Pár desítek let jsme možná mnozí žili v iluzi, že se lidstvo poučilo z válek a že se nadále dokážeme na planetě domluvit, abychom se už navzájem nezabíjeli. Předpokládám, že evoluční biologové podobným iluzím nepodléhali, protože až příliš dobře do člověka vidí…
Omlouvám se, ale já opravdu nikdy podobnými iluzemi netrpěl. Mír nevzniká poučením z minula, ale proto, že obě strany konfliktu jsou stejně silné a navzájem se zablokují, nebo proto, že jedna strana je dost silná na to, aby si udělala pořádek. Otevřené konflikty jsou nápadně vzácné a krátkodobé a trvají jen tak dlouho, než nastane buď jeden, nebo druhý druh míru. Tak to bylo vždycky a tak to i vždycky bude. S pochopením této reality máme chronické problémy – rádi bychom, aby mír byl spravedlivý, jenže mír vzniká vítězstvím toho silnějšího, ne toho spravedlivějšího. Naši proruští chcimíři to koneckonců celou dobu chápou. Pak se ovšem naskýtá otázka, zda je mír opravdu ta základní hodnota, o jakou stojí za to usilovat.
Žijeme v mimořádně zajímavé době a měli bychom za to být vděční, třeba těch posledních třicet let byla dost nuda.
