Coby bývalý vysoký policajt Jiří Komorous musí každého překvapit svým zjevem i vystupováním. Na vyholené hlavě krátké číro, černé tričko izraelské police a na svalnaté ruce velké tetování. Vyzařuje z něj vnitřní jistota a zaujetí. Hned nabízí tykání. A při rozhovoru kouří jednu za druhou.
Věříte, tedy věříš na osud?
Dílem jsem dlouholetý velitel protidrogové brigády a člověk, který se ocitl v nejtvrdším reálu, v boji proti drogám. To o vznášení v oblacích není. A taky jsem věřící. Vím, že 50 % je člověčina, kterou do života dáš a jak se chováš. A 50 % je v Božím požehnání. O tom jsem přesvědčen. I praxe mi to ukázala. A nejen mně.
Co se stalo, že jsi před časem konvertoval a začal věřit v Boha?
Hrozně těžko se to popisuje. Nedá se to naplánovat, nemůžeš si říci, že budeš ode dneška věřit v Boha. To přijde samo od sebe, a proto také říkají křesťané, že to je dar. Nedá se to vymyslet, na to si nemůžeš hrát. To buď je, nebo není. Tak jako láska. Nemůžeš mít nic mezi tím.
To ses začal o víru zajímat z ničeho nic?
Jeden z prvních kontaktů nastal při setkání se Standou Novotným, spolužákem z právnické fakulty. Na pár věcí kolem víry jsem se ho ptal, sehnal si bibli a přečetl ji. Bylo to na mne hodně složitý, těžký, zejména Starý zákon. I když třeba Šalamounova kniha, to je téměř manuál pro denní život. Dva tři roky jsem v tom plaval. A pak přišla najednou pecka. Fakt pecka, a už to bylo. Nabyl jsem přesvědčení, že to není žádná hra, a začal se připravovat na křest.
Od té doby ti víra pomáhá? Našel jsi zakotvení?
Určitě, je to dar. Ale taky velký závazek. Řadu věcí, které dřív člověk, byť ne ve zlé víře, běžně udělal, se už snaží nedělat. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale když se stane, že třeba zalžeš, máš najednou problém. Dřív bys nad tím mávl rukou.
Jde to až k Desateru?
Mám velkou snahu se ho držet.
Podíváš se občas do Bible?
Určitě.
Chodíš do kostela?
Občas, nepravidelně.
A s rodinou se modlíte u jídla?
To zas ne. Je to má soukromá záležitost. Nikoho k ní nenutím. Jestliže někdo žije podle sebe, tak ať si tak žije. V tom se mi líbil generální vikář Michal Slavík, který mi jednou řekl: "Jirko, dej si bacha na to, aby z tebe nekapala svěcená voda. To je to nejhorší. Ty jsi typ rytíře, tak se snaž podle toho, čemu věříš, žít. A nikomu to nevnucuj."
Čemu ještě věříš?
Věřím tomu, že dobro, úsilí pro dobrou věc se ti nakonec vrátí. A stejně tak zlo. Když si kdokoli začne vědomě zahrávat se zlem a vědomě činí zlo, tak se mu to nakonec vrátí. To mám vyzkoušený v praxi.
Že přijde odplata? Tak to myslíš?
Vrátí se mu to v podobě, jakou by nečekal. Že tratí.
Nezapochyboval jsi někdy? Neřekl sis, tohle už snad není ani možný?
Ano. To je to vystavování zkouškám, jak se píše v Bibli. Řada lidí si myslí, že víra je nějaká berlička. Ale není.
Ani trochu?
Ne. Je to fakt závazek. Na jedné straně víš, že nejsi sám. Ale zároveň to není žádné ulehčení. Naopak, mně se život s vírou stal spíš složitější. Byť v dobrém slova smyslu.
Změnil ses?
Snažím se.
Máš nějaké vzory ze současné doby?
Nejvíc asi politické vězně. Třeba Franta Zahrádka, člen Skautu, kterého zatkla Státní bezpečnost v padesátých letech za pokus o nedovolené překročení hranic. Po mnoha letech těžkého lágru je to dnes nesmírně vitální, optimistický člověk. Chodí na trampy, ujde 50 km a žije bez jediného pocitu nenávisti či revanše. Jediné, co chce, je spravedlnost, ale ne pomsta.
Kdo tě oslovil z dějin?
Třeba Ignác z Loyoly, zakladatel řádu jezuitů. Bývalý důstojník, který žil prostopášně až do doby, než byl těžce zraněn. A v tomto stavu, na kraji života a smrti, uvěřil. Úplně se změnil, převrátil se mu život. Opustil armádu, bohatou rodinu, veškeré zázemí a založil řád jezuitů.
Zažil jsi sám dramatický přerod? Nejdřív ženský, chlast, pak najednou Bůh?
V něčem určitě. Člověk se nestane ze dne na den vzorným prototypem. A dát si pivo, to není o mnišství. Ale nacházíš v sobě rovnováhu, míru věcí.
Takže najednou ti nezáleží na věcech, na hmotných statcích? Nechceš nový auto?
