Jeho tvorba se líbila nejen fanouškům, za debutové album VR/Nobody byl nominován na cenu Anděl, skládá hudbu do videí, reklam, filmů, dokonce pro Balet Národního divadla a spolupracuje s řadou slavných interpretů.
Co zajímavého jste tvořil v posledních týdnech?
Dělal jsem hudbu pro celosvětové finále Elite Model Look, které bylo 30. srpna na Pražském hradě. V září jsem také odevzdal do výroby nové CD J. Eden Eg3n (s rapperem Yzomandiasem, pozn. redakce), stalo se nejprodávanějším albem v Česku. A dělal jsem album k projektu VR/NOBODY. Potom jsme s FAMU dělali časosběrný festivalový film, který se natáčel téměř pět let. Průběžně dělám eventy pro různé firmy.
To zní jako hodně práce. Jak to všechno dokážete stihnout?
Těžko. Ale určitě to není tak, že bych dělal dvacet hodin denně, dá se v tom najít rovnováha. Tuto práci jsem chtěl dělat celý život, takže jsem šťastný. Baví mě to. Jsem hodně produktivní, když se toho hodně děje a nemám čas se kopat do zadku. Když je okurková sezona, zpohodlním a obtížně se dostávám do tempa.
Jakub Strach aka NobodyListenNarodil se 12. ledna 1994 Naučil se hrát na několik hudebních nástrojů, aktivně se hudbě věnuje od čtrnácti Se zpěvákem Václavem Roučkem založil kapelu VR/Nobody, postavenou na downtempovém R&B. V roce 2015 vydali oceňované debutové album nominované na ceny Anděl. Kromě hudební produkce a DJingu se věnuje pořádání dnes už legendárních party Addict. Známá jsou jeho vystoupení na festivalu Colours of Ostrava, ale hraje i v Německu, Anglii nebo ve Francii. Spolupracuje s mnoha interprety na české i slovenské scéně, skládá hudbu do videí, reklam a je podepsaný i pod soundtrackem k českému snowboardovému filmu Snowporning. Napsal hudbu pro představení Bohemian Gravity Baletu Národního divadla. Dostal se i na stránky bulváru, díky svým slavným přítelkyním. Chodil s tehdy nejznámější českou influencerkou Terezou Hodanovou alias Teri Blitzen, letos se začal objevovat po boku Radky Třeštíkové. |
Co váš soukromý život? Najdete si na něj volné dny, nebo se prolíná s pracovním?
Mám to dost namíchané. Bavím se s lidmi, s nimiž i pracuji. Ale občas dokážu vypnout, vzít si jeden den a někam odjet.
A kam potom jedete?
Třeba teď jsem byl v Berlíně. Na dva dny. To je jedno z míst, které miluju. Koukneme se do galerie, na magazíny, knížky, vinyly... A samozřejmě do klubů, sondovat, jak to chodí někde jinde, což je zase inspirativní pro moji práci. Ale miluju i Kodaň, Paříž a další evropská města. A jezdím také do přírody, například na chatu. Často sám, ale někdy i s kamarády.
Vyděláváte si hudbou. Kdy přišel bod zlomu a stal jste se profesionálem?
To bylo ve chvíli, kdy jsem se přestěhoval do bytu v centru a poprvé jsem byl sám. Musel jsem se uživit. Najednou to přestala být zábava, situace mě donutila stát se profíkem.
Proslavil jste se svými party, tehdy to u nás bylo něco nového, kde jste vzal inspiraci?
Přišla díky tomu, že rád cestuju. Byl jsem na akcích například právě v Berlíně, na místech, jako jsou různé opuštěné haly a další prostory, a chtěl jsem něco podobného dostat k nám.
Kdy jste s tím začal?
Tak ve dvaceti, v jedné galerii v Praze v Holešovicích. Organizoval jsem to sám a zapomněl na světla, takže party byla celou dobu ve tmě.
Jak vidíte českou dýdžejskou scénu? Jak jsme na tom v porovnání se západní Evropou?
Máme bohatou a zajímavou scénu, stále se rozrůstá a je u nás hodně akcí. Ale neumíme držet pospolu, každý si jede na svém písečku. V západní Evropě, například v Německu, mají hodně spolků, organizují kreativní huby, hodně tvoří společně, pošťouchávají se, dělají společné projekty... V tom jsme pozadu, ale lepší se to.
Čím to je? Proč to u nás nejde vždy společně?
