Ví, o čem mluví. Když letos v únoru přeplavala Cookovu úžinu v čase 13:09:48, stala se teprve desátým člověkem ve světové historii, který absolvoval výzvu Oceans Seven.
Ta obnáší zdolání sedmi obtížných dálkových plaveb: Lamanšského kanálu, Severního kanálu mezi Skotskem a Irskem, kalifornské Cataliny, Gibraltarské úžiny, Cugarského průlivu mezi japonskými ostrovy, havajského kanálu Kaiwi a Cookovy úžiny na Novém Zálandu.
Povězte, jak efektivně lze bojovat s mořskými proudy?
Moc ne. Pokud je rychlost proudu kolem osmi kilometrů za hodinu a vy plavete polovičním tempem, zrychlit nedokážete. Nese vás to pryč nebo zpátky. Takže se vlastně můžete jen modlit za to, aby proud povolil, nebo aby vás odnesl někam, kde je slabší.
Pilot, kapitán lodi, který dálkové přeplavby dozoruje, vám také může říct: „Teď plavte co nejrychleji, protože za půl hodiny už se nehnete z místa.“ Toho jsem se vždycky bála, protože můj sprint není o moc rychlejší než normální tempo. Jediný rozdíl je v tom, že při rychlém tempu se vyčerpám za pár minut.
Pilot tedy musí být znalý věci, aby dokázal odhadnout situaci? Ručník do ringu hází on?
Musí být znalý věci. A ukončit to může, je to jeho rozhodnutí. Protože on je za plavce odpovědný. I proto je dobré se s ním setkat osobně a probrat, co už jste zažili. Pilot také kouká, jak je sehraný celý tým, jak to funguje. Nikdy jsme naštěstí nedospěli do bodu, že by o nás měl pilot pochybnosti.
V Cookově průplavu na vás však zkušený pilot zrovna nevyšel, že?
Ten opravdu zkušený byl na dlouho dopředu zarezervovaný. Takže jsme toho „nového“ nejprve my holky musely přesvědčit, že víme, co děláme. Když jsme se s ním poprvé setkaly, musely jsme podepisovat takový šílený papír o analýze rizik. Já to z jeho pohledu chápu, ale pro mě to bylo dost demotivující. Místo toho, abyste se mohl pozitivně naladit, řešíte, co dělat při setkání se žralokem, když se plavec na moři ztratí, nebo padne noc. Naštěstí viděl, že to neděláme poprvé, že nejsme nějaké pomatené holky, co si vymyslely šílenou plavbu.
Sedm velkých výzev. Abhejali Bernardová je pokořila jako třetí žena na světě.
Vidíte, žralok. Dá se takovému setkání nějak předcházet?
Na některých plavbách jsme byli vybaveni přístrojem, který vysílá elektro-magnetické pulzy. Ty je mají odpudit. Já osobně k tomu ještě přidávám svou meditační cestu, kdy se člověk snaží zklidnit a ztišit mysl. Věřím, že tam ten žralok nečeká na mě. Na Havaji jsme měli ještě jeden takový hezký zážitek. Při setkání s místními nám prozradili, když se dozvěděli, co máme v pánu, že jejich rodinným božstvem je žralok. A provedli s námi i takovou místní ochrannou ceremonii. Minimálně pro mysl to bylo uklidňující. Žraloka jsme opravdu nepotkali.
Nebezpečné až smrtící mohou být i medúzy, na které odpuzovače neplatí?
Na Havaji mě něco požahalo, ale nevěděla jsem, co to bylo. Bolelo to jako ďas, přitom to byl jen lehký dotek. Naberete to rukou a rázem to máte na hrudi, obličeji. Věděla jsem, že se tam vyskytují dvě medúzy, které mohou být potenciálně životu nebezpečné. Říkala jsem si „v pohodě“, ale nakonec jsem si preventivně řekla o antihistamin. Medúza vás zabije tím, že vám napuchne krk a nemůžete dýchat. A je pravda, že po této zkušenosti jsem měla skoro obavy. Medúzy naštěstí většinou uvidí první pilot a snaží se to lodí nějak vymanévrovat.
Jak vlastně komunikujete s lodí?
Těžko. Oni spíš komunikují se mnou. Na palubě je tabule, na kterou mi píšou vzkazy. Většinou otázky, na které se dá odpovědět ano/ne. Já na ně hulákám a občas mě i zaslechnou. Problém je, že když je voda studená, mám špunty v uších. Když se k tomu přidají vlny, je už komunikace velmi omezená.
