a nechat v podstatě soutěžit nadlidi, kteří by ovšem věděli, do čeho jdou. Váš názor?
Ano, budou znát rizika a nebude se hrát na to, že tenhle je čistý a tenhle není. Myslím si to samé. Podívejte se, před pár dny oznámili, že fenomenální kazašský vzpěrač Ilja Ilin byl na olympiádě 2012 v Londýně pozitivní. A řeknou mu to teď, měsíc před další olympiádou. Vždyť ty testy mají hotové v laboratoři za tři dny! Je v tom politika.
Vzpírání nemá budoucnost
Říkáte: ať dopují všichni. Sám máte teď vzpěračskou akademii, kde vedete děti. Není to pro ně špatný příklad?
Akademii už nemám.
Co se stalo?
Ze zdravotních důvodů. Bydlím tady v Havířově, mám se tady dobře. Horní Suchou (kde žil s rodiči a kde měl pak i vzpěračskou akademii, pozn. red.) maximálně projedu, když jedu autem do Karviné... To je všechno.
Vy jste se nějak pohádal s parťáky, s nimiž jste to provozoval?
O tom vůbec nepište. Ať si to tam dělá, kdo chce. Mně je to absolutně jedno a nezajímá mě to. Spíš teď sleduji jiné sporty. Zajímavější. Vzpírání už není ten sport, jaký byl. Vezměte si, kolik je různých nových sportů, které chtějí na olympiádu taky. To je taková tlačenice, že vzpírání nebo třeba zápas budou mít velké problémy se v olympijském programu udržet. Nejsou do tohoto století.
Svědectví o dopingu. Ota Zaremba patří ke sportovcům, kteří poodrhnuli oponu a představili odvrácenou stránku sportu.
Zajímavá slova od olympijského vítěze. Myslíte to vážně?
Doba je jiná. Sport je dnes především o nehorázných penězích. To není jako za nás.
Tak vy jste jako olympijský vítěz taky asi dostal nějaké větší peníze, ne?
Tehdy nebylo, že by se někdo o vás zvlášť postaral. Po sérii zranění a ukončení kariéry jsem jako vyučený důlní zámečník pracoval na šachtě. Kvůli zdravotním problémům jsem jednou zajel za Himlem (Antonín Himl byl dlouholetý komunistický šéf Československého svazu tělesné výchovy i Československého olympijského výboru, pozn. red.) a řekl jsem mu, jestli by mi tu na okrese nenašel nějaký flek. Nějakou úředničinu. A víte, co mi řekl?
Nevím...
„Otíku, my jsme tě nenutili sportovat. Tak co si stěžuješ? Děláš na šachtě? Děláš. Takže práci máš.“ Přitom když jsem vyhrál olympijské zlato, tak jsme tam tenkrát v Moskvě seděli na nějaké recepci a on mi říkal: „Otíku, ty jsi mě zachránil. Kdybychom neměli nějakou zlatou, jdu dělat velvyslance do Rumunska.“ Jo, tehdy byl úplně nadšený. Fotbalisti, kteří v Moskvě také vyhráli, už za semifinále proti Jugoslávii dostali každý sedm tisíc korun. Za zlatou medaili jsem pak já i každý z nich dostali padesát tisíc. Nestěžuji si, ale z dnešního pohledu je to humorné.
Všechny medaile jsem rozdal. A olympijskou prodal
Když mluvíme o penězích... Vy jste po vážné autonehodě v roce 1996 žil jako nezaměstnaný jen z částečného invalidního důchodu a byl jste pak na tom jeden čas finančně tak zle, že jste svoji olympijskou medaili prodal. Kolik jste za ni dostal?
To vám neřeknu. Ale prozradím vám, že ji koupil Honza Železný.
Předtím jste tvrdil, že ji koupil nějaký podnikatel. Psalo se, že šéf jisté realitní kanceláře.
Říkám Honza Železný. Podnikatel Honza Železný.
Myslíte bývalého oštěpaře Jana Železného, který mimo jiné také podniká?
Nekecal jsem ani tehdy, ani teď. Prostě to koupil Honza Železný. Už to chápeš? Ne ten oštěpař, ale podnikatel. Nechci, aby sem za mnou přiběhl ten sportovec, že jsem mu prodal medaili. To by zase byla aféra. Už jsem to vysvětlil a nebudu se k tomu vracet.
Co ostatní medaile? Vyhrál jste i zlatou a stříbrnou na mistrovství světa.
Už nemám ani jednu. A to jsem jich vyhrál za svůj život tak sto. Všechny jsem rozdal.
Rozdal, nebo prodal?
Ne, prodal jsem jenom tu olympijskou. Ostatní jsem dal lidem. Přišel třeba kamarád a dal jsem mu zlatou z mistrovství světa. Pak jsem se dozvěděl, že ji v roce 1994 prodal za deset tisíc někde v hospodě. Navíc ona byla taky z Moskvy 1980, protože ten olympijský závod byl zároveň v tom roce mistrovstvím světa v jednotlivých kategoriích – v trhu a nadhozu. A on pak přesvědčil někoho v hospodě, že je to ta pravá olympijská. Já mu říkal: Ty jsi úplně blbý. (smích)
Vy jste na tom byl v té době opravdu finančně špatně. Prý jste dělal nějakou dobu i hlídače. Je to pravda?
