Mával jsem mačetou a uvěřil na vúdú, říká český dědic trůnu v Nigérii

aktualizováno 
Tátou kluka z Bruntálu byl nigerijský král. Poprvé se viděli, když bylo Obonetu Ubamovi 15 let. Po otcově smrti se český mladík do Afriky vrátil. Jako dědic trůnu. Musel zaopatřit rodinu a uhájit své postavení a reputaci. „Afrika mě vykostila,“ říká v rozhovoru pro magazín Víkend DNES Ubama.

Vymoci si v Nigérii postavení a reputaci nebylo snadné ani pro královského syna, přiznává Obonete Ubam. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Poslyšte příběh veliké i smutné lásky. Krásná Češka se v 70. letech při studiích v Kyjevě seznámila s cílevědomým africkým premiantem, záhy se tam za něj i provdala. Československým ani sovětským úřadům se však takový svazek nezamlouval a odmítly ho uznat. Jakmile se vrátila i s malým synkem do vlasti, manžela za ní nepustili. Po letech to skončilo rozvodem na dálku. Tím synkem byl Obonete Ubam. Mládenec, který otce viděl poprvé až po revoluci. To už byl z někdejšího nigerijského studenta jeden z nejdůležitějších důstojníků své země. A také král.

Fotogalerie

Co jste do svých patnácti let věděl o otci?
Strašně málo. Panovalo kolem něho exotické tajemno. Doma jsme měli starou krabici se zažloutlými fotkami z máminých studií, bavit se o nich však bylo v podstatě tabu. Dvakrát za rok nám přišel od táty dopis se lvy a žirafami, vedle psaní pro mámu v něm bývala i kartička pro mě. V ruštině.

Nebyla ve vás dětská zloba, že s vámi táta není?
Ne, nebyla to přece jeho chyba. Režim v roce 1976 manželství mých rodičů nepřijal. Mamince okamžitě zrušili stipendium pro kyjevskou univerzitu a vyzvali ji, aby se vrátila do vlasti. Odmítla, takže na ni začaly tlačit i sovětské orgány. Mělo to fantastický ohlas, několik stovek afrických studentů, kteří tehdy v SSSR studovali, kvůli ní pár týdnů demonstrovalo. Mamince reálně hrozilo, že ji unese KGB, schovávala se na nigerijské ambasádě. A jelikož se o tom psalo na Západě, museli ji nechat dostudovat.

Poté se vrátila do Česka?
Teprve pak mě vzala a vrátili jsme se domů s tím, že se vypravíme za tátou do Afriky, jen co si odbudu potřebná očkování. Už poslal letenky a zvací dopisy, jenže pokaždé, když mělo na očkování dojít, nám to z nějakého důvodu zrušili. Maminku prostě nechtěli pustit za tátou, ani jeho za ní. Dlouho se to vleklo, nikam to nevedlo, až se moji rodiče po několika letech marné snahy rozvedli. S maminkou mě pak vychovával otčím. 

Drsnej generál a vládce Ubama. Můj táta

Tátu jste tedy viděl až v roce 1991. Jaké to bylo?
O svém příjezdu jsem mu poslal telegram, ten však nedošel. Takže jsem vystoupil na letišti v Lagosu, kde na na mě ale nikdo nečekal. Představte si megapoli, která má tolik obyvatel jako Československo. A mě, který uměl v angličtině nanejvýš „hello“, „how are you“ a „good morning“. Asi jsem vypadal hodně zoufale, takže se mě ujal spolucestující, který mě nechal přespat u své rodiny a druhý den mi pomohl dostat se na policejní akademii, kde táta sloužil.

Jaké byly první dojmy z Afriky?
Absolutní hardcore! Na zážitky z ghetta Ajegunle, kterým jsme projížděli, nikdy nezapomenu. Všude mrzáci, podvyživená miminka, lidé s boláky. Patnáctiletý kluk ze severní Moravy vůbec nebyl připravený, že to ve světě může vypadat i takhle.

Jenže pak jste potkal otce.
A bylo to nesmírně emotivní. Úžasné. Měl jsem za sebou patnáct let v Československu, kdy jsem pořádně nevěděl, kam patřím. Znal jsem jen jednu z kultur, které mě geneticky formovaly. Pocitově to bylo, jako kdybych neustále chodil pouze o jedné noze. Teď jsem najednou stál na začátku nové cesty.

