Úterý 10. prosince 2019, svátek má Julie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 10. prosince 2019 Julie

Nebyl to jen pacient, vzpomíná na gorilí mládě muž, který o ně pečoval

aktualizováno 
S gorilím mládětem Tanem prožil jen týden, když se s ním však loučil, neobešlo se to bez slz. A to navzdory tomu, že je ze své praxe na ARO v Motole zvyklý na nejdramatičtější situace. "Nebudu nic zastírat, je to vlastně miminko, drží vás, vnímá vás, vytvoří si s vámi vztah," říká Miroslav Hmirák.

Maminka Bikira mládě odmítla, na týden se ho proto ujal Miroslav Hmirák. | foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

O mládě jste se staral od jeho narození. Kdy jste ho přestal brát jen jako zvířecího pacienta?
Ze začátku to byl především právě pacient, o něhož prostě bylo potřeba pečovat. Byl podchlazený, proto jsme ho hned v den porodu, v úterý 8. listopadu transportovali na kliniku. Vazba začala vznikat až v pátek, kdy selhaly pokusy o jeho navrácení matce a já si ho převezl zpět ze zoo do veterinární nemocnice.

Podlehl jste hned, nebo jste se snažil citové rovině vyhnout?
Tano se začal víc projevovat, natahoval za mnou ruce, chtěl se chovat, byl zvyklý na krmení v náručí. Nelze tomu nepodlehnout, ten tvoreček na vás kouká, vnímá vás, drží vás, objímá. Je to jako miminko, prostě se neubráníte.

Byl jste smutný, když se rozhodlo o Tanově převozu do zoo ve Stuttgartu?
Bylo mi jasné, že ho nemůžeme odchovat tady a že jej nemohou odchovat jen lidi, nikdy by se pak  nezařadil mezi gorily, neměl by svoji rodinu a byl by nešťastný. Celou cestu do Stuttgartu jsem byl v pohodě, nedocházelo mi to.

Fotogalerie

Po příjezdu emoce vybuchly?
Když jsem ho dával do náruče tamní ošetřovatelky, moc jsem to nezvládl. Slzám jsem se nevyhnul. Došlo mi, že už ho neuvidím, že za pár let pro mě bude nekontaktní, že je konec. Dáváte ho někomu, kdo ho nezná, a máte pocit, že to s ním nebudou umět jako vy. Ale ženský tam byly úžasný, vyptávaly se, co má rád. Když jsem viděl, že je tam v pohodě, že po nakrmení hned usnul, uklidnil jsem se.

Líbila se vám stuttgartská zahrada a konkrétně veterinární úsek?
Je to tam pěkné. Byl jsem ale citově ovlivněný. Neměl jsem ani náladu si zahradu projít, prohlédl jsem si jen gorilinec, jiné pavilony jsem neviděl. Měl jsem ale možnost mluvit s tamním veterinářem, který nám ukázal ošetřovnu a vybavení.

Jak jsou na tom ve Stuttgartu s vybavením ve srovnání s Prahou?
Pražská zoo má lepší přístrojové vybavení, třeba na anestezie. Máme moderní přístroje, používáme laringeální masky. Na to, jak je o zvířata v pražské zoo postaráno, jsem hrdý. Největší zásluhu na tom má veterinární lékař Roman Vodička, je pokrokový, nechce ustrnout, jde dopředu.

Docela emotivní byla i tiskovka, kterou jste absolvoval den po návratu do Prahy.
Nejsem zvyklý podávat informace do tisku a nejsem typ, který se takhle rád prezentuje, navíc je to vždycky týmová práce, sám bych nic nedokázal. A také jsem prostě nebyl ve své kůži, omlouval jsem se za to.

Působil jste i unaveně.
Na konferenci jsem odjížděl z Motola, kde jsem měl hodně restů, byl jsem nervózní. Na tiskovce jsem byl vlastně jen chvíli, vracel jsem se hned do práce. Kvůli mému angažmá pro zoo se chod oddělení v Motole samozřejmě nemůže zastavit.

