Land art je spojený s přírodou. Co vás do ní z ateliérů vyhnalo?
Těch důvodů by asi bylo víc. Já vlastně do roku 2013 dělal hlavně řemeslo a byl jsem pořád zavřený v ateliéru. Sochy nebo 3D iluzivní kompozice, vlastně to dlouhodobě spočívalo v tom, že jsem dělal jen to, co po mě chtěl někdo jiný. Že jsem nedělal to, co chci já. S přibývajícím věkem mi docházelo, že vlastně plýtvám svojí životní energií pro sny a myšlenky někoho jiného, a obrátil jsem svoji pozornost směrem ven do okolní reality. Tam vlastně vidím, že umění může být všude kolem nás. Snažím se ho odhalovat v surovém stavu za použití koncepčních přístupů. Možná by se dalo říct, že v sounáležitosti a s prací s přírodnímy zákonitostmi se mi lépe definuje vlastní hodnota jako člověka.
Podívejte se na úchvatná díla Patrika Proška |
Vaše přírodní kompozice jsou na rozdíl od klasiků plátna záležitostí jednoho dvou dnů. Snesou s nimi tedy srovnání?
Ono vlastně na čase vůbec nezáleží. Jsou lidi, kteří malují rok obraz. Je to tedy lepší jenom proto, že to trvá déle?
Tvorba v přírodě je jako jiný stav vědomí
Práce venku je jiná. Přistupujete k ní jinak?
Je to celé svobodnější. S provětranou hlavou. Všechno vidím pod jiným úhlem, je to jiný stav vědomí. Náročný život ve velkoměstě způsobuje, že je člověk spíše zahleděný směrem dovnitř, do sebe. Řeší si svoje věci a v okolním prostředí se pohybuje automaticky. Dokonce i když řídím auto, myslím na něco jiného než na řízení. I proto jezdívám každý rok na takové landartové výpravy někam daleko a na delší dobu. Na těchto cestách se mi hlava vychýlí do jiného módu vnímání světa, jsem schopný odhlédnout od sebe a vnímat okolní realitu z jiné perspektivy. A svět mi rázem nabízí mraky podnětů. Všechno kolem se mění a vyvíjí, nic nezůstává jenom v jedné poloze. A zvlášť v cizím prostředí je vědomí rozšířené intenzivněji, což je pak jedna z věcí, kterou také filtruji do svých prací.
Po vašich landartových pracích zůstávají fotky, land art však vznikl jako odpor vůči galeriím…
Silně se vymezoval proti galerijnímu provozu a snažil se víc o propojení umění s běžným uživatelem a prostředím, ve kterém člověk žije. Fotky, které dělám, jsou vlastně to jediné, co po mých činech v krajině zůstává. Jde mimo jiné i o pomíjivost. To je určitá poloha, kterou jsem si sám v sobě našel a kterou vnímám jako určitou hodnotu.
Patrik Proško Narodil se v roce 1974 v Českých Budějovicích. Studoval design, obory keramika porcelán, sochařství. Mezi jeho projekty patří například „Mammuthus Primigenius“ a „Elasmotherium Sibiricum“ (návrhy a sochařské realizace lovecké scény na mamuta a pravěkého zvířete, vědecká rekonstrukce). Za sebou má řadu výstav, například Místo činu v Trutnově, Můj svět a jiné v Českých Budějovicích nebo WC na toaletách Pražského hradu. |
Pomíjivost vám přijde hodnotná?
Pro mě je pomíjivost výchozí trvalá hodnota. Je to v podstatě jediná jistota tady na tomhle světě, která zároveň velmi silně ovlivňuje vše, co v různých fázích života děláme a také jak to děláme. Čím jsme starší, tím více vnímáme naši konečnost, což má nemalý dopad na naše průběžné činy. Když to řeknu jednoduše: z hlediska věčnosti tu za chvíli nebude ani tahle Země. Z tohoto úhlu pohledu mi snaha o trvanlivost nepřijde až tak smysluplná. Naopak. Většina lidí má snahu vytvořit něco trvanlivého, nějakou stopu která je přežije a také připomene, až tu nebudou. A to je od základu velmi egoistický přístup.
