Kdy jste si uvědomil, že máte vážné psychické problémy?
Někdy před devíti lety jsem zkolaboval na Bohemce a tehdy se nenápadně zrodila závislost na lécích. Seklo to se mnou a všichni mysleli, že mám infarkt. Přijela rychlá, odvezli mě na Bulovku, napojili na přístroje, ale zjistili, že srdce je v pořádku.
Podstoupil jsem spoustu vyšetření, až jsem skončil na psychiatrii, kde řekli, že mám psychický problém, který vzniká z přepracovanosti.
Opravdu jste se přepínal?
Na Bohemce jsem dělal všechno - od generálního manažera přes hlavního trenéra po sportovního ředitele. A najednou se mi stávalo, že jsem třeba jel autem a začal se dusit.
Rozepínal jsem si košili, trhal řetízky, musel jsem z auta vystoupit, obejít ho, měl jsem i bouračky... Po pravdě řečeno mám za sebou nejmíň šest totálně zlikvidovaných aut a je zázrak, že žiju. No. Po tomhle kolapsu mi lékaři nasadili prášky a já si na ně zvykl.
Na kterých prášcích jste se stal závislým?
Bral jsem stilnox na usnutí a neurol proti panice. Možná byste se divil, kolik lidí má dnes závislost na neurolu - v Bohnicích byl takhle postižený třeba i farář. Já jsem si postupně přidával dávky a potom roku 2002 odešel trénovat do Petrohradu, kde už jsem si dávkoval vyloženě podle sebe.
Stačilo říct klubovému doktorovi?
Doktor věděl, co užívám, a prášků jsem si mohl vzít podle libosti. Takhle to ve fotbale chodí a stejně se jedná i s hráči: Hlavně zvládni zápas, ale co s tebou bude za půl roku, to je vedlejší. Profesionální fotbal je sobecký...
Vlastně se nedělo nic výjimečného, my trenéři máme holt rizikové povolání, jenže já si léky přidával, protože mě lekala představa dalšího kolapsu. Myslel jsem, že bez nich sebou zase někde seknu, hlavně den po zápasech se mi těžko dýchalo, srdce bušilo, potil jsem se, bál se, že do minuty omdlím...
Dnes vím, že to byla jenom panika, kterou chtělo rozdýchat a přečkat.
V Petrohradu jste trénoval čtyři roky a mužstvu se začalo dařit; fanoušci vás milovali, vydělával jste desítky milionů ročně. Byl jste šťastný?
Fotbalově to bylo ohromně úspěšné, ale lidsky... Hlavně manželství tam dostalo osudovou ránu. Tou dobou jsme se odcizili se Zuzkou.
Proč neodjela do Petrohradu s vámi?
Rozjížděla v Liberci fitness centrum a bála se ho pustit. Já bych byl radši, kdyby odjela se mnou, zpočátku mi Rusové dokonce ukazovali tamní fitka, že by jí dali na starost třeba i to největší v Petrohradu, ale ona trénovala reprezentaci aerobiku, měla to rozjetý, tak chtěla aspoň na prvních pár měsíců zůstat tady. A když pak za mnou občas přiletěla, bohužel už jsem blbnul.
Blbnul?
Chodil jsem na ruletu. A znáte ženský, když před nimi vyhazujete velké peníze - velké porozumění pro to nemají. Nakonec to vypadalo tak, že jsme se většinou hned po jejím příletu pohádali a všechno směřovalo k rozvodu.
A pak jsem ztratil sebekontrolu…
Uměl jste oddělit hazard od práce, nebo jste se na fotbal soustředil pořád obtížněji?
V Rusku pro mě bylo kasino společenskou záležitostí, vždycky jsem tam šel v obleku a kravatě. Dorazil jsem po deváté večer a věděl, že odejdu nejhůř v jednu; nikdy jsem tam nenocoval jako hráči, co sedí u automatů třeba deset hodin. Já hrál dvě hodiny a na shledanou.
Opravdu jste se takhle ovládal?
Tehdy jo. Petrohradské hotely a kasina se předháněly v pozvánkách, posílaly pro mě mercedesy, zajistily, abych byl u rulety vždycky sám, aby mě nikdo neviděl, protože jsem roztáčel velké obnosy a jim se to vyplatilo. Tehdy mě peníze nestresovaly, nehrál jsem s vidinou zbohatnutí, jako to dělá většina gamblerů. A vlastně jsem ani moc neprohrával.
Vždyť jo, prý jste v kasinech rozházel jenom půl miliardy...
Pozor, to nejsou prohrané, ale protočené peníze. Za týden jsem protočil pět, šest milionů; do kasina bych nešel, nemít v kapse minimálně jeden, spíš dva. Nikdy jsem nešel hrát s deseti tisíci - věděl jsem, že takoví hráči nemají šanci.