Co jste viděl tátovi v očích?
Byl dojatý. Pocházel z velmi skromných podmínek. Jakmile se oženil s Evropankou a měl s ní syna, znamenalo to samo o sobě moc. Až do chvíle, než jsem přijel, se o tom však nikdo z místních nemohl na vlastní oči přesvědčit. V rámci kultury kmene Annang jsem navíc představoval akpana, prvního syna. Roky mi pak říkali akpan mbakarra, to druhé slovo znamená běloch.

Jak mocný byl váš táta?
Byl policejním prezidentem zóny tří nigerijských států, rozsáhlého území se zhruba patnácti miliony lidí. Zároveň patřil mezi annangské krále, v kmeni měl titul otuekong. Systém těchto titulů není snadné vysvětlit, v 350 nigerijských kmenech jsou králů tisíce. Obecně platí, že jakmile v Nigérii potkáte někoho s červeným fezem, který bude mimochodem v devadesáti procentech z Tonaku Nový Jičín, pak jde o velmože.

Obonete Ubam (42)

Syn české matky a nigerijského otce, jednoho z králů kmene Annang. O svých zkušenostech z Nigérie napsal nedávno vydanou knihu Sedm let v Africe. Vystudoval vojenskou akademii a práva, byl předsedou Ligy etnických menšin ČR, je svobodný, má rád sport a cestování. 

Jakou měl váš táta pověst?
Generál byl strašně drsný. V celé Nigérii byl jediným docentem práv, takže měl obrovský respekt. Než nastoupil k policii, bojoval v občanské válce. Byl to tvrdý, ostřílený chlap. Kdykoli byl problém s ozbrojenými milicemi nebo gangy, posílali tam generála Ubama, aby to vyčistil. Jako děti jsme ho absolutně zbožňovali.

Měl hodně nepřátel?
Strašně moc. Ale zároveň měl i hodně i vlivných přátel. Když byl zrovna doma v Ikotu, před branou rezidence stála každé ráno stometrová fronta, lidi čekali, až vstane. V šest hodin začal přijímat a řešit problémy druhých: „Můj syn je věčně opilý, nenechá si to vymluvit!“ „Moje dcera je ve třeťáku na vysoké, nemá peníze.“ „Budeme se brát, chtěli bychom si otevřít obchůdek, potřebovali bychom něco na rozjezd.“ S tím vším obyčejným lidem pomáhal třeba až do půlnoci.

I tohle pro vás musel být kulturní šok.
Nigerijskou mentalitu jsem se učil chápat za pochodu. Můj první pobyt trval sedm měsíců, pak jsem se tam vracel průběžně. Roku 2005 však přišla zpráva, že táta umřel. A všechno bylo najednou jinak.

Jako hlava rodiny jsem musel krotit kamarádíčky

Rozhodl jste se hned, že se jako nejstarší syn postaráte o rodinu?
Nejdřív bylo jasné jen to, že pojedu na pohřeb. Z tátovy poslední vůle vzešlo, že ustanovuje správní radu, která bude dočasně pečovat o hmotné statky rodiny, než moji sourozenci dosáhnou dospělosti. Rada se měla postarat, aby dostudovali. Jenže bratři a sestry mě po nějaké době začali bombardovat zoufalými e-maily, že jim rada přestala platit školné a že nemají ani na jídlo. Přestože táta za svého života postavil obrovská sídla, oni teď žili v šílené díře na předměstí Lagosu. Rada to prostě systematicky rozkrádala a jim nedala nic.

Rozhodl jste se zakročit?
Věděl jsem, že když nad tím přivřu oči, nějak to dopadne. Ale vědomí, že něco takového by mi neprominuli oni, znamenalo, že bych si to neprominul ani já sám. Bylo mi už skoro třicet, zkrátka ne sice úplně vyzrálý, přesto hotový chlap. A když jste jediný, kdo může pomoct, tak prostě musíte. Po tátově smrti mi i tak trvalo deset měsíců, než jsem se rozhoupal. Najednou bylo jasné, že se slečnou, se kterou jsem v Česku žil, se neožením. Že prací, kterou jsem vystudoval, se živit nebudu. Místo toho jsem všechno prodal a odletěl do Nigérie. Se všemi jsem přerušil kontakt, jelikož jsem tušil, že to nebude příjemné a že kdybych to v jednom kuse řešil s kámoši přes e-mail, při první možné příležitosti se obrátím zpátky. Když jsem přistával v Lagosu, z hotovosti rodiny už nezbývalo vůbec nic. A já si říkal: „Buď to tady dám, nebo se nade mnou zavře voda.“

Každou sobotu

Ve vydání magazínu Víkend čtěte v sobotu 18. května o unikátním českém výzkumu zvířecí promiskuity. Co napovídá o nás lidech? Magazín se věnuje i problémům s vodou a otázce, zda nám hrozí stěhování kvůli suchu a války o vodu. A navrch představí výjimečnou únikovou hru.

