Byl to docela velký trapas. Josef Klíma, respektovaný scenárista a člen filmové akademie, nedostal vstupenky na předávání cen Český lev. „Přišlo mi to líto. Prý to bylo proto, že jsem zapomněl včas zaplatit členské příspěvky. Dvě stovky,“ popisuje. Jak ale přiznává, zatímco dříve měl možnost filmy sledovat a hlasovat pro ně, nyní na to nezbýval čas. „Poslední dva roky jsem ho neměl, letos jsem nehlasoval a loni pouze v druhém kole,“ říká.
Zmínil jste, že jste poslední dva roky neměl moc času na sledování filmů. Kam jste ho tedy investoval?
Většinou do psaní. Mám napsaný seriál pro Novu, který po mně loni hrozně rychle chtěli a já ho hrozně rychle napsal. S natáčením se ale zatím čeká. Krom toho jsem ještě napsal knížku z hokejového prostředí inspirovanou aférou kolem Vladimíra Růžičky. Loni jsem k tomuhle tématu sbíral názory lidí, a tak jsem vyslechl spoustu zajímavých story z pozadí českého hokeje. Jsou to daleko drastičtější případy než jenom nějaké úplatky. Například jeden otec vynesl trest smrti nad synem trenéra, protože vyhodil jeho syna, který následně spáchal sebevraždu. Tak se rozhodl, že se tomu trenérovi pomstí. Čili to už není jen o úplatcích. To už je daleko drsnější.
Proč o tom nenatočíte?
Protože mi nikdo nechtěl nic říct na kameru. Ale jelikož to ve mně zůstalo, chtěl jsem to nějakým způsobem zpracovat, a tak jsem napsal román Splátka životem.
Ačkoli o sobě mluvíte jako o reportérovi v důchodu, stále točíte reportáže. Máte po všech těch letech před sebou ještě nějakou novinářskou výzvu?
Je to čistá alchymie. Můžete se dva měsíce honit za tématem a nakonec nenatočíte nic, protože vám všechno padne. A pak se flákáte a sama k vám přicházejí skvělá témata, takže točíte jednu pecku za druhou. Vždycky to tak přijde z nebe. Proto mám furt zapnutý telefon. I v noci. Bohužel.
Budí vás potenciální náměty často?
Dřív mě často budívali náckové, když jsem o nich točil. Volali mi z hospody, že třeba zrovna projednávají seznam židovského obyvatelstva, komu mají uříznout hlavu, a že jsem tam přišel na přetřes. Pak už jsem měl v telefonu ta čísla uložená jako nácek1, nácek2, nácek3 a už jsem je nebral. Nebo jsem nechával brát telefony mé přátele, když jsem zrovna seděl ve společnosti. Třeba i Bolek Polívka jeden takový telefon vzal a poslouchal, jak mu chtějí uříznout hlavu, protože si mysleli, že mluví ke mně.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Svého času vás hlídala ochranka. To určitě nebylo nic příjemného. Nevyskytly se ale někdy i humorné situace?
Před lety jsme točili s Jankem Kroupou reportáže o podsvětí a dostali jsme jisté varování. Tak mi televize zajistila ochranku. Normálně nebezpečí většinou ani nevnímáte. Oni vám ho ukážou. Nasedali jsme třeba do auta a ptal jsem se muže z ochranky, jestli bude řídit. Odpověděl mi, že nemůže, protože musí mít volné ruce na střelbu. To je takový optimistický začátek. Třetí den jsme jeli v takovém dolíku kousek za Radotínem a viděl jsem, že tam u baráku nasedá nějaký děda do staré škodovky. Nastartoval a chtěl se otočit do protisměru, ale auto mu chcíplo v půli vozovky. Bylo ráno, motor byl studený – pro mě čitelná situace. Bodyguardovi zasvítily oči a nadšeně hlásil, že budeme prorážet zátaras. (smích) Naštěstí to děda včas nastartoval a odjel.
Jonák a Kajínek se se mnou táhnou
S natáčením reportáží jste začal v 90. letech, což byla v mnoha ohledech hodně divoká doba. Spousta věcí z té éry musí být dnes pro novináře naprosto neopakovatelná. Které třeba?
V první řadě některé osobnosti z té doby už zemřely. Například takový Ivan Jonák. To byl veliký případ. Natáčel jsem s ním v devadesátkách asi pětkrát a pak jsem za ním byl ještě ve vězení. Byl to hodně zvláštní člověk. Byl odsouzen k tomu, aby ho nikdo neměl rád už tím, jak vypadal. Dodneška ale nevím, jestli svou ženu nechal zabít zrovna on. Každopádně to byl člověk, který se se mnou táhl celým životem, stejně tak jako se se mnou už sedmnáct let táhne případ Kajínek.
Pořád vám Kajínek nedá spát?
Nechci vůbec říct, že je nevinný. Je možné, že tam střílel, ale okolnosti byly jiné, než jak to bylo vyšetřené a odsouzené. Už proto by se to mělo znovu otevřít. Tím spíš, že je to dnes už promlčené. Všechno je po dvaceti letech promlčené, včetně vraždy. Dneska už by každý mohl mluvit a říct, jak to tenkrát bylo. Trošku věřím, že to jednou na smrtelné posteli někdo řekne.