Byl jsem u ochranky a dělal jsem i další práce. Tož to bylo, abych to přežil. Na té šachtě už jsem nemohl dělat. Asi největší blbost byla, že jsem šel z toho Nymburka pryč. Že jsem opustil přítelkyni. I když byla o hodně starší, o devět nebo deset roků. Prosadila by mě tam jako trenéra. Ale já, blbec, si chtěl narazit nějakou mladší.
Jak to dneska zvládáte?
Jsem celkem spokojený. Mám invalidní důchod, kousek odtud malý byt. Kdyby to takhle bylo pořád, budu rád. Člověk zažije vrcholy a pak pády. Teď jsem, řekl bych, někde uprostřed a život mě začíná zase bavit. V tom středu bych rád zůstal.
Dopovali jsme, se souhlasem těch nahoře, tvrdí Zaremba o sportovním prostředí v někdejším Československu před rokem 1989.
Nechybí vám ten adrenalin a euforie, kterou jste zažíval při sportu?
Ani snad už ne. Ale víte, já jsem strašně impulzivní. Třeba když se dívám na hokej v televizi, tak to strašně prožívám. Když jsme prohráli na mistrovství světa s Amerikou, tak jsem myslel, že tu televizi sežeru. Nemůžu kvůli tomu chodit ani do restaurace. Já tam pak řvu a jsem nasratý. Někdo něco pípne a ještě by se něco semlelo. Řekl jsem si, že už mám roky, tak se musím uklidnit.
Strana mě nezradí
Popisujete, že jste měl život jako na tobogánu. Prý z vás byl dokonce skoro bezdomovec...
Byly chvíle, kdy jsem byl opravdu na dně. Když moje osmdesátiletá maminka dostala mrtvici a stal se z ní ležák a já se o ni musel šest roků starat, protože bratr měl ještě několik let do důchodu. Navíc se začal chovat divně i otec. Vzali jsme ho k doktorovi a zjistili mu Alzheimera. Oba umřeli v březnu 2012. Táta mámu přežil jen o šest dní. Bylo to pro mě obrovské trauma. Následně brácha, na kterého rodiče přepsali dům v Horní Suché, celý otekl. Říkám mu: Ty blázne, utíkej k doktorovi! V nemocnici pak zjistili, že má v pytli ledviny. Jezdil na dialýzu, ale nakonec taky umřel. Bohužel jsme byli domluvení, že v domě můžu žít, jenom pokud bude naživu – a tak mi jeho rodina řekla, že se musím vystěhovat. Co jsem měl dělat? Všechno na mě padalo. Bylo to, jako kdyby mě někdo začaroval. Říkal jsem si, že to snad není pravda.
Jak jste se z toho dostal?
Ohromně mi pomohl Tomáš (předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas, pozn. red.). Byl jsem fakt v obrovské krizi a on je neuvěřitelně pozitivní člověk. Říkal mi, že to nějak vyřešíme, že jsou v životě i horší věci. Pomáhal mi pak třeba i sehnat bydlení. Sepsal žádost, komunikoval za mě. Nakonec mi sehnal garsonku, je celkem pěkná, řekl bych slušná. Úplně mi to stačí. Jsem mu za ten jeho přístup strašně vděčnej (Zaremba začal plakat a není minutu k utišení).
Odkud se znáte?
On mě kontaktoval už v minulosti. Kdyby takových lidí bylo na světě víc, tak by život byl jednodušší.
Tomáš Vandas vedl i Dělnickou stranu, kterou soud v roce 2010 zakázal kvůli napojení na neonacisty. Vy sám jste se tehdy „proslavil“ výrokem, že byste „cikány pomalinku odstěhoval do Mongolska, protože tam můžou kočovat, chovat berany a všechno rozbíjet“.
To jsou hlouposti. Tomáš akorát pojmenovává věci pravým jménem. O nepracujících lidech a lidech, kteří žijí z tohoto systému a zneužívají ho.
Kandidujete za Dělnickou stranu sociální spravedlnosti v podzimních senátních volbách na Mostecku. Proč tam?
Tomáš mě přesvědčil. Je to podobný region jako tady u nás. Dělal si ze mě srandu, že budeme proti sobě kandidovat dva olympijští vítězové. Hokejista Jirka Šlégr za ČSSD a vzpěrač Ota Zaremba za DSSS. Ale já nejsem žádný politický turista jako on. Nejprve s Paroubkem v té jeho straně, pak zase zpátky se socialisty. Divím se mu. Má hodně možností trénovat hokej, má spoustu peněz. Ale to je jeho věc. Už se na to těším. Zaprvé se zviditelní naše strana, a když nevyhraju, tak se taky nic nestane.
Nezlobte se, ale působíte na mě, že jste se nechal do některých věcí v životě zatáhnout. Ať už jste dřív mluvil o dopingu, nebo co třeba závody, kdy vás donutili vzpírat s utrženým loktem...
Nikdo mě nepřesvědčoval a necpali to do mě! A s tím loktem? Rozhodl jsem se sám. To bylo na mistrovství světa 1981 v Lille. Při prvním pokusu mi v lokti prasklo, jako když zlomíte větev. Říkal jsem si, že je to v prdeli. Nikdo mi ale nic nenakazoval. Řekl jsem jim sám, že do toho jdu, i když jsem věděl, že jdu v podstatě na porážku. Tam jsem si to dokurvil úplně. Měl jsem tehdy obrovskou fazónu, byl jsem absolutně napucovaný, tu tyč bych snad ohnul. Víte, byl jsem vyhlášený nejlepším sportovcem Československa a nechtěl jsem udělat republice ostudu.
Aby vás nezklamali i souputníci ze strany.
Ale prosím vás, to nemyslíte vážně...
