Jakmile má policie obviněného z vraždy, provádí se takzvaná rekonstrukce činu. Byl při ní někdo tak chladnokrevný, až vás to zarazilo?
Vzpomínám si na partu z hlavního nádraží, byli to kluci ve věku dvacet až pětadvacet let. Dělali bojové sporty, ale najednou skončili bez domova, okolnosti je svedly dohromady a měli jediný společný cíl: vydělat peníze. Když viděli muže s kufříkem, sledovali ho, přepadli a ztloukli. Byli u toho dost brutální, a jelikož poslední případ už byl klasifikován jako pokus o vraždu, dostali jsme ho my. Po postiženém dupali, skákali a při rekonstrukci byli tak cyničtí, že to překvapilo i mě. „Jak jste ho bouchnul?“ zeptal jsem se. Jeden z nich v tu chvíli začal do figuríny mlátit takovou silou, až se z ní kouřilo, a ještě se u toho hlasitě smál. Na druhou stranu si na nic nehráli, což jsem měl radši, než když vrah dělal srdceryvné scény a tvrdil, jak je mu všechno líto.
Když nastal čas výběru vysoké školy, bál jsem se přihlásit na práva. Nechoval jsem se totiž zrovna hezky k dotazníku brance a někdo mě udal.