Těžké chvíle?
Nejtěžší. Z hodně věcí jsem měl respekt, z jiných strach. Musel jsem to krok za krokem zvládnout. S radou jsem si po nějaké době poradil právní cestou, větší problém byl rozjet ekonomiku rodiny. Jelikož nezbyly peníze, bylo třeba vygenerovat zisk z nemovitostí, které jsme dokázali uhájit. Do toho jsem musel neustále dávat najevo, že to já jsem akpan, hlava rodiny. Vždyť otec měl čtyři manželky, se dvěma z nich žil polygamně, kdekdo si činil všelijaké nároky. Zůstali po něm i sourozenci, k tomu různí kamarádíčci. Bublalo to tam, vřelo, vypadalo to pro mě dost nebezpečně. Jeden po druhém to zkusil, já je musel dostávat na místo, kam patří. To zabralo dalších šest let. Pro mě by bylo samozřejmě lákavé odjet odtamtud už dřív, jenže mi bylo zároveň jasné, že když ještě nějakou dobu nezůstanu, rodina brzy spadne tam, kde už byla.

Svým přístupem jste si v kmeni vysloužil titul obonga emema, smírčího soudce.
To však znamená spíš určitou ceremoniální postavu. Když v nějaké rodině vznikne problém, jako že druhý syn zostudil prvního, přijdou za mnou a mám spor urovnat. Hlavní je, že jsem snad naplnil zodpovědnost, kterou jsem cítil z otcova odkazu.

Jak dlouho už Nigerii nejste?
V Nigérii jsem nebyl už čtyři roky. A rodina už žije svým životem, o byznys se stará dosazený ředitel. Z mé pozice vyplývá nanejvýš to, že když se má sestra vdávat, její chlapec mi musí přes Skype zavolat a požádat o její ruku. Mojí povinností je tvářit se jako jeho tchán. V tradici je, že kluk to nesmí dostat úplně zadarmo. Přinese bednu, ve které jsou různé lahve. Vytahuje jednu za druhou a vy nakazujete: „Toto je úlitba, kterou musíš zaplatit. Náčelníkovi vesnice dáš jednu kozu a karton koňaku...“.

Džu-džu uhrane i ateistu

Zajímavý zvyk. Čím jsou ještě Annangové specifičtí?
O nás se říká, že jsme velmi zdatní bojovníci s mačetou. Každý chlap ji má v autě vedle sedačky. Většina kluků z kmene ji umí používat dřív než nůž a vidličku.

Taky jste se s ní musel učit?
Naučil jsem se s ní především dobře pózovat, aby si všichni mysleli, že mbakarra ví, co dělá. Jen jednou jsem se dostal do konfrontace, kdy končila sranda. Stáli jsme s protivníkem proti sobě, já na něj chtěl udělat dojem. Rozhodl jsem se s mačetou zamávat, jak jsem to viděl ve filmu Gladiátor. Jenže jak jsem měl nervozitou zpocené ruce, tak mi vylítla tři metry někam přes plot. Jenom jsem se podrbal na hlavě a odešel. Spor jsme nakonec vyřešili pár fackami.

Co dalšího by Čecha v Nigérii zaskočilo?
Toho by bylo! V Česku máme rádi, když se věci dějí přímo. „Přijdu tehdy a tehdy, udělám to a to.“ Podle toho poznáte, jestli člověka lze brát vážně. Takový však bude v Nigérii jen jeden z tisíce. Cokoli řeknete a uděláte, je vnímáno dvojace. Pokud někomu povídáte, aby byl tehdy a tehdy tam a tam, bude přemýšlet: „Když tam nebude a já tam přijdu první, tak na něj budu muset čekat a dostanu se tím do podřízené pozice. A vůbec, proč chce, abych tam byl zrovna v tenhle čas? Nemá na mě náhodou nachystané džudžu?“

Džu-džu?
Tamní formu vúdú. Snad mě nebudete mít za úplného blázna, já ale v nigerijské společnosti viděl jeho reálné dopady. Někomu třeba předpověděli, že do měsíce umře. A taky že jo. Jinému se dá amulet džudžu pod postel nebo do auta a vy vidíte, že ten člověk opravdu chřadne před očima.