Já prohrál třeba milion, ale pořád bylo pravděpodobné, že se jednou trefím a dostanu jich šest anebo sedm zpátky.
Nikoho moc nezajímá, kolik jste protočil. Kolik jste prohrál?
To těžko spočítám.
Pane trenére!
(Zuzana: Říkejte mu pane abstinente!)
Pane Petrželo!
Nevím. Určitě to bude víc než dvacet milionů. (Zuzana se smutně usměje, její exmanžel si takto nízkou cifrou pravděpodobně fandí.) Každopádně, v Rusku jsem ještě o moc nepřišel. Vydělával jsem dost peněz a kasino bylo mou idiotskou radostí - vyhraný zápas jdete oslavit na ruletu...
Skutečné problémy začaly až po návratu domů, kdy se mi nechtělo chodit do práce, protože tady by se mi trénování nevyplatilo. Na ruletě jsem zabil mnohem víc času a najednou jsem prohrával.
Už jsem nedržel své heslo, půjdeš tam s milionem, a když o něj přijdeš, domů. Šel jsem třeba se sto tisíci, a když došly, skočil jsem si do banky. Ztrácel jsem sebekontrolu a začal se stresovat.
Bylo mi mizerně; loni na jaře a v létě už jsem žil jen v kolotoči herna, léky, herna, léky - prostě vyšinutý patologický hráč a feťák. Hrstmi léků jsem léčil prohry, peníze ubývaly a já nevěděl, jestli mi zítra banka povolí vybrat dalšího půl milionu... A třetího září jsem nastoupil na léčení, protože už jsem si říkal, že bych taky mohl skončit na ulici.
To předbíháme. Kdy jste prohrál první opravdu velké peníze?
V Rusku jsem mohl prohrát i pět milionů za večer, ale ještě jsem to měl pod kontrolou.
A jakou nejvyšší sumu jste vyhrál?
Naštvu lidi, když to řeknu. (Zuzana: A porazí to i mě!) Ale jednou jsem vyhrál dvacet jedna milionů.
Nesnáším lež, ale lhal jsem pořád
Proč se vám poslední dobou nechtělo trénovat?
Nechtěl jsem pracovat v Česku. Třeba před rokem touhle dobou jsem byl přesvědčený, že od léta nastoupím někde v Rusku; spočítal jsem si, že finančně je lepší tamní druhá liga než tady nějaká Sparta Praha, a tak jsem čekal.
Věděl jsem, že můžu jít třeba do Uljanovska, kde mi dají jenom za podpis smlouvy sto tisíc eur a prezident klubu souhlasí s mými podmínkami...
...pardon - jaké byly ty podmínky?
Tři sta tisíc eur ročně jako základ, k tomu prémie. Ale já se tam chtěl v červnu zaletět podívat a bohužel - nevzal jsem si na cestu žádné léky a poznal, co to je absťák. Dostal jsem se do takových stavů, že jsem se opravdu začal bát.
Udělalo se mi mizerně, odvezli mě do nemocnice, pořád jsem zvracel, všechno mě bolelo, vařilo mi v žaludku, po těle jezdili čerti, jeden by se v takovém stavu klidně zabil, a ruští doktoři dlouho nevěděli, čím to je. Řekl jsem, že mám asi absťák, ale oni nemohli sehnat moje prášky, takže jsem strávil příšerné dva dny v nemocnici.
Tehdy mi došlo, že musím konečně začít bojovat, jinak se něco stane.
Jak jste zvládl návrat domů?
Nakonec mé léky sehnali, tak jsem si vzal prášek neurolu a stilnoxu, na dvě hodiny usnul a potom vyskočil z postele jako jura, z čehož byli všichni doktoři vykulení. Skoro jsem jim tam exnul a po dvou malinkých tabletkách jsem v pohodě...
Jak vás tak poslouchám, závislost na prášcích byla snad horší než ta na gamblingu.
Dlouho byly hlavním problémem prášky, ale gambling už mě děsil taky. Když jsem neměl práci, tak jsem ráno vyvenčil pejsky a šupal do herny, kde jsem seděl s pár přestávkama celý den - tak vypadal poslední půlrok života před nástupem na léčbu.
O co důležitého jste přišel kromě peněz?
Nejvíc utrpělo to manželství. Nakonec jsme se rozvedli.
Lhal jste svým blízkým hodně?
Musel jsem a to mě štvalo nejvíc ze všeho. Lhaní je typickým projevem závislosti a já věděl, že Zuzana moje závislosti nenávidí, tak jsem si vymýšlel, že prášky neberu nebo že jsem v herně nebyl, a mně jde přitom lhaní šíleně proti srsti.
Dnes se o vás bývalá manželka zase stará. Jaký máte vztah?