To je ta naše závist. V Česku je taková vtipná hranice, lidé milují někoho, kdo není tak známý, odněkud vyletí a všechny šokuje. Zajímavého nováčka. Ale jakmile se mu začne víc dařit, je to špatně, začne pracovat ta závist, už není cool, to už známe...
Online vše změnil
Jaké byly vaše začátky, když jste najednou v osmnácti hrál pro lidi?
To byla jedna velká jízda: „Fakt se to děje? Pojďme do toho!“ Vyzkoušel jsem si všechno najednou, založil jsem hudební label, hrál jako DJ, dělal jsem produkce, zkoušel pořádat akce... Jel jsem metodou pokus omyl. Byl jsem jako ADHD rozjeté dítě a musel jsem jít do všeho v našem segmentu a poznat, co mi jde, co mě baví a v čem bych chtěl pokračovat.
VYBERTE SI SVÉHO ESQUIREMANA A DEJTE MU HLAS! |
A šlo vám vše, na co jste sáhl, nebo jste si to musel vydřít?
Spíš to druhé. Sice mám hudební základy z rodiny, hraju na pár nástrojů, ale rozhodně nejsem žádný geniální muzikant. Spíš jsem hodně makal, zkoušel, nebál se prosadit.
Bavili jsme se o české scéně. Dá se tady hudbou uživit?
Dnes už ano. Díky nástupu streamovacích služeb. Přibližně před třemi roky se změnil trh a většina umělců žije ze streamu. Potom jsou tu partneři, rádiová produkce, koncerty... Dá se toho hodně spojit, takže stále víc a víc umělců se u nás uživí hezky. A roste to po celém světě, Spotify má víc a víc uživatelů, na YouTube kouká pořád víc lidí.
Takže je snazší se rychle prosadit?
Určitě. Dneska se vám může podařit udělat jednu dobrou písničku a za týden můžete být nejposlouchanější umělec v republice, za dva měsíce můžete mít vyprodané koncerty. To se teď stalo Călinovi. Nedávno ho nikdo neznal a dnes je prvním Čechem, který na Spotify přesáhl hranici šest set tisíc posluchačů.
Současná politická situace se nijak negativně neprojevila?
Je to teď trochu těžší, partneři stále jsou, ale už to není tak, že by vám nějaká firma dala milion, abyste s ní byl spojovaný. Všichni jsou opatrnější.
Co považujete za vrchol své dosavadní kariéry?
Asi skládání hudby pro baletní představení Národního divadla, to bylo takové „wau“, cože, v mých letech? Viděli to rodiče, prarodiče... Ale asi nikdy nebudu úplně spokojený. Věřím, že můj limit je ještě někde jinde. Nedávám si žádné mantinely.
Jeden blbý kus látky
I proto mě napadá, i když je to trochu mimo: viděl jsem na vašem instagramu fotku v růžové sukni, jak vznikla?
Úplně náhodou. Na jednom focení ležela růžová sukně, tak říkám: „Pojď, vyfoť mě v tom, to bude dobrý.“ A je to z mojí strany další popíchnutí český bublinky. Je přece úplně jedno, jestli mám na sobě růžovou sukni, nebo pytel od brambor. Protože si přece můžu vzít, co chci. Žijeme v roce 2022 a je to jen kus oblečení. Takže to rozhodně nedělám kvůli nějaké senzaci. A naprosto mě udivuje reakce haterů, co dokáže s lidmi udělat jeden blbý kus látky, jaké negativní emoce v nich dokáže vyvolat. Přitom jsou to mladí a tryská z nich homofobie, nenávist k věcem... Nechápu, co se jim mohlo stát.
To je na sociálních sítích celkem běžná a očekávatelná reakce.
Nechápu, co se nám všem stalo. Místo toho, abychom se snažili být tolerantní a chápaví, jsme stále víc a víc upnutí. Mně se nelíbí spousty věcí, je toho hodně, co mě na internetu naštve, ale nedokážu si představit, že bych to komentáři posunoval dál.
Takže na hatery nereagujete?
Nikdy, to je moje základní pravidlo. A když už k tomu nějak dojde, ok, pojďme tedy debatovat. Bohužel zjistíte, že devadesát procent těch lidí se neumí bavit normálně, nemá argumenty, jen „to nedává“. Takže abych uzavřel kolečko, fotka v růžové sukni je signál z mojí strany, že by se lidé neměli bát dělat, co chtějí. Neměli by si nechat utlačovat svoji vlastní svobodu a kreativitu jen kvůli strachu, že jim bude někdo nadávat.
