Ženskými křivkami je Pavel Brunclík fascinován celý život podobně jako krásou přírody. Ostatně některé akty nafotil právě tam – třeba na útesu rozbouřeného moře nebo na skále u pláže. Je absolventem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, poté vystudoval dokument na FAMU. Živil se jako reklamní fotograf. Více než dvacet let se věnuje volné tvorbě.
Jak se přihodí, že oceňovaný fotograf začne v sedmdesáti malovat? Už vás focení omrzelo?
Ne tak docela… Věřím, že ještě nějakou dobrou fotku udělám. Ale za covidu jsem nemohl moc pracovat. Mám vážně nemocnou manželku, takže jsem se obával, abych domů něco nepřinesl. Poslední roky jsme hodně pobývali se ženou na jihu Francie. Jelikož je tam okolí hodně osídlené, nemohl jsem moc fotit krajiny, a tak jsem se zaměřil na moře. Plánuju z těch fotek udělat výstavu. Navštěvovali jsme galerie a muzea. Výtvarné umění mě fascinuje dlouhodobě. A jednou jsem si řekl, že si zkusím také něco namalovat. Docela mě to chytlo.
Bylo tam asi padesát stupňů. A my jsme si s sebou vzali jen dvě deci vody. Plán byl, že od auta půjdeme maximálně sto metrů. Ale nemohl jsem se těch záběrů nabažit, a tak jsem říkal: „Pojďme dál. Ještě kousek…“ Zašli jsme příliš daleko, nemohli jsme to auto pak najít.