Snažíme se vrátit k tomu dobrému z minulosti, protože až do Ruska to byla krása; chodili jsme všude spolu, byli jsme dvojka, mezi kterou se nedá nic vrazit. Pak jsem začal blbnout, odstěhoval se od ní, ale vždycky jsem věděl, že když mi bude nejhůř, napíšu Zuzaně zprávu.
Jí jsem si postěžoval, když mi bylo blbě... (Zuzana: To jsou paradoxy, že jo? Asi jsem vymaštěná - vůbec nechápu, proč tady teď jsem. Vždyť on bydlel u milenky v Olomouci, a když mu bylo špatně, tak zavolal a řekl mi nějakou pitomost, třeba se ptal, jak se mají pejskové, a já si říkala: Jeden z nás je cvok. Teprve teď z něj vylezlo, že vždycky, když mu bylo vy nejhůř, tak se musel ozvat, i když s nějakou kravinou... Bez toho bych se klidně obešla.)
Já jsem se dlouho snažil vypadat normálně, kupoval jsem si nové oblečení a myslím, že na mně nikdo nic nepoznal, jenom Zuza věděla o mé závislosti celou dobu a trápila se. Když jsem se vracel do z Ruska, tak jsme oba doufali, že bude všechno v pořádku, byli jsme za vodou, měli vyděláno, mohli jsme si v pohodě žít, jenže já bohužel začal utíkat do herny.
Věděl jsem, že ji to deptá, ale přesto jsem to dělal.
Co vás tam tolik táhlo?
Když jsem nepracoval, asi hlavně nuda. Pořád jsem chtěl sázet - kromě rulety i na sportovní
výsledky, které jsem celkem trefoval, v tom se trošku vyznám. Jednou jsem vsadil tiket za necelé dva tisíce, trefil třináct zápasů a vyhrál milion a půl.
Ale mezi náma, všechny hazardní hry jsou stejné. Poznal jsem v léčebně chlapy, kteří prohráli deset milionů na sportovním sázení, což mě šokovalo. Že to někdo prohraje na ruletě, to je jasné, ale netušil jsem, že se dá vykrvácet i na sportovních sázkách.
Abych si ublížil, na to jsem srab
Neinklinují bohatí sportovci nebo trenéři k hazardu jaksi zákonitě?
Asi jo. Dostatek peněz je základní předpoklad pro hru a oni jsou navíc soutěživí. V Rusku mi hrál hazardní hry skoro celej mančaft. A vlastně vždycky jsem měl ve svých týmech hráče, kteří shořeli na automatech a ukončili kariéru, byla jich spousta.
Platí to i pro český fotbal?
Pokud do hazardu počítáme sportovní sázení, tak u nás gambluje mnohem víc než polovina hráčů.
Závisláci, tuším, přijdou o většinu přátel...
Když jste pořád zalezlý v herně, tak na ně nemáte čas - asi jsem je zanedbával hodně, ale bylo mi to úplně jedno. Naštěstí jsem s nimi nikdy neměl spory, protože jsem si nepůjčoval peníze, na rozdíl od spousty jiných hráčů, kteří si půjčují a nevracejí. Nikoho jsem nepodrazil. A jestli jsem se choval idiotsky, tak jsem si to neuvědomoval.
Přátel ubývalo, ale určitě vás milovali majitelé heren - kolika z nich vy jste zařídil pěkné živobytí!
To je pravda.
Co si o takových podnikatelích myslíte?
Že jsou banditi. To jsem si myslel vždycky, i když se s nima často znám.
Nejhůř vám bylo loni zkraje léta, když běželo fotbalové mistrovství Evropy. Sledoval jste ho vůbec?
Díval jsem se v hernách. Mrzelo mě, že se do Rakouska nejedu podívat, ale už jsem byl línej. Bylo pro mě pohodlnější, že si zároveň zahraju o peníze, už to nebyl život. Cítil jsem, že to je špatný.
Sebevražedné myšlenky?
Abych si ublížil, na to jsem srab. Ale v léčebně jsem slyšel od ostatních pacientů spoustu šokujících příběhů o tom, jak se pokusili o sebevraždu i kvůli dluhu, který mně by připadal směšný, kvůli pár desítkám tisíc.
Situace pro ně byla bezvýchodná, neviděli řešení. Stačilo, že prohráli výplatu, a celý měsíc živořili. To jsem koukal.
Jací jsou patologičtí gambleři, které jste poznal?
V Bohnicích se mnou byl třeba geniální kluk, který má patnáctimilionový dluh, a takových je tam hodně; většinou velice inteligentních lidí.
Vedle sebe máte toxíky, alkáče a gamblery, ale gambleři jsou podle mě elita, s těma si většinou výborně popovídáte. Na inteligenci moc nezáleží, závislost si nevybírá.