Ale jistě, líbí se mi to. Ale nemusím to mít za každou cenu.
To už nemáš žádnou slabost?
Mám. Cigára a mašinu, motorku. To je asi jediný můj úlet.
Co se ještě změnilo tvým obrácením se na víru?
Vždy jsem se snažil o férovost. A to se po mé konverzi ještě prohloubilo. I vůči nepříteli, protivníkovi. Naše protistrana byla drogová galerka, toxikomani. Přesvědčoval jsem své kluky, že nejsou nepřítel. Buď jim to, co dělají, férově dokážeme, nebo ne. Nesmíme na ně dělat levárny. Nakonec se nám to vrátilo v naprosto zvláštním vztahu, kdy feťáci věděli, že po nich jdeme, ale podle pravidel. Stalo se, že za námi sami přišli, když jim bylo nejhůř.
Jak jsi v sobě řešil okamžiky, kdy jsi pro dobro věci mohl porušit zákon? Porušils?
To jsme nemohli dělat a nedělali. Protidrogovka byla vždy pod velkým tlakem. I díky tomu žádný takový případ nikdy nenastal. Uvědom si, jak brigáda vznikala. Najednou se objevila parta třinácti lidí, která svou práci milovala. Za měsíc jsme byli schopni udělat tolik jako 300 lidí na federální kriminální policii. Stali jsme se těžkou konkurencí. Dělalo se všechno pro to, abychom zanikli. Využívali k tomu i vás novinářů. Proto jsme věděli, že nesmíme udělat ani krok za hranu.
Zmínil jsi feťáky, ale byly tu i velké ryby. Ani na ně jste nikdy neudělali podraz?
Ne. Přenesli jsme tu logiku úplně stejně o ty tři čtyři úrovně výš.
Ale přeci jste nebyli skautský oddíl, to byl boj, ne?
Měl jsem tolik zákonných možností, že jsem věděl, že když budu trpělivý, nakonec je dostanu. Sedm let jsme dělali případ Iridium. Sbírali jsme důkazy proti šéfovi drogového podsvětí Vasufu Sabanimu. Ze Sicílie, z Milána, z Londýna, z Německa, ze Skandinávie, až jsme je nasbírali a udeřili. Aniž bychom s ním jedinkrát přišli do kontaktu. Jde to. Jde to.
Hovořili jsme o symbolech. Ty máš rád symboly a také rituály. K čemu jsou dobré?
U vojenských jednotek je to jedna z velkých motivačních věcí, která lidi spojuje do týmu. Odjakživa na tom ty síly stály. Počínaje cizineckou legií a konče Delta Force, Seals, URN. Všechny tyto jednotky, včetně protidrogové centrály, měly vždy svý symboly.
To už tu je snad odpradávna. K čemu to my chlapi potřebujeme?
Kvůli pocitu sounáležitosti a určitý výjimečnosti.
Které rituály jste měli vy?
Slavili jsme Den veteránů a Den založení útvaru. Ten druhý se vyprofiloval z klasického hospodského sezení u piva a zpívání u kytar do prestižní záležitosti. Sešlo se na 200 lidí, včetně zahraničních delegací a ministra vnitra. Povyšovali se nejlepší lidi útvaru. A s tím byl spojen klasický rytířský rituál pasování šavlí. Jako symbol toho, že stojíme na straně dobra a bojujeme proti zlu. To bys nevěřil, jak ti detektivové, kteří celý rok chodili do práce v ošoupaných džínách, se vyšvihli do gala a holky si pořizovaly nové šaty.
Také jste si dávali prsteny, za co?
Stříbrný prsten byl ocenění za deset let služby. Také jsme měli kodex cti, takové desatero. To vše je prostě nástroj, jak udržet věrnost vlajce a myšlence.
Zklamal tě někdo během těch sedmnácti let?
Jo. Když jsem byl velitel, dotýkalo se to porušení kodexu cti nebo vyloženě lidských prohřešků. Ale nikdy nebyl únik informací, korupce, hra na obě strany, trestný čin.
To zní až neuvěřitelně.
Ale je to tak. Jsem na to opravdu hrdej.
Jak se to podařilo?
Kombinací vedení, dobrého výběru a motivování lidí. A také okamžitého řešení věcí, které se jinde ani neřeší.
Vyznáváš tvrdý režim?
Přiměřený. Tohle se nedá naučit. Dobrý velitel přesně rozezná hranici, kdy a co může ještě tolerovat a co ne. To se nenaučíš na škole nebo v kurzu.
Někdy musíš udělat velkou věc i z prkotiny...
No jasně. Někdy máš člověka, který po pátý hodině začíná dělat děsně urvaného, jak maká, ale přitom si v kanceláři hraje karty. To je podvod jako prase a ty ho musíš vyhodit.
Máš tohle po tátovi policajtovi? Byl taky autorita?
Lidi, kteří pod ním sloužili, mi říkali, že ho měli rádi a ctili ho. Byl prý přísnej, ale spravedlivej.
Vystartoval jsi někdy po někom?
