Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvJsou ve snímku témata, která jste původně z nějakých osobních důvodů nechtěla zveřejnit, ale nakonec vás tvůrci přesvědčili, abyste se otevřela a nechala je zaznít?
Není nic, co bych přímo nechtěla. Jsou tam osobní věci, ale to mi nevadilo a přišlo mi, že to zapadalo. Myslím, že to je i díky tomu, že režisér Markus Krug to dobře vystihl. Strávil s námi dlouhou dobu a pochopil jak mě, tak i můj tým. Pojal to hezky a za mě správně. Dokument odsejpá a zároveň jsou tam i věci, o kterých jsem dříve tolik nemluvila. Například se v dokumentu objevuje moje sestra Jana i můj muž Marek. A to je, myslím si, na tom to hezké.
Prohlédněte si snímky z focení pro Xman.cz z roku 2010 |
Co je pro vás nejsilnějším momentem ve filmu?
Já mám hrozně ráda video, kdy mi máma nadává, že jím sníh, jestli chci mít žloutenku – a já jí odpovídám, že chci mít žloutenku. To mě dost baví, je to ukázka mého vzdoru. Myslím, že jsem jako malá byla hodně drzá a hubatá na rodiče. Silné jsou samozřejmě závodní momenty. A silný moment je pro mě záběr, kdy natáčím ségru s tátou, jak zpívají písničku Kozel. Je to hodně silné, protože to pamatuji. Doma jsme si hodně prozpěvovali.
Strach a respekt, dvě nezbytné emoce
Jedním z ústředních motivů je vaše rehabilitace. Měla jste během léčby moment, kdy jste pochybovala, že se to dá zase zpátky dohromady a budete znovu závodit?
V průběhu rehabilitace jsem věděla, že to bude nějakou dobu trvat. Zásadní moment přišel, když jsem začala reálně jezdit na snowboardu. Až na přelomu srpna a září jsem byla na prvním soustředění s týmem a tam se mi na sněhu nejezdilo vůbec dobře. Trvalo to měsíc dva, kdy jsem si dokonce myslela, že už nikdy nebudu na prkně jezdit pořádně, že si to nebudu užívat nebo že to už nikdy nebude bez bolesti. Zároveň jsem si uvědomovala, že zas tak dlouho na snowboardu nejezdím a chtěla jsem to dát. Měla jsem pocit, že to chce čas. Šla jsem k fyzioterapeutovi, prošla terapiemi, nastavila si tréninkový plán s větším množstvím rehabilitačních cvičení a snažila se trávit co nejvíc času na snowboardu, protože ačkoli to pořád bolelo, den ode dne se to zlepšovalo. Říkala jsem si, že dám sezonu a uvidím, jak to půjde. Nechtěla jsem hned házet flintu do žita.
Eva Adamczyková
|
Kdy vás vaše zranění bolelo víc? Při tančení, nebo na trati snowboardcrossu?
Zranění jsem víc cítila při tančení, kvůli podpatkům i tomu, jak dlouho jsem v nich musela stát. Když jedu dolů po trati a mám v sobě adrenalin, vlastně to vůbec necítím, takže pokud zrovna nedopadnu na placku, na snowboardu mě to to vůbec nebolí.
V čem jsou ony dvě disciplíny, tanec a snowboarding, pro vás jiné a v čem je která těžší?
Jsou jiné úplně, je to tancování a snowboarding! (smích) Těžší je pro mě určitě tancování, zatímco snowboarduji od dětství, tancování jsem dříve nedělala. Zároveň však u tancování neřeším strach, kdežto na snowboardu s ním musím pracovat.
Jak vlastně? Změnil se váš přístup nebo nastavení hlavy po zranění?
Pracuju s tím pořád stejně, strach mám pořád podobný. Samozřejmě, když jsem začala jezdit po zranění, tolik jsem si nevěřila a byla jsem opatrnější. Postupně jsem však zjišťovala, že už to tolik nebolí a jsem schopná se do toho víc opírat. Tak to aspoň bylo v minulé sezoně. Na mistrovství světa v Gruzii už to bylo na 100 procent, tam už jsem zranění neřešila. Se strachem na trati hodně pomáhají trenéři, kteří mi řeknou, co mám na jakém místě nebo na překážce dělat. Máme dobrou zpětnou vazbu, jak to jede, takže se cítím jistější. To je ta hlavní vstupní věc.
Strach však dočista nezmizí, ne?
