Jedna z nejzáhadnějších a intelektuálně nejvšestrannějších postav Evropy 18. století, dočetl jsem se v předmluvě k vaší nové knize.
Takto Casanovu charakterizuje Andrea Cosentino, emeritní ředitel Musea di Casanova v Benátkách. A já s ním souhlasím.
Jak tedy vznikla často tradovaná plochá legenda o sukničkáři a erotomanovi?
Způsobil si to tak trochu sám. V závěru života napsal na zámku v severočeském Duchcově životopis Historie mého života. Dle vlastních slov ho psal, aby se už jen bavil. Životopis vyšel až víc než čtvrt století po jeho smrti (1798) – poprvé v roce 1826 v německém překladu, pak začala vycházet i francouzská vydání. Je v nich mnoho nepřesností. Doba se posunula, proběhly napoleonské války. Řada témat, která Casanova zmiňoval, už nikoho nezajímala. Čtenáři si všímali hlavně jeho zážitků se ženami. Jiné roviny jeho díla zapadly, přitom jde o brilantní úvahy a kroniku doby.
V obsáhlém románu nabídl čtenářům fantazijní představy hodné Julese Verna, v nichž obyvatelé hlubin zeměkoule používají zařízení na způsob letadla, automobilu, telegrafu nebo televize.
