K dostihovému sportu se dostal vlastně náhodou, do učení do Kladrub nad Labem nastoupil hlavně proto, aby byl u koní, ne proto, aby se stal žokejem. "Koně jsem hrozně miloval a chtěl jsem se o ně starat. Proto jsem ukecal svého otce, že rozhodně nebudu instalatér, jak si přál on," říká.
Trochu se to ale zamotalo. "Tři týdny před závěrečnými zkouškami mě z Kladrub vyhodili," přiznává.
I tak jste ale u koní pracoval, že?
Jo, do základní vojenské služby jsem pak makal v Tlumačově na všemožných pozicích. Začínal jsem u hříbat, po vítězství v lovecké jízdě zaměstnanců mě přesunuli do hřebčína, kde jsme chystali koníky na aukce. Tenkrát tam bylo asi pět cvalových koní a pět žokejů zvučných jmen, takže jsem se na ty dobré koně stejně neposadil ani v práci. Když jsem odcházel na vojnu, tehdejší šéf v Tlumačově mi slíbil, že až se vrátím, už mě k dostihovým koním pustí.
A slovo dodržel?
Bohužel jsem na vojně přibral asi dvacet kilo a vyrostl o šest centimetrů, narostly mi bicepsy a hrudník. (smích) K tomu jsem zjistil, že už mě to nebaví, přemluvil jsem proto pár kamarádů z Valašska, že utečeme do Ostravy, že budeme horníci. Když jsme tam přijeli a poprvé se podívali dolů do díry, už se nám onen nápad až tak nepozdával, plánovali jsme proto návrat na vojnu. Doly nám ale nabídly, že mají i několik pracovišť na povrchu. Tak jsem se dostal na stavbu vysílače na Pradědu, po roce a půl jsem tam pak začal vlekařit.
U koní jste ale nakonec skončil. Co vás k návratu přimělo?
V osmadvaceti letech jsem se procházel v podhůří Jeseníků a viděl jsem tam někoho v sedle na koni. Zajel jsem za ním, jestli by mi ho na chvíli nepůjčil. Souhlasil a všechno bylo zpátky (smích). Všechny moje ostatní snahy už šly potom stranou.
VáňaStejnojmenný dokument s podtitulem Největší závod je život natáčel režisér Jakub Wagner po dobu jednoho roku. Do kin vstupuje 6. září. |
Pak už začala vaše cesta za Paramonem, že?
Začal jsem jako amatér ve Světlé Hoře, kde tehdy zakládali jezdecký oddíl. Já sice nebyl vyučený, ale nějaké zkušenosti s koňmi jsem měl, ostatní kluci na tom taky nebyli líp. Bylo to ale jen sportovní ježdění, žádné dostihy. Postupně jsme přes takové ty pouťové závody o věcné ceny začali regulérně "dostihovat", koupili jsme schopnější koníky, protože do té doby jsme jezdili jen na polokrvákách. Poté se k nám dostal plnokrevný Paramon, a i když jsem v té době měl nějakých osmdesát kilo, znovu mně do hlavy dokázal nasadit myšlenku, že bych mohl být dostihový jezdec. Začal jsem shazovat váhu, udělal jsem si amatérský kurz a licenci. Jako žokej jsem se pak dálkově vyučil až v osmatřiceti na Slovensku.
Jaký byl pro vás první start na Velké pardubické? Dá se vůbec nějak srovnávat s vaší předchozí kariérou?
Ne, to byla nějaká čtvrtá liga, s těmi jsem si tam vytřel zadek úplně v pohodě (smích), protože jsem měl na rozdíl od nich fyzickou kondici. Když jsem přijel do Pardubic s Paramonem, byli na startu Rusáci, tenkrát byla éra ruských koní, kteří byli neporazitelní. Byl jsem samozřejmě strašně nervózní. Seděl jsem ale na Paramonovi, o kterém jsem věděl, že Taxis skočí jako prd. Byl to totiž kůň, který byl schopný přeskočit chalupu.
V samotném závodě jste na Hadím příkopu upadl. V cíli jste skončil druhý, mrzelo vás to?
Mrzelo, asi bych tehdy vyhrál, stačilo, abych se rychleji zvednul. Strašně jsem si ale namlátil zadek. Kdyby tam tehdy nebyl startér pan inženýr Šindler, který mi řekl "kurňa, přeci nejsi nějaká srágora", asi by to bylo horší. Takhle jsem nasedl, pokračoval a nakonec skončil druhý.
V mém těle není kost, kterou bych neměl zlomenou, směje se Josef Váňa.
Je možné se na takové pády připravit? Nebo jen zavřete oči a doufáte, že to dopadne dobře?