To je odvážná filozofie…
Je to taková zlobivá teze, to přiznávám. Mě osobně velmi oslovila filozofie amazonských indiánů, kteří žijí tak, aby po nich právě nic nezůstalo. Přijde mi to mnohem víc v souladu s přírodou i s hodnotou lidských činů. Mně záleží více na vykonání činu než na vlastnění onoho hmotného výsledku v realitě. Přitom si myslím, že by umění mělo být nějak prospěšné.
Není to paradox? Pomíjivost a prospěšnost dohromady?
Rozhodně si nemyslím, že umění tu je od toho, aby bylo hezké. To si myslí dost často lidi, který ten vhled nemají. Očekávají od umění, že bude krásné. Vypůjčím si průpovídku od Kryštofa Kintery (mladý český umělec, který vytvořil například pomník sebevrahům pod Nuselským mostem – pozn. red.), ten říká, že umění by nemělo zdobit, ale zlobit. Ono je totiž strašně jednoduché být ve sféře umění úspěšný. Na to jsou dost jednoduché marketingové poučky. Ale být prospěšný, definovat nějakou hodnotu a rozvíjet ji například v obecnou platnost, to je o dost těžší. I proto dělám ke svým výstavám komentované prohlídky, kde se minimálně snažím předat sdělení, co tedy dělám a proč. Což je věc, kterou se od spousty umělců často nedozvíte.
Společnosti schází myšlení. Umělcům taky
Jak to?
Chtějí tvořit, ne o tom mluvit. Mají často problém formulovat myšlenku. Pokud tedy mají co sdělit. Klade jejich umění nějakou otázku, řeší nějaké důležité nebo potřebné téma, hledá novou cestu, východiska, teze a podobně? Pak je tam přenos energie. Jestli to dělají jenom proto, že je to baví, že se jim to líbí, nebo že ráno měli nutkavý pocit něco vytvořit, ale neumí to pojmenovat, je to podle mě trochu málo. Nemám příliš šanci se od těch lidí něco dozvědět. Když se jich zeptám, rozhovor vlastně záhy končí, aniž by byl obohacující, pokud ta práce není formulovaná. Přemýšlet bolí, ale je to důležité, stejně jako snášet kritiku. Bolest je totiž iniciátorem růstu a pochyby posilují jistotu.
Svartisen II. Malba na ledovec, 3x2x2m, biologicky odbouratelná barva s ekologickým certifikátem nezávadnosti, Mo i Rana, Norsko, 2017
Svartisen I. Malba na ledovec, 3x2x2m, biologicky odbouratelná barva s ekologickým certifikátem nezávadnosti, Mo i Rana, Norsko, 2017
Co dnešním umělcům chybí?
Já bych to nevztahoval přímo na umělce, ale například na umělecké školy. Studenti se tam už nesnaží být lepší, pracovat na sobě. Je to způsobeno také rozmachem různých uměleckých škol, které je čím dál těžší naplnit, proto školy berou skoro každého a vytrácí se soutěživost a určitá řevnivost. Chybí kritické myšlení, ubývá vzorů. Neumí mezi sebou řešit, co vlastně chtějí sdělit. Neumí do sebe pořádně šít. Chybí jim pevné základy konstrukce myšlení, aby se jim to, co dělají, nesesypalo hned, když jim někdo položí nějakou nepříjemnou otázku.
Ona opakovaná snaha dojit nějaké emociální projevy je už přežitá a příliš nefunguje. Vizuální atraktivita je dnes už marketingová nauka. A abstrakci už vnímám jako módní dekorativismus, to může dělat každý. Stačí vyvinout techniku.
Jak důležitá je originalita?
Originalita neexistuje, a kdo se za ní pachtí, je tak trochu blázen.
U 3D kompozice je to chaos, který začne dávat hlubší smysl jen při pohledu kukátkem. U spousty uměleckých exponátů mi to pomyslné kukátko chybí. Jak tedy mám mentálně přistupovat k dílu, které nechápu?