Požár v MědenciV noci z 1. na 2. listopadu roku 1984 vypukl v Ústavu sociální péče v Měděnci požár, při němž zemřelo 26 pacientek. Oheň založila jedna z chovanek ústavu Eva Kováčová, která si následně odseděla pět let za žhářství. Podle dobových informací ji mělo k zoufalému činu dohnat systematické týrání ošetřovatelek. |
Býváte označován jako zakladatel české pátrací žurnalistiky. Vzpomenete na svou vůbec první investigaci?
Nebylo to úplně poprvé, ale první větší investigace stála za knížkou Brutalita. Bylo to ještě za komunismu a jedna kapitola v ní byla o požáru v Měděnci. Tehdy jsem psal podle zdrojů, které byly dostupné – to znamená na základě soudních spisů, a mluvil jsem se ženami, které nebyly potrestané, respektive s tou, která se tehdy ukazovala jako ta hodná, ale později vyšlo najevo, že je to ta nejzlejší ze všech. Slibovala té bytosti, která ústav zapálila a později se nechala přeoperovat na muže, že spolu budou žít, protože to byla lesbička. Právě ona vlastně vyprovokovala její čin. Tehdy to ale v mé knížce vypadalo jinak, protože, jak říkám, pracoval jsem se zdroji, které byly tehdy dostupné. Filip Renč to ještě podtrhl, protože podle toho natočil film Requiem pro panenku. Přišla revoluce a já se asi o deset let později dozvěděl, že to mělo být všechno jinak.
Vaše kniha a potažmo film napomohly tomu, že vychovatelky z Měděnce trpěly tím, že byly veřejností vnímány jako zrůdné sadistky. Co jste udělal, když jste zjistil, že jste se zmýlil?
Udělal jsem to jediné, co novinář musí udělat – jel jsem tam zpátky. Setkal jsem se tentokrát se všemi a zjistil, že proces byl před lety zinscenovaný do velké míry nějakým okresním funkcionářem, kterému šlo o kejhák. Nebyly tam totiž vůbec dodržovány kontroly a protipožární předpisy. Navíc se tam hodně rozkrádalo. Aby si zachránil krk, tak vše svedl na zaměstnankyně, které používaly metody, jež opravdu byly drsné, ale na tehdejší dobu vcelku běžné. Z hlediska tehdejší doby to nebyly vyložené sadistky a ta bytost měla hodně daleko do něžné patnáctileté Ani Geislerové, která ji hrála ve filmu. Bylo to psychicky narušené stvoření – v podstatě transsexuál, ale to se tenkrát nenosilo. Natočil jsem opravnou reportáž, posypal si hlavu popelem a musel jsem nahlas říct ano, spletl jsem se.
Už několikrát jste se nechal slyšet, že i pokud jde o scénáře, režiséři často váš příběh posunou úplně jinam, než jste jako autor zamýšlel.
Pokud jde o Requiem pro panenku, tam jsem do výsledku téměř nezasahoval a Filip si film dělal sám. Ale třeba před časem jsem s ním točil trilogii, do které jsem se snažil promlouvat podstatně víc. Filip je ale v tomhle někdy hrozně svéhlavý.
To je asi úděl tvůrčích lidí, nemyslíte?
Jenže on vám klidně změní pointu. (smích) Zrovna v téhle trilogii hrál ve třetím dílu Honza Budař stalkera pronásledujícího holku, do které se zamiluje. Ukáže se, že je psychopat, kterého jeho otec Juraj Kukura před lety zanedbával. Vždycky toužil lítat a dělal na letišti mezi bágly. Měl jsem to vymyšlené tak, že když ho dopadnou a usvědčí, skočí před svým otcem Kukurou z okna, aby se mu pomstil. Zároveň to mělo působit dojmem, že letí, což si vždycky přál. Pak přišlo natáčení a já se Filipa ptám, jestli zachová tu mou vizi, aby to při skoku z věžáku vypadalo, jako by Budař letěl. Na to mi povídá: Ale on nepoletí z věžáku. Já jsem objevil takový hezký letadlo. Budou se honit a střílet po sobě. A já na to: Počkej, ale to je princip pomsty tomu tátovi, že před ním skočí z okna. No a Filip mis klidem říká: Kukura už není jeho táta. (smích)
To vás ale jako autora musí strašně štvát. Nikdo z diváků si totiž původní scénář nepřečte a nikdo se nedozví, jak jste to původně napsal.
No jo. A za vola jsem pak navíc já.
A co si svůj scénář natočit sám?
Jenže režie je hrozná věc. Když píšete, tak si to odžijete v klidu. Jste doma, dáte si k tomu „vizoura“, dojdete se psem... Odžijete si v hlavě ten příběh a je pryč. Kdežto být režisérem znamená rok se tomu věnovat a zabývat se tisíci kravinami, na které se vás někdo ptá a které musíte rozhodnout. Čili je daleko lepší něco vymýšlet než to realizovat. Ale máte nevýhodu, že výsledek může vypadat jinak, než jste zamýšlel.