Dělal jsem spoustu let judo a karate, takže se umím orientovat ve vzduchu a prostoru. Když už ale člověk z koně letí, nestačí udělat skoro nic, jedná instinktivně. Zlomil jsem si třeba krční obratel jenom proto, že jsem se před dopadem nestihl včas zabalit. Většinou se to ale naštěstí podaří.
Po prvním úspěchu následovalo sedm dalších. Jak jste si dokázal udržet motivaci?
Problém s motivací jsem nikdy neměl. Vysnil jsem si třeba, že vyhraju pardubickou na bílém koni. Kedon byl ale takovej mrzák, že první tři čtyři kilometry tavil a potom ho člověk na konci musel strašně tlačit, takže buď došly síly mně, nebo jemu.
Jednoduchá otázka: který skok na Velké pardubické je pro vás nejtěžší?
Já mám vždycky takové nepříjemné brnění a pocit ze šestky, z Popkovického skoku. Točí se tam šikmo, při stém ročníku jsme tam měli ošklivý pád s Železníkem a Dynamitem. Vždycky se tam snažím kluky zdrbat, abychom to jeli rovně, mladí už ale moc neposlouchají. (smích)
Jaký je vztah žokeje ke koni? Je v něm něco víc, nebo je pro vás kůň jen strojem, který vás doveze do cíle?
Kůň je dnes vyloženě stroj. Dneska se vidí žokej s koněm poprvé třeba až při závodě.
Trénujete ve vašem věku stejně jako na začátku kariéry?
Už skoro vůbec... karate mi zakázali doktoři, běhat taky nemůžu. Občas jezdím na in-line bruslích, na kole a chodím plavat, to je asi tak všechno, co můžu dělat. Občas taky chodím do kopců. Těžší trénink mi nechybí.
LegendaJako žokej osmkrát zvítězil ve Velké pardubické, devětkrát slavil prvenství na stejném závodě jako trenér. Je majitelem dostihové stáje Jovan. V roce 2009 obdržel medaili Za zásluhy. Letos na podzim oslaví šedesátiny. |
Říkal jste si někdy, že kdybyste byl v sedle koně, kterého jen trénujete, vy sám, dopadl by dostih lépe?
To mě napadne skoro pokaždé. A je to stoprocentně pravda, já už na ty dostihy čumím tolik let, že přesně vím, kde kluci dělají chybu.
Jak je na tom dostihový sport u nás v porovnání se světem a s minulostí?
Tenkrát bylo všechno státní, dneska je to tvrdý byznys. Kdo na to má, ten to dělat může, kdo ne, má smůlu. Na druhou stranu je dnes "materiál", na kterém jezdíme, neporovnatelně lepší. Dříve to byla všechno strašná sranda, za neúspěch nebyl žádný postih. Když se nám nedařilo, nebyl to problém. Když se mi nedaří dneska, jsem v hajzlu a je zle, protože se neuživím.
Mladí hodně rostou, to je problém
Dostihům se věnuje také váš syn Josef. Musel jste ho tlačit, nebo si tuhle cestu zvolil sám?
Jsme rodina, v níž jezdí skoro každý. Každý měl svého koníka už od malička. Žádné nucení v tom nebylo. I starší syn jezdil skvěle, ale na rozdíl od nás je chytrý, takže zdrhl na Moravu a tam vystudoval archeologii. (smích)
Máte na syna větší nároky než na ostatní žokeje?
Bohužel mám, což je možná důvod, proč ode mě odešel. Mohl jsem mu totiž říct to, co jsem si opravdu myslel. A dělal jsem to podle mne dobře, protože jednou bude v Česku zaručeně nejlepším žokejem.
Jak funguje vztah otec a syn na závodech?
Když spolu jedeme dostih, jdou takové vztahy stranou, jede se na nejlepší výkon. Žádné pouštění nebo něco podobného se nikdy konat nebude. Před pár lety jsme spolu jeli Velkou pardubickou, skočili jsme Irskou lavici a on byl poslední. Říkám mu "Kurva, ču..., co tady děláš, měl jsi být vpředu" (smích). Můžu ho ovlivnit i takhle přímo na závodech.
Jaký je přístup mladé generace k dostihovému sportu?
Je to strašné, zájem skoro není. Ve škole je průměrně pětadvacet prdelatejch slečen a jeden kluk, který váží už v patnácti sedmdesát kilo. Je to bída. Když jsem se s manželkou před lety vrátil z Německa a otvírali jsme zimní jezdeckou školu, přihlásilo se dvacet holek a pár kluků, poslední dva roky se ale nepřihlásilo ani jedno dítě.