Jak krásné je spát bez prášků
Jak jste prožíval své čtyři měsíce v léčebně?
Byly tvrdé, hodně tvrdé. Postupně jsem se zbavoval letitých omezení a cítil se líp, o tolik svobodněji, než když jsem polykal hrst léků třikrát denně, ale jak říkám, zpočátku to bylo peklo.
Já třeba léta potřeboval prášky na spaní, a když jsem nastoupil na odvykačku, první měsíc jsem bez nich vůbec nespal, bylo to šílený, ani nohy jsem nemohl zvednout, jak jsem byl unavený, říkal jsem si, to nepřežiju...
Měl jsem stejné problémy jako všichni gambleři a toxíci, kteří v léčebně byli - chodil jsem v noci po chodbách, odkud mě vyháněli zpátky na pokoj, děs. Ale třeba dneska v noci jsem spal tvrdě, zatímco Zuza spát nemohla. (Zuzana Kratochvílová: Protože tvoje oddychování znělo, jako by ses dusil.) Už jenom spaní bez léků je pro mě zážitek.
A jak vám teď chutná?
Patnáct let jsem měl svůj styl - na snídani ovoce, vločky, jogurt, a potom jsem si dal už jenom jedno jídlo denně, to stačilo. Ale jak vidíte na mé postavě, v Bohnicích jsem si zvykl na pravidelné stravování - sice mi nechutnalo, ale jedl jsem, do toho mi ještě vozila spoustu jídla Zuza, najednou jsem zase začal cítit hlad, což jsem předtím neznal.
Až si budete jistý sám sebou, chcete pomáhat dalším závislákům?
Něco bych dělat chtěl, protože mě zasáhly ty osudy, které byly většinou daleko horší a drastičtější než můj. Každý druhý se pokusil o sebevraždu, přitom zdánlivě normální lidi...
Mně vždycky pomohlo, když jsem si promluvil s bývalými závisláky, kteří už několik let abstinují a teď tam chodí na doléčování. Když vydržím, můžu takhle ostatním pomáhat i já.
Připouštíte si myšlenku, že o vás už nebude stát žádný fotbalový klub?
Občas mě to napadne, ale spousta lidí dostala druhou šanci a vedou si báječně, tak snad ji dostanu taky... Jsem smířený s tím, že začnu níž, klidně v průměrném klubu s neznámými hráči.
Obyčejnou českou ligou neopovrhnete?
Z finančního hlediska určitě ne. Ačkoli, naše liga má pořád negativa, ale to by bylo na jiný rozhovor. Kdekdo myslí, že s korupční aférou všechno skončilo, ale neskončilo, mafiánské praktiky tu jsou pořád a těžko se proti nim bojuje. A to mi na české lize vadí pořád.
Dokud ještě žádnou práci nemáte, neděsíte se nudy?
Teoreticky jsem měl vždycky co dělat, kamarádi mě zvali na fotbal, na tenis, na golf, zábavu bych si našel, jenomže já utíkal ke hraní. To skončilo a teď mám plánů spoustu. Třeba už v pátek jsem začal se spinningem, protože musím zhubnout.
A jedno je jisté - už nikdy se s nikým o nic nevsadím. Natož abyste mě potkali v herně. Mluvil jsem s váma celou dobu otevřeně, a víte proč? Abych ukázal na obrovské nebezpečí, které hrozí ostatním. Já to mám za sebou, vyřešil jsem své problémy jednou provždy. A do pekla se vracet nehodlám.
ŘÍKÁ SE O NĚM ...
... že je cholerický trenér. Býval. Hráči a fanoušci Bohemky nezapomenou třeba na jaro 2001, kdy na jejich hřišti vedly po prvním poločase České Budějovice. Petržela o přestávce šílel, rozkopal dokonce dva odpadkové koše a Bohemka zápas otočila.
V Rusku se začal uklidňovat, dnes je to tichý, smutný, stárnoucí muž. Jiskra se mu zatím nevrátila a je téměř jisté, že koš už nikdy nerozkope...
V PĚTI ČÍSLECH…
2 Dvakrát byl ženatý, z prvního manželství má dvě dospělé děti - Tomáše a Lenku.
1953 Pochází z hanáckých Kralic, narodil se 20. července.
55 Loňské pětapadesáté narozeniny moc neslavil - došlo mu, že je téměř bez peněz.
1982 Coby tvrdý fotbalový útočník hrál za Slavii, dokonce i za reprezentaci na mistrovství světa.
4 Čtyři roky trénoval Zenit Petrohrad, bral kolem 60 milionů ročně, fanoušci ho milovali.
ROZHOVOR VYŠEL VE ČTVRTEČNÍM MAGAZÍNU MF DNES
