Stíhačské eso. Josef František se pyšnil mnoha sestřely, v řadách královského letectva zářil.
Odysea Josefa Františka začala 13. června 1939, kdy s dalšími kamarády překročil česko-polskou hranici. Už tento start jeho epopeje byl dramatický. Proč se vlastně musel do Polska dostávat ilegálně?
Předválečné Polsko mělo taky své ambice, což dalo najevo zabráním části československého území v oblasti Těšínska. A dostat se do Polska nebylo jen tak. Opouštěli protektorát! Na konci května 1939 posbíral otaslavický autodopravce Adolf Oulehla do autobusu asi patnáct pilotů a dovezl je do Moravské Ostravy. A odtud se, s perfektní pomocí železničářů, dostali nákladními vagóny někde u Szumbarku, dnešního Havířova, za hranice. Takhle tehdy odcházela celá řada československých vojáků a letců.
Dlouhá odysea hochů, kteří chtěli na nacisty
Co mladé muže čekalo dál?
Museli se dostat přes hranici, potom pokračovali do Krakova, kde se hlásili na československém konzulátu. Z uprchlíků se tam postupně formovala vojenská skupina, v jejímž čele stál Ludvík Svoboda. František se potom dostal do tábora v Malých Bronowicích u Krakova. Podmínky tam nebyly nic moc. Byli to mladí kluci, čekali, co s nimi bude, a samozřejmě se snažili nějak zabavit. Chodili se koupat, za děvčaty. O Františkovi se ví, že prodal hodinky, aby měl nějaké peníze na útratu.
Eso s pověstí rebela |
Tam se též Josef František potkává se dvěma členy pozdějšího slavného leteckého čtyřlístku, že?
Ano, s Josefem Balejkou a Matějem Pavlovičem. Ale též s dalšími, hodně času trávil se Zdeňkem Škarvadou a Jaroslavem Dobrovolným.
Nerozlučný Čtyřlístek z RAF Český čtyřlístek byl slavnou čtveřicí československých stíhacích pilotů, kteří bojovali v září 1939 v Polsku a později se stali hrdiny v britské RAF (Royal Air Force) za druhé světové války. Ve skupině najdeme Josefa Františka, Josefa Balejku, Matěje Pavloviče a Wilhelma Kosarze (Viléma Košaře). |
Polsko pro ně původně vůbec nemělo být konečnou stanicí.
Většina československých vojáků měla pokračovat do Francie. Jenže Francouzi je v míru nemohli jednoduše přijmout do své armády, takže se to řešilo přes cizineckou legii s tím, že pokud vypukne válka, budou z legie uvolněni a přejdou do československých jednotek. Závazek vstoupit do cizinecké legie byl spojený i s tím, že by jinak mohli být z Polska repatriováni, vydáni zpět do protektorátu. František se tedy s dalšími vydal do Gdyně, odkud měli odplout do Francie. A právě tam přišel další z těch okamžiků, které rozhodnou o celém lidském životě.
Loď s nimi neodplula?
Za československými letci dorazila polská delegace s nabídkou, aby vstoupili do polského letectva. Polákům začalo docházet, že jsou další na řadě a že jim s Čechy odplouvá do Francie velmi schopný letový personál.
František zůstal. Proč neodplul s ostatními Čechy?
Chtěl bojovat proti Němcům, kteří se zmocnili Československa. A nečekal na to dlouho. Prvního září Německo napadlo Polsko a hned 2. září byl Dęblin, letiště, kde se kluci ze „Čtyřlístku“ připravovali, těžce bombardován. Oni přežili, ale mimochodem tam v ten den padli tři první českoslovenští letci ve válce. Pak se situace začala velmi rychle měnit.
Vladimír Ambros S postavou Josefa Františka pojí Vladimíra Ambrose jeho rodné Otaslavice, v nichž se narodil i slavný pilot. „Můj děda byl o dva roky starší než on,“ líčí a dodává: „Historik nejsem, jsem amatér a spíš takový prostředník mezi odborníky a laickou veřejností. Pustil jsem se do toho tak nějak spontánně. Pořádali jsme různé kulturní akce a Josef František prostě nemohl zůstat stranou. Klub vojenské historie jsme založili kvůli projektu Pocta Českému čtyřlístku – pamětních desek do rodných obcí členů Čtyřlístku. Bylo to také na popud paní Marie Ritterové – Balejkové, manželky Josefa Balejky.“ |
Nezůstalo totiž jen u Německa…
Asi čtrnáct dní po německém útoku vstoupili do Polska také Sověti. Polsko bylo sevřené ze dvou stran a postupně se rozpadalo. Naši ustupovali, a během toho se odehrála celá řada dramatických situací. Například Balejka byl dvakrát zraněn. Poláci ho též dvakrát podezřívali, že je německý špion, protože ještě dobře nemluvil polsky. Jednou už čekal na popravu, když si vojenský kaplan všiml, že má kromě polské medaile i medailonek Panny Marie Svatohostýnské, a došlo mu, že jde o Čecha.
V polském angažmá zažíval Josef František vypjaté situace i ve vzduchu.
František musel nouzově přistát v bramborovém poli, zachraňovali ho polští piloti. Napodruhé jim to oplatil. Podobně František zachránil kamaráda, pilota Zdeňka Škarvadu, který se usadil na křídle a připoutal se ke vzpěře. Jindy zase u Trojanowic – Kamionky Strumiłowa – bombardovali německý tábor, z průzkumných letadel. Házeli na ně svazky granátů… Byla to vlastně trochu improvizovaná a svým způsobem až absurdní operace, ale velmi úspěšná. I na základě takových akcí byla naše čtveřice oceněna polským válečným křížem.
Těch vyznamenání v Polsku získal úctyhodně.
U samotného Františka jsou doloženy Stříbrný kříž řádu Virtuti Militari a polský Krzyż Walecznych, tedy Kříž za chrabrost, který obdržel opakovaně.
Jak dlouho vlastně polská etapa trvala?
Ono to bylo velmi rychlé. Od 1. září do příchodu Rusů uplynulo jen nějakých šestnáct dní. Celé to tedy, ten ústup a konstantní přesuny, trvalo jen týdny. Potom už však Polsko nebylo možné udržet a naši se museli dostat pryč.
Kudy?
Přes Rumunsko, které tehdy bylo ještě součástí Malé Dohody. Skončili tam v internačním táboře, ale jen na dva dny, než za bouřky utekli. Dostali se do Bukurešti, kde se skrývali. Seznámili se s barovou zpěvačkou Dášou, do níž se všichni beznadějně zamilovali…
Ty peripetie životních příběhů jsou fascinující. Takhle podrobně se však s Františkem nedostaneme ani do Francie…
A to ještě nezmiňujeme jejich námořní cestu do Bejrútu, až pak dále do Francie!
