Není to historik, pracuje jako řidič autobusů. Přesto napsal Milan Grossmann (45) poutavou historickou knihu Můj útěk z protektorátu a spolu s filmaři nyní dokončuje i unikátní dokument. Svého dědečka si pamatuje pouze z dětství, o jeho strhujícím dobrodružství za 2. světové války dlouho neměl nikdo ani ponětí.
Proč jste se před lety do pátrání po dědově minulosti pustil? Znal jste od něj nějaké historky? Ne, nic nám nevyprávěl. Děda umřel, když mi bylo jedenáct let. O jeho působení v československé armádě v zahraničí se doma nebavili. Věděli jsme jen, že byl tehdy v zahraničí, ale nějaké podrobnosti o jeho složité anabázi jsme nikdo neznali. Mě k tomu paradoxně před jedenácti lety přivedla právě moje profese autobusáka a tramvajáka. Pracoval jsem tehdy v plzeňské MHD, a když jsme ráno s kolegy sedávali v šatně před šichtou, vyprávěli jsme si všemožné příběhy.
Jednou asi týden v kuse dva kolegové řešili, že byli v nějakém archivu na internetu a zjistili, že za války byli jejich příbuzní v armádě. Kam až se při svých putováních dostali a podobně. Já tam seděl, poslouchal jsem a neměl jsem čím do debaty přispět. A tak jsem se ptal v celé rodině, protože děda měl dohromady pět dětí. Nikdo z nich netušil, jestli byl v Anglii, nebo třeba v Africe, a tak jsem se zdravě naštval a začal jsem pátrat.
Estonci je odvezli na hranice s Lotyšskem a každý den pustili jednoho z nich za čáru, aby nevyburcovali pohraniční stráž. Rovnou jim řekli, že jestli se vrátí, zastřelí je.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