Samozřejmě, že se člověk může bát i pak a mít respekt, ale tyto emoce jsou pro závodění také důležité. Když mám strach, vždy sázím na logiku, na důvody, které ho popírají. Říkám si, že už jsem toho hodně najezdila, mám za sebou hodně tratí a projela jsem i těžší věci, tak proč bych to neprojela teď? Vím, že jsem udělala velký kus práce v létě a že jsem fyzicky dobře připravená. Člověk se musí naučit pracovat se svým sebevědomím a umět ho ustálit. K tomu však byla dlouhá cesta.
Automat v hlavě už zařazuje Adamczykovou
Slyšíte ještě na Samkovou? Kde naposledy jste se spletla a uřekla nebo upsala?
Na Samkovou slyším pořád, ale automaticky mi naskočí, že už jsem Adamczyková. Já jsem se mockrát asi nespletla, možná v nějakém rozhovoru, ale musím říci, že jen minimálně.
Jak jsou na tom podle vás mladé snowboardistky a snowboardisti?
Myslím, že mladší generace je na tom dobře. Ono se to nemusí ukazovat hned, já jsem v patnácti letech taky třeba ještě nic moc nejezdila a nějaké výsledky jsem začala zajíždět až v sedmnácti nebo v osmnácti. Nějaké patnáctileté mlaďáky tam máme.
Máme v Česku dobré zázemí, aby snowboarding rostl?
Nejlepší by bylo, kdyby u nás vyrostly Alpy a zastavila by se klimatická změna, abychom měli větší zimu a víc sněhu. Chtělo by to, abychom měli prostor, kde trénovat, a tratě, na které bychom mohli v zimě jezdit. Už moc nejsou ani freestyle parky, kde by si mohli mladí snowboardisti zaskákat a zablbnout. Bylo by fajn, kdyby u nás byl prostor, kde by se mladší snowboardisti mohli vyjezdit ve všech možných prostředích, v lese, v parku, na trati a na sjezdovce. Potřebovali bychom středisko, které by spolupracovalo se svazem lyžařů nebo se státem a zajistilo nám podmínky. Nejvíc trénujeme na Dolní Moravě, takových míst bychom potřebovali víc.
Se svým mužem hercem Markem Adamczykem se seznámila na charitativním koncertě pro Světlušku, kterou moderoval.
Na prkně se může opřít o sebevědomí. Cesta k němu však byla dlouhá, dodává Eva Adamczyková.
Kdy a podle čeho se budete rozhodovat o příští olympiádě v Cortině, respektive v Livignu 2026?
Teď jezdím, závodím a baví mě to a takhle to nechávám. Velké plány nemám. Zatím se mi daří, baví mě to a nechávám to plavat. Není ani kvalifikační sezona, takže to řešit není potřeba.
Ve vojenské uniformě nejsem
Jste členem Dukly Praha, takže tím pádem automaticky vojačka?
Já jsem civilní zaměstnanec, nejsem v uniformě. Jsem členem ASC Dukla nebo přímo Dukla Liberec, protože pod Duklou Liberec jsou soustředěny zimní sporty. Ale jsem zaměstnanec Dukly. Aby byl člověk voják, musí jít nejdříve na tříměsíční vojenský přijímač, pak teprve bude sportovec v uniformě. Sportovci, kteří jsou v uniformě, přijímačem prošli.
Kromě snowboardcrossu Evu baví surfování, tancování, lezení po skalách, jízda na koni.
Kdybyste mohla být na jeden den sportovkyní jiné extrémní disciplíny, jakou byste zvolila, čí sport byste si chtěla vyzkoušet a proč?
Já mám ráda biky, tak bych si ráda zkusila být sportovcem, který jezdí na biku, protože bych chtěla zkusit zažít, jaké to je „to poslat“ (tak bikeři říkají, když skočí velký skok, pozn. red.) Takže by to byl Tomáš Slavík nebo Michal Maroši nebo Danny MacAskill. Chtěla bych umět a zažít to, co oni – hulit to z kopce nebo umět triky jako Danny. Ještě se mi líbí létání na wingsuitu, ale biky asi víc.
Jaké je vaše vysněné místo na dovolenou?
Už dvakrát jsem si slíbila, že pojedu do Bhútánu, jenže tam je nejlepší jet v lednu a v lednu já mám sezonu, takže to zatím nevyšlo. Bavilo by mě i Peru. Teď se těším, že pojedu do Ameriky na roadtrip do národních parků, protože bych se chtěla podívat do Yellowstone a užít si měsíc na cestě. Na to se moc těším.