Počítače vyhrávají.
Mají prostě jiné zájmy, počítače, Facebook a podobně. Hlavně se ale populace strašně růstově zvedla. My jsme měli ve třídě jednoho kluka, který měl 175 centimetrů a byl nejvyšší, dneska měří tolik ten nejmenší kluk ve třídě. S tímhle se bude muset něco dělat, protože ti kluci nebudou schopni "hladovat", aby tak po celý svůj život výšku kompenzovali.
Jak se dají mladí do světa koní přitáhnout?
Dělám, co můžu. I dokument, který teď o mně vznikl, jsem dělal tak trochu kvůli tomu. Jinak bych se na to možná vykašlal, protože mám dost svých starostí, jak zajistit chod stáje. Z dokumentu nemám sám o sobě vůbec nic.
Bolest nevnímám. Přivykl jsem jí
Kapitola sama o sobě je Josef Váňa a zranění. Jak se dokážete i z těžkých pádů tak rychle dostat?
Jednoduše, dělal jsem v minulosti spoustu rizikových sportů, sjezdové lyžování, lezl jsem a tak dál. Tam jsem se naučil jít do věcí s tím, že se prostě něco může stát. Když už na to dojde, snažím se ze všeho co nejrychleji vymotat, abych mohl dál dělat, co mě baví. Jezdíval jsem dostihy se zlomenou klíční kostí, polámanýma žebrama. Jednou jsem spadl, pak jsem domlácený další závod vyhrál, a teprve když se pak našla chvilka, řešil jsem léčbu. Na bolest jsem si zvykl a přestal ji vnímat.
Nezdolný bojovníkPětkrát utrpěl otřes mozku, měl zlomenou pánev, všechna žebra, dva obratle, utrpěl pět fraktur levé a tři fraktury pravé klíční kosti, roztříštěné pravé rameno, fraktury zápěstí na obou rukách, měl zlomenou levou nohu nad kotníkem a roztříštěnou patní kost i zlomenou čelist. V roce 1994 u něj poté, co v německém Baden-Badenu při dostihu spadl a svalil se na něj soupeřův kůň, nastala klinická smrt. Druhý den opět seděl v sedle. |
Neříkal jste si po těžkém pádu v Baden-Badenu v roce 1994, že tohle bude konečná? Utržená plíce, těžký otřes mozku a zástava srdce, to není jen tak.
Když jsem se vzbudil, začal jsem hned přemýšlet a zjišťovat, kolikátého je. Chtěl jsem vědět, kolik mám času, abych stihl kvalifikaci na Velkou pardubickou. (smích) To jsem ale ještě nevěděl, jak vážné to bylo.
Stal jste se známou osobností, svého druhu celebritou. Nepřemýšlel jste, že byste svou slávu nějak využil? Co třeba politika?
Všichni se mě samozřejmě snaží získat na svou stranu, ale zatím odolávám. Teď mám jednoduše jiné priority. Sláva je spíš průser než nějaká výhra. Když člověk zašel do bordelu před lety, nic se nedělo. Dneska si nemůže známý člověk ani stoupnout na první schod, jinak by bylo zle. (smích) Popularita člověku strašně svazuje ruce.
V záři do kin vstupuje dokument, který o vás a vašem životě natáčel Jakub Wagner. Musel vás dlouho přemlouvat?
Dokument už o mně jednou točili, sice mi pořád stáli za zadkem, ale nevadilo mi to. Vlastně ani nevím, která televize to byla. Když pak přišla nabídka znovu, kývl jsem. Na kamery jsem zvyklý. Vždyť jsem taky tady po Praze dokonce jezdil i na oslíkovi v nějakém pořadu s Kaiserem a Lábusem. (smích)
Měl jste s nějakým natočeným materiálem problém a žádal třeba o jeho vystřižení?
Jenom když jsme byli natáčet v horách a já byl v komisi Miss Nordica. Holky tam chodily v kalhotkách a dělaly nějaké ty disciplíny, to jsem měl strach, aby to náhodou nepůsobilo blbě na moji manželku. Naštěstí na to nezbylo v dokumentu místo. (smích)
Jak dopadne letošní ročník Velké pardubické?
Rád bych jel, měl jsem teď těžce zlomenou nohu, ale snad se to do té doby spraví. Jak dopadne, to ale netuším. Letos je totiž přihlášeno strašně moc dobrých koní, to tady v historii ještě nebylo. Nejvíc nás straší jeden koník jménem Trezor, který je prostě suverénní. Moc rád bych se s ním poměřil.
Podívejte se na ukázku z dokumentu Váňa