To bylo bitev. Ne v rámci služební činnosti, ale při kamarádským posezení mimo práci. Tak jsme se zhádali, až jsme se servali jako koně.
Co zrada, zažil jsi ji?
Zažil. Na pracovní i osobní úrovni.
Jak jsi to řešil? Nikdy jsi to nedal nikomu sežrat?
Potýkám se s tím blbě, ale nikdy jsem se nemstil. Protože ne má, ale tvá je pomsta. Jak se necháš jednou chytit do pasti pomsty, tak tě to zmorduje dvakrát. Jakmile se chceš mstít, je konečná. Nikdy jsem neřešil žádnou zradu, a že jsem jich zejména v poslední době zažil kurevsky hodně.
Co se s tím dá dělat?
Nechat to, smířit se tím, přijmout to a jít dál. Můj handicap je, že mne to ale dlouho trápí.
Bál ses jako šéf protidrogovky o život své rodiny?
Tohle téma je tabu. I kdybych rodinu měl, k tomu se nebudu vyjadřovat.
A o život svůj?
Jednou. Byla nám podsunuta informace, že mne přijíždí zavraždit boss kosovského albánského podsvětí, princ Dobroši.
Co jste udělali?
Šli jsme s ním na přímej kontakt. Řekli jsme mu, že jestli se ke mně přiblíží na 100 metrů, tak přestaneme ctít zákon. On byl úplně vyděšenej. Řekl, že ví, že kdyby na mne sáhl, tak by to byla jeho konečná.
Takže si nehrál na tvrďáka?
Vůbec ne. Protože my jsme měli u těch zločinců velkej respekt. Ne brutalitou, ale profesionalitou. Věděli, že jsme těžcí a hlavně neúplatní profesionálové. Nakonec jsme u tohoto případu zjistili, že šlo o psychologickou past na mne. On o ničem nevěděl. Když jsme tehdy technicky obsadili setkání šéfů skupin, hlavním bodem jejich programu byl Komorous a jeho vražda. Byli úplně vyjančený. Báli se, že jsem si vymyslel, že mne jedou zavraždit, abychom je mohli postřílet. Tak jsme si ověřili, že šlo o zpravodajskou hru, aby mne někdo nalomil.
Stál jsi někdy proti těm drogovým bossům tváří v tvář?
Jedině když jsme je zatkli. Jako velitel protidrogovky jsem se od jakýchkoli kontaktů úplně odstřihnul. Velitel tohle nesmí dělat.
Nikdy jste nikoho nesejmuli nebo nechtěli sejmout jako varování ostatním?
Ne. Pořád jsem to bušil do svejch lidí. Nesmíme udělat nic, co je mimo zákon. Taky proto je dnes protidrogovka tam, kde je. Jednou jsme zabili při zátahu Na Slupi pokladníka kosovských Albánců. Zatáhl okýnka auta a sáhl do schránky. Naši kluci v kuklách to vyhodnotili tak, že sahá pro zbraň, a sejmuli ho. A kosovští Albánci vyhlásili odměnu pro toho, kdo toho kluka vypátrá. Že ho pak sami sejmou. My jsme veřejně vystoupili na tiskové konferenci s tím, že když nestáhnou tenhle požadavek a jen se k tomu klukovi přiblíží, tak jim bude země malá.
Měli možnosti, jak ho vypátrat?
Ano. Tohle uměli. Používat peníze a kompromitující materiály. Obé je hrozná zbraň. Byla taková situace, že to mohli zjistit díky korupci v jistých složkách policie. Mohli nás ohrozit.
Teď je s tímhle vším konec. Po sedmnácti letech boje proti drogám jsi se dal na prevenci a vytváříš Antidrogovou agenturu. Jaký to je?
Jsem ve fázi absolutního nadšení. Vytvářím unikátní službu Vypátrej a zachraň. Dnes každý druhý mezi 14 až 24 roky má zkušenost s drogou. Eviduje se přes 30 000 těžce drogově závislých. Reálný číslo je přibližně desetkrát vyšší. Pamatuji, jak zoufalí rodiče, většinou velmi dobře postavení a situovaní, za mnou chodili na protidrogovku a chtěli pomoct s dítětem, které jelo v drogách. A já v pozici šéfa protidrogové brigády byl totálně bezmocnej. Tehdy ve mně začala zrát myšlenka na tento projekt.
Jak to má fungovat?
Rodič musí být aktivním účastníkem programu. My to dítě vypátráme, za jeho spolupráce umístíme do detoxu, kterej už máme nasmlouvanej. A pak opět za jeho spolupráce dítě umístíme do konečného zařízení, které ho má motivovat k trvalé abstinenci. Originalita spočívá v komplexnosti služby. Když někdo za námi přijde, během 24 hodin si vyhodnotíme, zda jsme schopni službu poskytnout. Pak řekneme dotyčnému, co musí všechno udělat, a sjednáme cenu.
Za kolik to je?
Potřebujeme zaplatit minimálně provozní náklady. Ale v podstatě se ptáme, co můžete dát? Na kolik si ceníte život svého dítěte?