Životnost sestry na ARO je 5 let. Já jsem v oboru už 17

Vaším působištěm je anesteziologicko-resuscitační oddělení motolské nemocnice. Jak jste se vlastně dostal ke zvířatům?
Bylo to v roce 1996, potřeboval jsem vedlejšák, protože moje hrubá mzda ve zdravotnictví byla tři tisíce korun. Ke zvířatům jsem měl vztah, protože můj strýc je veterinář velkých zvířat. Začal jsem proto dělat asistenta na veterině.

Pokus o vrácení Tana matce Bikiře nevyšel.

Pokus o vrácení Tana matce Bikiře nevyšel.

Jak jste se dal dohromady s pražskou zoo?
Když se musel operovat lachtan Filip. Sežral spoustu předmětů, které mu lidé naházeli do bazénu. Tehdy jsem se podílel na jeho anestezii.

Je rozdíl mezi humánní a zvířecí anestezií?
V principu je to stejné, cíl a provedení se neliší. Jiné je dávkování a druhy léků. Samozřejmě jsou také určitá specifika u každého zvířecího druhu.

Jaká medicína vás baví víc?
To nejde říci. Humánní medicína má obrovské možnosti, je technicky velmi vepředu. ARO je ohromně náročné, psychicky i fyzicky. Staráte se o pacienty, kteří jsou v kritickém stavu, jste neustále v napětí. Podle zahraničních studií je životnost sestry na resuscitačním oddělení pět let, pak by měla změnit obor. Já se na ARO pohybuju už od sedmnácti. Baví mě to a naplňuje, potřebuju adrenalin.

Pořád studuju

Vypočítat školy, které absolvoval, dá docela práci. Vystudoval obor zdravotní sestra, poté si udělal atestaci v oboru ARO, následovala druhá atestace ARO pro pediatrii a neonatologii. Potom si dodělal minimum, aby mohl být dětskou sestrou, pak vysokou školu na Trnavské univerzitě, kterou ukončil s magisterským titulem. "Stále studuju," usmívá se čtyřiatřicetiletý zdravotník. "Po odborné stránce jsem na sebe velmi tvrdý. Pokud zjistím, že mám v něčem nedostatek, poradím se s lékaři, nastuduju si to, jsem zvídavý."

Nikde jinde jste nepracoval?
Rok jsem dělal v jiném zdravotnickém zařízení, jinak jsem v Motole. Jsem typ, který si rád něco buduje. Nemám rád začátky, lepší je spolupráce s lidmi, které znáte, než se někde oťukávat.

Myslíte, že kdybyste se rozhodl pro veterinu, adrenalin by vám chyběl?
Humánní medicína má větší možnosti, je akčnější. Mám rád přístroje, ARO je pro mě alfou a omegou. Na jiných odděleních jsem nepracoval a doufám, že ani nebudu, nenaplňovalo by mě to. Ještě je fajn práce instrumentáře na sále, občas zaskakuju na neurochirurgii, to mě taky baví. Pravda ale je, že nikdy nevíte, kdy se vám vybijí baterky. Dokážu si představit, že se v padesáti budu věnovat jen veterině.

V čem se vlastně liší práce v kolektivu na ARO a na veterině?
V humánní medicíně jsme na sále dva, já jako anesteziologická sestra a anesteziolog. Navíc vedu kolektiv 45 sester a pěti sanitářů. Občas se stane, že vás naštvou, byť nechtěně. Někdy máte pocit, že nedocení vaši práci, to pak mám pocit, že s tím chci seknout. Na veterinu chodím vlastně relaxovat. Nejsem tam v pozici nadřízeného, nemusím si držet odstup od lidí. Je to takový můj koníček. Ve veterinární medicíně anestezii vedu, je to pro mne zajímavější, víc mě to motivuje přemýšlet, je to náročnější, mám možnost využít svoje vědomosti, zkušenost a zručnost.

V Motole šéfujete velkému kolektivu, chtěl byste to dotáhnout ještě výš?
Zatím o to nestojím. Musel bych na čistě manažerskou pozici, a to zatím nechci.