Výzva přišla postupně
Kolik lidí na výzvu Oceans Seven aspiruje?
Plavání na otevřené vodě se stává velice populární. Jestli se dnes rozhodnete pro přeplavbu Lamanšského kanálu, budete mít nejbližší termín pravděpodobně někdy v květnu roku 2020. Na La Manche existují zatím dvě plavecké asociace, které sdružují piloty dálkových přeplaveb, u nichž musíte být před pokusem registrováni. Obě mají kolem osmi pilotů, takže v jeden den může být na kanálu klidně i čtrnáct plavců.
Nesnižuje to váhu výkonu?
Myslím, že ne. Protože ani v plavecky příznivém dni to všichni nedokončí. I já jsem vyrážela na dohled od jiných plavců a do cíle jsme dorazili jen tři. Ostatní to vzdali. Kanál zatím přeplavalo přes 1 600 lidí, je to hodně frekventované místo. Ale na Havaji jsem pořád v první padesátce těch, kteří se o přeplavbu s úspěchem pokusili, a na Cookově úžině jsem 102. v pořadí. Jde také o to, že ne vždy se plavci ke svému pokusu dostanou.
Myslíte, že to předpověď počasí nedovolí?
Ano. Spousta lidí dorazí do Doveru na rezervovanou přeplavbu, ale mají smůlu, protože počasí nespolupracuje. Musí si pak počkat na konec sezony a doufat, že se ještě někam vejdou. Problém nemusí být jen rozbouřené moře. Od doby, co Lamanšský průliv přeplaval pan Venclovský, tu šla teplota vody hodně nahoru. Takže loni měli plavci vůbec problém se kvalifikovat. Abyste se totiž mohli o kanál pokusit, musíte mít odplaváno nejméně šest hodin ve vodě s teplotou nižší než 15 stupňů Celsia. Což minulý rok nebylo zrovna snadné. Bylo prostě moc teplo.
Svačinka na otevřeném moři„Většinou mám na menu něco tekutého, co do sebe člověk rychle dostane,“ prozrazuje Bernardová. Jídelníček obvykle tvoří rýžová nebo ovesná kaše rozmixovaná do tekuté podoby, zázvorový čaj nebo hustá výživná polévka. Do všeho se přidává maltodextrin, rychlé cukry. „Každá potravina je ve své podstatě chladivá nebo oteplující, s tím se snažíme pracovat. Zahřívací je kořenová zelenina, to je ideální polévka pro Severní kanál. Stejně jako skořice nebo kandovaný zázvor. Ten zase hodně pomáhá rozhoupanému žaludku. A za odměnu pak gumídky.“ |
Na otevřené vodě jste plavala roky. Kdy vám došlo, že vlastně jdete naproti výzvě Oceans Seven?
Myslím, že docela pozdě, někdy kolem roku 2014. Nejprve jsem se podívala, jaké přeplavby k oné výzvě vlastně patří. Měla jsem za sebou La Manche, Gibraltar a kalifornskou Catalinu a přemýšlela, co dál. Ale když jsem zjistila, že k Sedmičce patří i Severní kanál, moje nadšení to slušně řečeno ochladilo. Ze studené vody jsem měla opravdový respekt, takže jsem tu myšlenku pustila k vodě.
Severní kanál mezi Irskem a Skotskem jste však loni zvládla. Našla jste odvahu?
Rozhodnutí ve mně postupně dozrávalo. Další rok jsem totiž mimo Oceans Seven plavala z Robben Island do Kapského města. Byl to hold Nelsonu Mandelovi. Věděla jsem, že tamní voda je taky hodně studená. Jenže trasa měla jen 7,5 kilometru, tak jsem si říkala, že ty dvě tři hodinky nějak přežiji.
Moře pod jižní Afrikou má obvykle kolem třinácti stupňů, ale tenkrát zrovna mělo teplotu mezi devíti až jedenácti stupni. To bylo o mnohem méně, než bych kdy čekala. Ani pilot moc nevěřil tomu, že to zvládneme. Snad ani nevolal pobřežní hlídku, že je tu plavec, protože myslel, že z vody brzo vylezeme. Zvládla jsem to, byť už se to blížilo podchlazení.
K výzvě Oceans Seven vás tedy vlastně posunul tento ledový zážitek?