Základem je poučený divák. Protože abyste interpretovali některé věci, musíte se o to téma hlouběji zajímat. Do galerie jdete na toho jednoho konkrétního člověka, o kterém už něco víte. Buď vás oslovil svými myšlenkami, nebo zpracováním, monumentalitou. Proto v určitém momentu začnete řešit, co umělec sděloval a jakou formou. Podstatné je, že se nedá oddělit umělec od díla. Takže ono kukátko je prostě váš zájem. Což je tak trochu kámen úrazu.
Cesta do ArtAsieCirka tři měsíce na cestách, 10 tisíc kilometrů a k tomu zhruba deset nových landartových projektů a uměleckých intervencí ve veřejném prostoru Thajska, Laosu, Vietnamu, Kambodži a Barmy. To je program, který si Patrik Proško nachystal na letošní podzim díky úspěšné crowdfundingové kampani na Startovači. „Rád bych byl na cestě také prospěšný, proto oslovuji své asijské kontakty k uspořádání výstavy v Bangkoku a v Hanoi na podporu neziskových organizací, které se starají o zmrzačené děti z nevybuchlých min, HIV pozitivní a děti postižené bojovým plynem Agent Orange z vietnamské války. K nim by putoval veškerý výdělek z výstav,“ popisuje. |
Proč?
Nazval bych to nemyšlením lidí. Nepotřebují si pamatovat, nechtějí zapojovat myšlení, nechtějí se tím zabývat a trápit. Umění? Buď se jim to líbí, nebo ne, a to je všechno. Cítím to i na sobě: internet jako takový byl sice obrovský posun, ale blbne lidi. Já třeba zapomínám ručně psát, samozřejmě si nic nepamatuji, protože mi to Google hned teď najde, tak proč bych si to pamatoval, když to mám na dosah?
Proč jste si vlastně vybral tuto přírodní formu projevu?
Já jsem vlastně nikdy neměl peníze, to tedy furt nemám. Spíš jsem byl vždycky jakoby zadlužený, chudý a nikdy jsem neměl ani čas. Práce s okolní realitou byla možnost, jak něco dělat s materiálem, který je k dispozici. A tu rychlost vnímám tak trochu jako odraz doby.
To, že vám díla zmizí z přírody, je v podstatě záměr. Stalo se vám někdy, že zmizelo dřív, než jste ho stačil zachytit?
Stalo se mi, že v půlce práce například začalo sněžit, takže mi to celé zmizelo pod velkou krustou. Takže jsem to nedodělal. Nebo například loni v Lotyšsku, kde jsem si našel louži na lesní cestě a maloval okolo ní takové barokizující zrcadlo. Najednou ze zatáčky vyjel offroad s Lotyšem a bylo to zničený hned. Takže se to stává, ale ne často.
Většinou se snažím být někde mimo lidí, aby mě nikdo nerušil. Částečně proto, že je to ilegální, a hlavně se to lidem blbě vysvětluje. Zvlášť když nemluvíme stejnou řečí. Ono to je celkově dost nebezpečný, všechny ty akce. Jedu vždycky sám, nikdy nevím, co mě čeká.
Umění schází koncepce
Vaše jméno není spojeno jen s land artem. Nazývají vás streetartovým umělcem, jste chválen za svoje hyperrealistické výrazově expresivní sochařství a vědecké rekonstrukce…
Ono je to takové složitější, já těm škatulkám totiž moc nefandím. Snažím se dostat za hranice klasického vnímání těch oborů.
Čím se cítíte být vy sám?
Já jsem primárně sochař zaměřený na hyperrealistické sochařství. To je dovednost, kterou jsem si osvojil na studiích, nejvíc mě zajímala z řemeslného hlediska. Rekonstrukce zvířat, třeba mamuta pod dozorem paleontologů, to je moje zakázková tvorba. Stejně jako entomologická výstava Mikrokosmos, která je teď ve slovenském Národním muzeu. Je to vzdělávací výstava. Ale to, kdo jsem opravdu já, je obsaženo hlavně ve volné tvorbě.