Nechci říkat někomu, jak se má chovat
Jste nominován v anketě Esquire Man. Jaký by podle vás měl být moderní muž?
To je hodně individuální. Když mluvím za sebe, chci mít vlastní styl oblékání, být spokojený se svou prací, být produktivní a vytvářet něco zajímavého. Co se týká ostatních lidí, přijde mi nefér říkat někomu, jaký by měl být.
Dát najevo mužnost, nebýt macho. Chlap to má dnes těžké, říká Jordan Haj |
Zkuste to alespoň.
Moderní muž by měl být otevřený, chovat se slušně, nemít blbé narážky na ženský a být tolerantní vůči jiným lidem a názorům. Ale přijde mi, že v poslední době se zbytečně moc řeší, jak se kdo chová a jak by se mě chovat. Ať si každý hledí víc sám sebe.
Měl by se muž oblékat hezky, sexy?
Rozhodně, obzvlášť v dnešní době. Vždyť u módních věcí v obchodě už zmizelo genderové označení, dámská a pánská sekce se částečně sloučila. A hlavně si myslím, že každý by se měl oblékat, jak chce, jen podle svého vkusu. Hranice „normálnosti“ se ze společenského pohledu hodně posunuly. Ale to samozřejmě neznamená, že by někdo měl přijít v ušpiněných, zamaštěných věcech.
NobodyListen a Jordan Haj (Esquire Studio, Karlovy Vary 2022). „Líbání dvou mužů je pro mě normální, jsem sexuálně nevyhraněný,“ komentoval situaci Jakub Strach.
Co z toho vám nejvíc rozpumpuje krev v žilách?
Asi nadávání na ženský, blbý narážky. Že patří do kuchyně, neumějí parkovat... To mi přijde úplně mimo a nechápu, jak se k nim může někdo takto chovat.
Když jsme u žen, jste spíš romantik, nebo drsňák.
Romantik. Ale to byste se měl spíš zeptat těch žen, a asi by vám každá řekla něco trochu jiného.
Jaký typ ženy se vám nejvíc líbí?
Moji slabinou jsou kudrnaté vlasy. A vnitřně... Baví mě, když ženy mají samy nějakou zálibu, když něco dělají, vytvářejí, mají své cíle. S takovým člověkem potom dokážu fungovat.
Předělávali mi obličej
Co je v životě nejdůležitější?
Zdraví. Pokud máte zdraví, je možné všechno ostatní. Sám jsem si prošel nějakými komplikacemi a vím, že není nic důležitějšího. Jediné, co jsem si tehdy přál, bylo zase normálně fungovat.
Co se vám stalo?
Před deseti lety jsem měl těžký úraz. Na skejtu jsem jel za autem, držel jsem se ho a ve vysoké rychlosti jsem letěl na obličej. Zlámal jsem si tam skoro všechny kosti, celý ho předělávali, a navíc jsem si málem zlomil páteř, chyběly centimetry. Čekaly mě čtyři velké operace a stovky hodin u zubařů.
Zrovna nedávno mi říkal český reprezentant na skejtu Max Habanec, že jezdit za autem je nejnebezpečnější věc vůbec. Protože nevidíte před sebe, na co najíždíte.
Přesně tak. Bylo mi sedmnáct a byla to moje blbost. Na Andělu jsem se chytil auta a najel na kanál. Zasekla se v něm kolečka. Mimochodem, s Maxem jsme kamarádi, jezdil za mnou do nemocnice, když jsem tam ležel.
Jakub Strach po operaci čelisti
Teď se něčeho bojíte?
Neúspěchu. Laťka očekávání je stále výš a výš. Takže musím překonávat sám sebe.
A když přece jen nějaký neúspěch přijde, jak se s ním umíte vypořádat?
Dám si dobré víno, pár dní volno, vyčistím si hlavu někdo v přírodě. Potom se vrátím zpátky a jedu dál.
Po čem na konci dne nejvíc toužíte?
Abych se dobře vyspal, protože s tím mám problémy. Furt mi běží hlava, nedokážu se zklidnit. Zkoušel jsem všelijaké bylinky, čaje, meditace, počítání, dýchání, melatoniny, CBD... Ale nechci jít do chemie. Po jedné velké operaci jsem byl čtyři týdny na prášcích na spaní, tělo si zvyklo a marně jsem se potom doma snažil usnout, vůbec to nešlo, třeba třicet hodin.
VYBERTE SI SVÉHO ESQUIRE MANA A HLASUJTE!