Řekla jsem si, jestli mi to náhodou něco nenaznačuje. Přijala jsem to za reálné a začala se na výzvu připravovat. Ony se vlastně všechny ty plavby tak nějak postupně vyvíjely. Jedna vás připraví na další. Přijde mi, že mi je to osudem předkládáno postupně, abych to celé najednou rovnou neodmítla. Navíc jsem byla pořád namotivovaná z Cataliny. To byl naprosto nádherný zážitek.
V čem?
Byly to snad jedny z nejlepších podmínek, které jsem kdy měla. Prakticky žádné vlny a plavalo se v noci. Voda prozářená bioluminiscencí, desetihodinová nádhera. A tehdy jsem si řekla: přeci toho teď nemůžu nechat.
Zdolávat plavecké výzvy pomáhá Abhejali Bernardové i meditace.
Pořád je to však moře, slaná voda, vlny. V čem jsou přeplavby Oceans Seven jiné?
U každé přeplavby má výzva trochu jinou podobu, i když je to pořád kombinace všech možných ingrediencí. Severní kanál je pochopitelně hlavně podtržený studenou vodou, u Cookova průplavu hrají velkou roli mořské proudy. Masa oceánu se tu potřebuje prodrat pětadvaceti kilometry úžiny. Catalina se plave v noci, kdy je slabší vítr. Zase však hrozí setkání se žralokem. Gibraltar je větrný, jsou tu opravdu velké vlny. A havajský Kanál kostí Kaiwi vás potrápí vzdáleností. Bojovala jsem tam dvaadvacet hodin. Natrénovat můžete všechny varianty, ale nikdy neovlivníte, jaké bude počasí. A vlny a proudy jsou nakonec všude. Musíte jen doufat a neuspěchat to.
Jakákoli vlna je silnější než my
Vaše plavby nekončí se západem slunce. Jak se plave v noci?
Já to mám ráda, mně to vyhovuje. Člověka nerozptyluje tolik věcí, může být víc ponořený sám do sebe.
Jaký je to pocit, když po hodinách plavání zahlédnete na obzoru zemi?
Je v tom určitě radost, ale na nějaké výskání to není. To můžete dělat, teprve až tam skutečně doplavete. Proto se nerada dívám dopředu, jen pokud není zbytí. Může se to totiž zdát relativně blízko, ale ještě to trvá. Odhadovaná vzdálenost na moři klame. A když jsou silné proudy, můžete plavat další hodinu nebo dvě a země je najednou někde jinde. Takže zemi možná koutkem oka vidím, ale neupírám se k ní. Dokud nestojíte na břehu, nemáte vyhráno.
A když na suché zemi skutečně stanete?
Je to pocit obrovské vděčnosti a současně sounáležitosti s přírodou. Jako lidé máme pocit, že jsme páni všeho tvorstva, ale když je člověk sám v oceánu, uvědomí si, jak malinkatá bytost ve skutečnosti je. Jakákoliv vlna je silnější než my. A že se někdo dostane na druhou stranu, to je i díky tomu, že to moře dovolilo, že ho tam pustilo.
Po třech hodinách marného boje s protiproudem v Cookově průlivu jste řekla: „Neměla jsem žádný pádný důvod skončit.“ Co by pro vás oním pádným důvodem bylo?
Kdyby to bylo opravdu beznadějné, třeba by nás to vracelo zpátky. Ale nebyla jsem vyčerpaná, ani jsem neměla halucinace. Říká se, že když to člověk nevzdá, do cíle dorazí. Jen v tom našem moderním, pohodlném světě máme stále častěji tendence hned všechno náročné vzdát a jít zkoušet něco jiného.
Ale tak to nefunguje. I proto jsou plavby pro mě takovou školou života, protože mě dostávají mimo zónu, kde všechno znáte a všechno je pohodlné. Ve vodě si nejprve musíte ujasnit, co je pro vás skutečně důležité a co vlastně chcete dosáhnout.
Co moře plavci neodpustí?
Rozhodně nemám ráda, když někdo říká, že přijel „pokořit oceán“. Jednou vám to přílišné sebevědomí projít může, ale příště už třeba ne a vrátí se vám to. Ego k plavání nepatří, může vás tížit a táhnout ke dnu. Pokora? Jistě, ale člověk zase nemůže být úplně bojácný, chce to zdravý respekt. Úspěch je kombinací vlastního úsilí a přípravy, ale zároveň i přístupu.