Pomáhá vám na veterině vaše praxe z ARO?
Samozřejmě. Mám na čem stavět, ARO je nejlepší škola. Z pohledu laika to tam může vypadat děsivě, ale pokud jsou lidi sehraní, je to paráda, každý ví, co má dělat.

Ano, mám i soukromý život

Podle všeho musíte být extra vytížený. Zbývá vám čas na koníčky?
Ne, práce mě pohlcuje dostatečně. Pasivně mám však rád krasobruslení, tanec, miluju komedie. V mládí jsem deset let tancoval folklor, pocházím z Myjavy na západním Slovensku a vedla mě k tomu maminka.

Snad nebude indiskrétní, zeptám-li se, zda máte přítelkyni.
Práce je u mě na prvním místě. (smích) Něco jí musím obětovat.

Netoužíte po dětech?
Zatím ne, mám svoji kariéru. Mám o jedenáct let mladší sestru, o kterou jsem se staral, a užívám si dětí v práci. Děti mám rád, ale dětský pláč mi doma nechybí, rád se vyspím, mám rád svoje pohodlí.

Nosíte si práci domů?
Ne, umím to vytěsnit. Jsem samozřejmě na telefonu, pokud zazvoní, jedu, nemám s tím problém, ale doma o pacientech nepřemýšlím.

Máte čas na přátele?
Ne moc, ale nezapomínám na ně. Ano, žiju i soukromý život. Zajdeme na kafe, večeři nebo na sraz. Nejsem šetřivý typ, rád si zajdu na dobré jídlo.

  • Nejčtenější

Revoluční vibrátor vyrazil do prodeje. Vyvíjela ho i univerzita

Vznikl ve spolupráci s americkou univerzitou. Má za sebou kontroverzi, kdy mu nejprve udělili technologické ocenění,...

Sex před webkamerou. Společnost mě na tu práci připravila, říká umělkyně

Infiltrovala průmysl s erotikou před webovými kamerami, aby zažila prodej intimity za peníze na vlastní kůži. Přiznává,...

„Bolševický čaroděj“ řídil v Praze výzkum paranormálních jevů

Byl to takový český projekt Akta X. Desítky vědců i senzibilů zkoumaly od 60. let fenomény jasnovidectví či...

Premium

Matka nevěsty jim zarazila svatbu, tak ženich vzal nůž a ubodal je

V lednu 1929 zuřily na Strakonicku mrazy, na jaké si ani ti nejstarší pamětníci nevzpomínali. Kdo nemusel ven,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Velel jsem, osvobozoval, chlubil se politik. Pak promluvily archivy

Druhá světová válka znamenala zmatek a chaos je půdou pro lži. A díky tomu se mohl Douglas Stringfellow vybavit...

Premium

Cítím hořkost. Bývalý šéf mordparty poprvé promluvil o svém odchodu

Nejznámější český kriminalista Josef Mareš sloužil u policie téměř třicet let, stál za objasněním řady vražd a...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

Premium

Hořký čaj? Nesmysl! Pediatr v knize vyvrací mýty o domácím léčení dětí

Hradecký dětský lékař Ladislav Hanousek vydal knihu Maminko, není mi dobře, která má rodičům pomoci s léčbou i výchovou...

  • Další z rubriky

U bezdomovce jsou policisté v minutě, šejdíře neřeší, říká Janek Rubeš

Připomíná tak trochu Dona Quiota. S tím rozdílem, že jeho snažení přináší alespoň zčásti ovoce. Jeho nepřítelem je...

Premium

Je nulová šance, že vznikne univerzální lék na rakovinu, říká vědec

„Naprostá většina nadějných objevů až do zdárného konce nikdy nedojde. Vědci musí být připraveni na frustraci,“ říká o...

Premium

Nechápu, proč vegani chodí do restaurace, říká legenda české gastronomie

Pavel Pospíšil, první Čech, který získal michelinskou hvězdu, prestižní kuchařské ocenění. Psal se prosinec roku 1981 a...

Prodej dresů je ve fotbale snad ten největší byznys, říká agent Zíka

Zařizuje přestupy, ale též pomáhá svým svěřencům s bydlením. Když je čas na přestup, přesvědčuje klub, aby sportovce...

Najdete na iDNES.cz