V roce 2019 jste adoptoval devítileté děvče z etnika Ece´je. Jak se vaše adoptivní indiánská dcera má?
To víte, když tam pravidelně nejezdíte a dlouho se nevidíte, pomalu to vyšumí. V kontaktu jsme zůstali pět let. Byla nejlepší ve třídě. Podporoval jsem ji, až školu dokončí, aby jela do města a studovala zdrávku nebo třeba peďák a pak se vrátila do vesnice a svoje znalosti využila.
Vázal se k adopci vůči ní nějaký závazek?
Proč myslíte, že mi ji rodina svěřila?
Abyste se o ni postaral?
Ženy hledají ochranu a bezpečí, muži rozsévají sémě. Nechali mě Marisu adoptovat, abychom se, až jí bude dvanáct, vzali a měli děti. Tím by vznikl pokrevní příbuzenský vztah a stal bych se součástí rodiny. Vybírají starší muže, protože ten může dívku zabezpečit spíš než nějaký mladý ňouma.
Viděl jsem na vlastní oči, jak mladá žena v jiném stavu odešla do pralesa a vrátila se bez břicha i bez dítěte. Prostě tam porodila a mimino zahrabala.