Mamuthus primigenius. Vědecká rekonstrukce pravěkého zvířete, výška šest metrů
Nikola Tesla - 3D anamorfóza
Děláte však též velmi působivé trojrozměrné obrazy.
Iluzivní zobrazování, trojrozměrné obrazy, které jsou opticky deformované a smysl dávají jen při pohledu z jednoho místa, jsou mojí další polohou. Je to taková fotogenická interaktivní věc, třeba portrét Nikoly Tesly udělaný z hromady elektrospotřebičů. To však do kolonky umění nepatří a ani se pod všechny tyhle realizace nepodepisuji. A streetart? Občas jdu do města a nějak s ním pracuji, ale není to tak časté jako v přírodě.
A land art?
Do fáze, kdy je má práce více spojená s přírodou, jsem se propracoval až během posledních pěti let. Víceméně pořád využívám dosavadních zkušeností z realistického nebo expresivně výrazového sochařství, malířství nebo iluzivního zobrazování. Jenže teď pro mě jsou ony obory spíš odrazovým můstkem. Příroda se mi stává sochařským materiálem, malířským plátnem. Pořád je to práce s realitou, ale už to není její imitace. Realistickým zobrazováním se ve volné tvorbě zabývat nechci, z hlediska umění mi to téma přijde již vyřešené.
Poslední díl I. Kvádr. Instalace,100x100x30cm, Praha Letňany, 2016
Poslední dil II. Kvádr. Instalace, 100x100x30cm, Praha Letňany, 2016
Vyřešené?
To je problém celkového pojmu umění. Talent je jen takovej cirkus, něco umět namalovat nebo vysochat, i když mistrně je to jen takové eskamotérství. Při troše snahy to dokáže kde kdo. Je to jen technika. Ač sebekrásnější, ale na úrovni akrobatů v cirkusu, kteří uvádějí v úžas lidi svojí dovedností, hodnotu to však příliš nemá. Přikláním se k názoru mého kamaráda a filozofa Jindřicha Červenáka, že umění ztratilo koncepci.
Oč tím podle vás přišlo?
Vlastně tím pozbylo společenský status. Vždycky se totiž vázalo k nějaké filozofii, náboženství nebo prostě řešilo nějaké otázky. Když neexistovala fotografie, sloužilo malířství a sochařství k zachycování důležitých historických událostí nebo portrétů. Pak přišla fotografie a tohle ztratilo smysl. Proto se vytvářely ty nejrůznější -ismy, protože věci ztrácely původní smysl. Zůstala tu formální stránka malířství a sochařství, řemeslo, ale to už nemá koncepci. A tu já od umění očekávám především.
Říkáte, že umění schází koncepce. Jak byste popsal své pojetí land artu?
Vždycky mě zajímalo a překvapovalo, co všechno jsou lidé schopni vymyslet a ještě k tomu zrealizovat. To je oblast lidského konání, kterou dlouhodobě dokumentuji. Stejně tak příroda nabízí nepřeberné množství bizarních situací se silným geniem loci. A to jsou místa, která na svých cestách vyhledávám, stávají se výchozím materálem mých intervencí, jejichž leitmotivem je fenomén pomíjivosti. Okolní realita se stává sochařským materiálem i malířským plátnem. Ve svých pracích se snažím dočasně nabídnout nové možnosti umění ve veřejném prostoru s důrazem na čin a určitý úhel pohledu na realitu, umění, ale i lidskou hodnotu, kterou sám stále hledám. Tématizuji také samotné umění, jeho hranice, mezioborovost či fúzi uměleckých procesů.
Jak moc při tom využijete své klasické sochařské vzdělání?
Beru ho, stejně jako zvládnutí řemesla, spíše jako odrazový můstek. Snažím se dostat za jejich hranice a přispět svým poznáním při mapování nových prostorů. Ten popis by byl na déle, ale je důležité říct, že neničím přírodu ani cizí majetek a na malby v přírodě používám biologicky odbouratelnou barvu s ekologickým certifikátem nezávadnosti, takže v krátké době oprší a vyhnije. Popřípadě když do přírody něco přinesu, po nafocení projektu to zase odnesu.