Takže na to věříte?
Osobně jsem viděl, jak byla během roku a půl podobným způsobem zdecimovaná celá rodina. Můžete být ateista, tohle na vás však udělá dojem. Spiritualita je v Nigérii fakt fascinující. Všechno má nějaký skrytý význam. Jeden můj rádce mi například poradil, že když jedu do Evropy a chci od svého domu odstrašit zloděje, mám na bránu přivázat červenou stužku. Lidi si sami kolem toho rozjedou takový příběh, že se nikdo neodváží ani přiblížit. Mluvíme o zemi, ve které jsou věčně problémy s elektrickým proudem a čas běží úplně jinak. V takových podmínkách se vám rozjedou i úplně netušené instinkty.

Zažil jste něco obdobného i vy sám?
Když jsem odtamtud odjížděl, měl jsem schopnost předvídat, co se stane za pár minut. Lidé, kteří v Nigérii žijí celý život, tohle umějí i v horizontu dnů. Víte, já taky býval ateistický cynik. Pak jsem ale roku 2008 onemocněl těžkou malárií a tyfem, pár měsíců balancoval mezi životem a smrtí. A jediné, co mě opravdu drželo nad vodou, byla víra, že to dobře dopadne. Vojáci v první světové válce po tříhodinovém bombardování říkali, že během těch nejtěžších chvil našli Boha. Přesně to se stalo i mně.

Takže pobyt v Nigérii vám toho dal dost.
Pro mě to bylo strašlivě traumatické. Roky v Nigérii mě fakt vykostily. Jen díky tomu jsem se však dostal do Španělska, kde teď žiju. Tam pro ostatní nejsem ani černý, ani bílý, prostě existuju jen sám za sebe. Prošel jsem pekelnou branou, abych se dostal do ráje. Jako člověk jsem se proměnil v někoho, kdo je schopen rozdávat radost i druhým. A sám jsem začal být taky šťastný.

Autor:

Nejčtenější

Chceme víc sexu, říkají muži i ženy. Milostný život je přitom na ústupu

Toužíme po něm, ale schází nám. Podle výzkumů nás moderní život připravuje o...

Užíváme si méně sexu. A schází nám. Přes padesát procent žen a více než šedesát procent mužů by ho rádo mělo častěji,...

Univerzita pro prostitutky i klauny. Bizarní školy lákají zástupy studentů

Kvalifikace se vyplatí pro práci prostitutek i klaunů, první vzdělává škola ve...

Bizarní, ale prosperující. Studovat můžete na klauny, vzdělávat se lze také v oboru prodejné lásky i v umění přípravy...

OBRAZEM: Zločiny, sex, sláva. Bonnie a Clyde zemřeli před 85 lety

Stali se nejikoničtějšími gangstery období americké Velké deprese. Jejich...

Stali se nejikoničtějšími gangstery období americké Velké deprese. Jejich psanecký příběh byl totiž dochucen příchutí...

VIDEO: Má smysl třídit i plechovky? Toto se s nimi děje

Reportér Matěj Smlsal si zkusil práci třídiče. Úkolem je vyhazovat vše, co není...

Ke klasickým kontejnerům na tříděný odpad se postupně přidávají i šedé. Do nich mají lidé házet kovové obaly, mimo jiné...

OBRAZEM: Tady všude jsem byla mrtvola. Britka fotí anti-selfie

Byl, byla jsem tady, říkají módní selfie. I tady jsem jakoby umírala, říkají...

Byl, byla jsem tady, říkají módní selfie. I tady jsem jakoby umírala, říkají anti-selfie britské umělkyně Stephanie...

Další z rubriky

Na záchranu Země máme dvanáct let, třídit nestačí, říká mluvčí klimastávek

Jediné, co nám vlastně zbývá, je nejít do školy a protestovat, říká mluvčí...

Vysazovat stromy a sbírat odpadky je důležité. Neměli bychom si však namlouvat, že se tak vyhneme obrovským klimatickým...

Suchý únor je šance ochutnat střízlivost, říká psycholog

Suchý únor dává šanci vyzkoušet si, jaké je to žít bez alkoholu, říká psycholog...

Únor je nejkratší měsíc v roce, navíc bez výzev, jako jsou vánoční večírky a letní zahrádky. Měsíc nepít a zbytek roku...

Mával jsem mačetou a uvěřil na vúdú, říká český dědic trůnu v Nigérii

Vymoci si v Nigérii postavení a reputaci nebylo snadné ani pro královského...

Tátou kluka z Bruntálu byl nigerijský král. Poprvé se viděli, když bylo Obonetu Ubamovi 15 let. Po otcově smrti se...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz