Studoval herectví, ale dnes je hlavně hudebníkem. Na českou scénu přinesl čerstvý vítr. Nejen svými skladbami, ale i skvělou prezentací, právem oceňovanými moderními klipy a jedinečným hlasem a pěveckým výrazem.
Váš život je plný změn a zvratů. Zaujalo mě, že na Izrael máte celkem negativní vzpomínky. Proč?
Nene. Na Izrael ne. Na město Akko, kde jsem od deseti vyrůstal. Není v tom žádný světonázor, nic politického. Vadilo mi, že to je taková buranská díra na severu Izraele, což není nejvhodnější pro osobní rozvoj člověka, který má ambice zabývat se kulturní a uměleckou tvorbou. Kolem svých šestnácti, sedmnácti let jsem to pociťoval celkem silně. Z pohledu zvenčí je to však krásný křižácký přístav spadající pod UNESCO.
 |
V sedmnácti už spousta lidí tvoří, má za sebou první umělecké pokusy. Kde jste v takové atmosféře dokázal nasát kulturní podhoubí, kde jste získal umělecké základy?
Základy jsem dostal doma, jako asi každý. I když nepocházím z umělecké rodiny, moji rodiče byli doktoři. Ale moje smýšlení, umělecké směřování hodně ovlivnil gympl. Sice jsem žil v Akku, ale každé ráno v sedm jsem sedl na autobus a odjel do nejbližšího kibucu (tyto dříve opevněné osady sehrály důležitou roli při vzniku státu Izraele, dnes v nich žijí společenství hospodařící formou kolektivního vlastnictví - pozn. redakce). To je takový izraelský přežitek socialistických vesnic, ale je tam nejlepší a nejsvobodnější školství v zemi. Chodí tam všichni bosi, částečně tam bydlí. Našel jsem tam komunitní životní styl plný nových myšlenek. V kibucech žijí kulturnější Izraelci, často jsou to původně Češi, Slováci, Poláci, Rusové... Rodiče tam dětem pouštěli Beatles, Doors a já se tam dostal k progresivnímu rocku šedesátých a sedmdesátých let a hodnotám s tím spjatým.
Jordan Haj Hossein Narodil se 1. října 1988 v Praze. V 10 letech se přestěhoval do Izraele, po návratu do Česka v roce 2010 vystudoval DAMU, obor činoherního herectví. Živí ho hlavně psaní hudby nebo tvorba klipů, například pro Kapitána Dema. Je frontmanem kapely Peter Pan Complex. S moderátorkou a zpěvačkou Emmou Smetanou, která je již čtrnáct let jeho životní partnerkou, nahrál velmi úspěšné album By Now. Se svým duetem byli nominováni na klip roku v cenách Anděl. Společně vychovávají dvě dcery – Lennon Marlene a Ariel Avu. |
V Kibucech je ateistické prostředí?
Čistě ateistické, nikde jinde v Izraeli nic podobného nenajdete. Přitom takových míst není moc, pár desítek v celém státě. Já tam původně nepatřil, jak už jsem říkal, žil jsem ve městě Akko. Musel jsem se tam dostat přes celkem těžké přijímačky a za školu jsme hodně platili. Ale vyplatilo se, byla to unikátní, ničemu nepodobná životní zkušenost. Abyste měl představu, jak kibuc vypadá, jako by tu školu postavili hippies v sedmdesátých letech někde u Los Angeles. Přitom studijní výsledky tam mají absolventi výborné.
A jakým jazykem se v kibucu hovoří?
Hebrejsky.
Ale vy jste vlastně Arab, váš otec byl palestinského původu.
Ano. Ale když mi bylo deset, rozhodl, že půjdu do židovské školy. Protože židovská populace v Izraeli je vesměs složená z Evropanů. V arabských školách by mi moje umělecké ambice a něžné chování rychle omlátili o hlavu. A samozřejmě vás tam nutí k náboženskému smýšlení.
Pro ně jsou blondýny „ty k**vy“
Takže jste vyrůstal mezi Židy i mezi Araby. Jak vlastně vnímáte izraelsko-palestinský konflikt? Je někdo v právu? Celosvětově stojí proti sobě dva nesmiřitelné tábory.
Sám jsem si to během deseti let, co jsem tam žil, nedokázal ujasnit. Je tam spousta názorů, které si hodně protiřečí. Nikdy jsem se nedostal tak daleko, abych se ke konfliktu dokázal nějak postavit. Řekl bych k tomu jen to, že když jsem v tom ohnisku žil, vyrůstal, bylo pro mě hodně složité najít sám sebe. Protože jsem se nikdy kulturně neztotožnil s Araby, arabsky jsem nikdy ani pořádně neuměl a celá arabská komunita mi připadala příliš konzervativní, zabedněná, omezená ve svém uvažování. Židovská kultura mi byla blíž, ale jen do určité míry.
VYBERTE SI SVÉHO ESXQUIREMANA A DEJTE MU HLAS! |
Takže ani mezi Židy to nebylo ideální?
Přesně tak. Jedna věc je totiž realita kibucu – levičácká, pro mír a lásku mezi všemi, tedy to, s čím jsem se každý den v dospívání potkával, a druhá věc je zbytek Izraele. Což je, snad až na Jeruzalém, kde je rozsáhlá vědecká obec, vlastně buranov. Řídí ho Arabové a Židé, kteří jsou rasisté, a to i vnitřně vůči svým jednotlivým frakcím, jako jsou třeba sefardští Židé versus aškenázští Židé.
Všude panuje celkem vysoká nevzdělanost, a proto pro mě byl například život v Akku nesnesitelný. Například tam po ulicích projížděli arabští kluci na kolech a házeli kameny po blonďatých holkách, protože to jsou „ty k**vy“. Tak jim to řekli rodiče. A židovští chlapečci zase plivali na ty arabské a pohrdali jimi, protože jim rodiče už od dětství říkali, že Arab je čert, co jim sní zmrzlinu. To je realita severu Izraele. A potom je tam samozřejmě široká vrstva lidí, kteří se drží stranou, k ničemu se nechtějí vyjadřovat. Nejsou škodní, ale situaci nikdy nikam neposunou.
Muzikant, skladatel, herec, režisér a scénárista Jordan Haj při focení pro anketu Esquire Man
Takže po změně moc lidí netouží?
Je to složité. Ačkoliv tam jsou doktoři, právníci, vzdělaní lidé, v jistých ohledech zůstala v Izraeli středověká mentalita. Mám na mysli národní, vlastenecké pocity. Jakmile s těmito velmi vzdělanými lidmi sklouznete do jistého typu debaty, najednou před vámi stojí nahlouplý fašoun. V tom jsme tady o stovky let napřed. A politická reprezentace země tomu v poslední době nepomáhá, někteří politici se vyjadřují otevřeně militantně a dělají obrovskou škodu. Takže se společnost nikam neposunuje, naopak se dá se říct, že se fanatizuje.
Nelitujete přesto, že jste nezůstal?
Jako člověk, který chce být součástí umělecké scény, tvořit ji, psát písničky, dělat vlastní věci, vyjadřovat se svými názory, bych špatně zapadl. Na druhou stranu jako Arab, který vyrůstal mezi Židy, jako někdo, kdo vidí obě strany, bych možná mohl té společnosti hodně dát. Takových lidí tam totiž moc není. Pokud bych tam byl, nesl bych v sobě ten konflikt a byl bych žijícím důkazem, že tyto dvě věci je možné propojit.
Odjel jste tedy do rodné země své matky a zůstal jste tady. Považujete se už za Čecha?
Po třinácti letech v Praze se považuju za Pražáka. Nikdy se nemůžete spolehnout na to, co vám určí krev, život si musíte utvořit sám. A pro mě je realita, že rodinu a kamarády mám nyní zde. Češi jsou národ, který si rád stěžuje, ale netušíme, jak velkou svobodu tady máme.
Zatím jsme o Izraeli hovořili spíš s negativním podtextem. Ale určitě by se tam našly i věci, které tam jsou lepší než v Česku.
To je pravda. A není jich málo. Když necháme stranou všechna ta závažná politická, kulturní, společenská témata. Třeba to je nádherná přímořská, jižanská atmosféra. Ta, kterou bychom v Česku potřebovali, abychom nebyli takoví studení čumáci. Lidé tam umějí mluvit, vyjadřovat emoce. Mají mnohem lepší komunikační schopnosti, učí se je totiž od dětství – jsou svědky hlučných debat v rámci rodin, různých agresivních sporů a umějí si na denní bázi užít život. Neuzavírají se do sebe, u nás je víc takového zabrzděného, zamindrákovaného chování. Energicky je tam jednání mezi lidmi mnohem více průchozí.
Navzdory tomu, že tam je pro obě pohlaví povinná vojenská služba?
Pro nás to zní hrozně, kluci chodí na tři roky, holky na dva. Armáda je tam už zaintegrovaná do společnosti, proto téměř každý muž po absolvování vojenské služby automaticky podepisuje dodatek, že může být kdykoliv povolán. Stává se vojákem napořád. Ale chtěl jsem říct, že to pro společnost není špatně – vedlejší efekt vojenské služby je, že vám dá v klíčovém věku, v osmnácti letech, určitý rámec, dril. A řád, ke kterému se můžete vždy vracet.
Takže Čechům by povinná vojenská služba prospěla?
Často tady vidím, že mladí lidé proplují ze školy do nějakého životního ztracena. Najednou jim je čtyřicet, padesát a nikdy nezažijí nic rámcového, nic, co by je někam nasměřovalo. Takže bych řekl, že kdo nezažil vojnu, spíš mu to v životě chybí, než dává. To samozřejmě nemluvím o válečném konfliktu, to už si potom s sebou nesete traumata, kterých se nikdy nezbavíte.
Láska je v patových situacích jediné řešení
Co vás víc bere? Hraní, nebo hudba? V posledních letech jste se více přiklonil k hudební tvorbě.
Když hraju, ať už na place nebo v divadle, miluju to stejně jako vystoupení na koncertu nebo tvoření hudby. Ale hraní je bohužel strašně moc závislé na spoustě věcí, které neovlivním. Život herce je život castingů a konkurzů. A až na výjimky jednotlivců je to vesměs o čekání na dobrou a velkou roli, kde se může člověk vyjádřit. Zbytek je taková šmíra. Nebo to je jen splácení složenek, člověk nějak vydělávat musí.
A u hudby je to jinak?
Samozřejmě. Tam jsem pánem své tvorby. A jelikož hudbu skládám i píšu, jsem zcela svobodný a je na mně, kolik toho udělám. A jestli a kdy budu aktivní. Proto jsem jí dal přednost.
Ale hudba se potom také musí dostat k lidem.
To je už druhá věc, úplně to neovlivníte. Jde o to namotat se do skvělé party, mezi dobré lidi. Ale v podstatě hudbu můžu dělat, i když nebude nikoho zajímat. To jde u herectví o dost hůř.
Jordan Haj oznámil narození druhé dcery. S Emmou Smetana ji pojmenovali Ariel Ava.
Takže dnes už jste jen muzikant?
Ani herec, ani muzikant. Jsem tvůrce. Což je trochu odvážné, když jsem vlastně první umělecká generace ve své rodině, ale je to pravda. Tohle dělat je mi souzené. Tak jak nedokážu v některých oblastech života fungovat, a to ani obstojně, v této oblasti mi to jde velmi dobře. Takže je mi to souzeno.
S partnerkou Emmou Smetanou máte dvě dcery, Lennon Marlene a Ariel Avu, jak moc vás změnilo otcovství?
Pozvolně. Není to takové, jak jsem čekal: „Ode dneška jsem otec a život je jiný.“ Ale když se podívám na sebe před tím, než jsem měl děti, a dnes, zjistím, že jsem jiný člověk. A především jiný muž.
Jak jiný muž?
Najednou je pro mě hrozně důležité vytvářet někomu, tedy dcerám, mužský obraz. Je důležité, aby měly tátu, kterého vidí v určitých situacích zachovat se určitým způsobem. Někdo to má vrozené, někdo pochází z různých pouličních „backgroundů“, v nichž už jako dítě musel ustát určité kritické situace, ale já žil pohodlný život v kibucu a v ufňukaném uměleckém prostředí. Takže vybudování své vnitřní pevnosti vůči nastalým situacím a konfliktům jsem začal cítit jako zásadní a nutné až od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že vedle mě jsou dvě holčičky. Ty mohou vidět tátu sraba, tátu vyhejbačného, tátu, co neustojí konflikt, tátu, co neumí říct svůj názor, co si neumí dupnout, nebo uvidí tátu, který to všechno umí.
Prostě být správný chlap. I když dnešní společnost má na muže trochu jiné požadavky. Jak to cítíte vy?
Moderní muž by se měl dobře oblékat, být slušný a dostatečně feministický. Takže se mu může celkem snadno stát, že bude takový nijaký. To je obrovské téma a řeším to na denní bázi. Ve všech dnešních turbulentních genderových změnách a přehršli informací, které se na nás valí ze všech stran, se může muž ztrácet. Nechce vyznít jako macho ani jako šovinistickej debil, zároveň chce dát najevo své mužství... Dnes to má chlap strašně těžké, nejtěžší ze všech chlapů za celou historii lidstva. Snaží se najít správný balanc, správné pojmenování, správnou úlohu vůči své partnerce, partnerovi. A budeme to muset řešit, protože dělat, že žádná úloha není, je špatně. Bát se být chlap, bát se toho, co to znamená, je cesta do pekel.
Čím je pro muže důležitá žena?
Jsem hodně feminní člověk, algoritmy chování přebírám spíš od žen než od mužů. Shledávám, že ženské uvažování v mezilidských vztazích je mi bližší než to mužské. A doufám, že to ze mě dělá lepšího partnera pro moji ženu.
Ve stínu mého lepšího já, napsala Emma Smetana k fotce s Jordanem Hajem.
Kde nacházíte vnitřní klid?
Při poslouchání audioknih. Moc nezapínám hudbu, když se chci uvolnit, potřebuju mluvené slovo – audioknihy, podcasty. Často jedu vědu, věci, do kterých moc nevidím a které mě zároveň fascinují. Jsem úplně blažený z toho, jak jim nerozumím. Hodně mě uklidňují třeba knihy o vesmíru.
Proč nemůžete poslouchat hudbu?
Hudbu mě baví dělat, ale když ji poslouchám, hned mě napadají nové věci, začne mi to v hlavě šrotovat a musím hodně přemýšlet. Neuvolním se. A vy jste se ptal na uvolnění.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Láska. Láska našich dětí vůči mně a jejich matce, má láska vůči nim. Láska je v patových situacích jediné řešení.
Proto se musím zeptat, proč jste se nevzali. S Emmou nejste manželé.
My jsme svatbu propásli. V momentech, které byly vhodné a bylo by na místě to gesto udělat, jsme to ani jeden neudělali. Navíc nežijí naši tatínci, pro které by bylo krásné takové gesto udělat. Ale možná ten moment ještě nastane a prstýnek si dáme.
VYBERTE SI SVÉHO ESQUIRE MANA A HLASUJTE!
