Za všechno může jeden chybný krok. "Živil jsem se kácením stromů, musel jsem lézt do výšek. Jednou jsem se spolehl na špatnou větev, navíc jsem pospíchal a nejistil jsem se," vzpomíná Robert.
Ten okamžik před třemi lety změnil celý jeho život. Po pádu z desetimetrové výšky utrpěl tříštivou zlomeninu obratle a narušil si míchu. "Operovali mě ještě téhož dne, následoval tříměsíční pobyt na spinální jednotce a pětiměsíční rehabilitace v Kladrubech. Navzdory všemu mám pravou nohu nepohyblivou, v levé mám jen zbytek svalové síly," říká.
Předpokládám, že psychicky byl nejtěžší první moment, kdy jste se dozvěděl o následcích úrazu. Jak jste to zvládal?
Nedávno jsem nad tím uvažoval. Tohle období je doba, kdy ještě živíte naději a doktoři vám ji neberou. Doufáte, že když budete hodně cvičit, posilovat, že se z toho může něco vyklubat.
Takže to nejhorší teprve přijde?
Teprve když přijdete domů si uvědomíte, že je to definitivní. V nemocnici a v Kladrubech jsem si říkal, že když na tom budu pracovat, zlepší se to. Pak vám dojde, že onen stav je neměnný. Samozřejmě, začal jsem plavat, abych posílil nohy, takže ve svalech, které hned po úrazu získaly napojení na tělo, jsou znát změny. Jsou ale nepatrné, mikroskopické. Je to jako byste za rok ušel tři metry, ale potřebujete jich ujít tři tisíce.
Jak jste se s tím vyrovnával?
V té době jsem měl partnerku a dva malé kluky. Když jsem se vrátil z Kladrub, bylo vidět, že se vztah rozpadá, že nepůjde udržet. Došlo k tomu rok nato. Považuju to za ještě větší prohru než úraz. Nemohli jsme ale žít dohromady. Bydlíme na venkově v domě, kde byla třeba chlapská ruka. A ta tam chyběla. Když jsem se vrátil a dolehlo na mě, že můj stav je definitivní, byl jsem k ničemu, pro běžný život nepoužitelný.
Dnes působíte mnohem silněji.
V tom je právě absurdita, kdyby stejná situace v rodině nastala dnes a já byl v současné kondici, vztah by se udržet podařilo. Tenkrát jsem byl ale netečný, měl jsem sklon k alkoholu. Pro ženu se dvěma malými dětmi, s barákem a zahradou jsem byl přítěž. Měla toho až nad hlavu, osm měsíců se starala o vše sama.
Vídáte se s dětmi?
Strašně málo. Probíhalo majetkové vyrovnání, máme za sebou hororové scény… Nenašli jsme k sobě cestu, zatím spolu neumíme konstruktivně jednat.
Máte novu partnerku?
Mám dobré kamarádky, partnerku ne. Žiju s matkou. Musel jsem vyplatit ženu, proto se musel prodat matčin byt, tak šla ke mně.
Udržovat rodinný dům pro vás musí být obtížné, proč jste ho nevyměnil za byt?
Místo, kde bydlím, má velké kouzlo. Blízko jsou navíc Slapy a pro mě je plavání obrovská věc. V létě jsem denně plaval pět kilometrů.
Chtěl jsem se zocelit válkouPřed úrazem vystudoval historii a filozofii, zabýval se dějinami bývalé Jugoslávie a dokonce na Balkáně i pobýval. "Chtěl jsem se obrousit životem ve válečném světě. I když v letech 2006 až 2007, kdy jsem tam jako tlumočník působil, už válka nebyla. Byl jsem v severozápadní Bosně jako člen českého praporu, byli jsme součástí mnohonárodnostní kanadské brigády," říká. "Chodili jsme po čerstvých hřbitovech a naráželi na děsivé skutečnosti z minula." Přiznává, že se bál. "Nemívám strach, když se něco děje a situace se hned vyřeší. Mám strach z dlouhodobých tlaků, když se do něčeho namočíte a nevíte, co z toho bude. A s takovými situacemi jsme se tam setkávali často." |
Kdy jste začal plavání orientovat směrem k nějakému cíli?
Intenzivně trénovat jsem začal od letošního jara, hlavním cílem bylo zvýšení svalové síly v nohách. Můj lékař ale tušil, že mám nadměrná očekávání, tak mě vyzval, abych si stanovil čistě plavecký cíl, zaplavat něco delšího. Tak vznikl nápad uplavat od hráze Slapské přehrady k hrázi Štěchovické přehrady. Tato ta část toku Vltavy je nejkrásnější, málo přístupná, některé scenérie jsou velmi působivé.
Kolik vás čekalo kilometrů?
Něco kolem deseti, můj čas byl lehce nad tři hodiny. Přišlo mnoho mých kamarádů, jsou skvělí, pomáhali mi s celou přípravou. Měl jsem sponzora i doprovod hasičů.
Co bylo nejtěžší?
Fyzicky to bylo náročnější během tréninků. Učil jsem se zacházet s vlastním tělem, abych se ve studené vodě nepodchladil, zkoumal jsem, jak se obléct. Ostrá plavba byla celkem v pohodě, klidně bych býval plaval ještě dál. Nejtěžší byla zodpovědnost, aby se to povedlo, když už tam byla spousta lidí. Nechtěl jsem nikoho zklamat. Ale fyzicky to bylo bez stresu.
Pak se ve vašem hledáčku ocitl i kanál La Manche?
Příští rok bych chtěl zaplavat něco delšího, takových třicet kilometrů. Pokud je dám, začnu další rok shánět sponzory na zdolání La Manche, povolení, loď, lékaře. Ani nevím, zda kanál někdo jako já už pokořil. Plavání je pro mě nejsvobodnější aktivitou. Víte proč? Ve vodě se stírají rozdíly mezi mnou a zdravými lidmi.
