Je spontaneita přirozenou schopností?
Jednat bez plánu a přípravy umí každý. To, že je to přirozená schopnost, ale neznamená, že není neměnná a že se s mírou spontaneity nedá nic dělat. Liší se v závislosti na temperamentu, ovlivňuje ji styl výchovy, sebevýchovy, kultura nebo profesní kontext. Během života se dá zmenšovat nebo zvětšovat. A někteří z nás ji třeba zcela utlumili.
K čemu ji vlastně v životě potřebujeme? Co nám přináší a čím nás obohacuje?
Potřebujeme ji zásadně. Jejím protikladem je promýšlení, analýza a plánování, které jsou pro kvalitní život strašně důležité. Stejně tak důležitý, abychom dosáhli nového úspěchu ve vztazích, povolání a životě, ale je i protipól, který představuje spontaneita. Pokud jsem jen v práci, tak se stanu workoholikem a vyhořím. Pokud ustrnu pouze v přemýšlení, tak to vede k prokrastinaci nebo paralýze z rozhodování. Pokud zůstanu jen ve spontaneitě, tak se stanu hysterikem. Vždy je potřeba dosáhnout jisté přiměřenosti. Někdo potřebuje na spontaneitě přidat, někdo naopak ubrat.
Mnoho lidí neumí něco dělat „jen tak“, bez zjevné příčiny, naopak musejí mít vše připravené a podrobně naplánované. Jsou kvůli tomu méně šťastní a úspěšní?
Každý spontaneitu do určité míry má. Když o někom řekneme, že mu chybí, tak to znamená, že jí má malou míru. Kdyby ji neměl vůbec, tak ani ráno nevstane z postele, protože už to je docela spontánní akt. Určité typy osobností ale potřebují víc plánovat, jsou strukturovanější, možná až rigidní. Spontaneita jim subjektivně nechybí a dokážou žít dobrý život, protože mají trochu jiné hodnoty a preference. Pak je skupina lidí, kteří ji naopak postrádají a uvědomují si to. Subjektivně cítí, že více spontaneity by jim přineslo kvalitnější život. Myslím si, že právě toto by mělo rozhodovat, tedy jestli konkrétní osobnosti malá míra této schopnosti činí problémy a dělá život méně kvalitním, nebo ne. Určitě není potřeba spokojeného člověka, který chce mít v životě řád a nepotřebuje mnoho kreativity, měnit na někoho jiného.
Spontánně a zvídavě!Tento rozhovor přináší pivo Zlatý Bažant, který věří, že život je o nových výzvách, spontánnosti a drží se hesla „Proč ne?!” |
Proč obecně mají lidé problém pouštět se do věcí po hlavě a bez zábran?
Má to celou řadu důvodů. Řekl bych, že se bojí chyb a přehánějí reálné důsledky toho, co spontaneita přinese. Ještě častější podle mě je, že se obávají toho, jak se budou cítit. Nechtějí se cítit jako amatér, jako někdo, kdo něco neumí, a dobrovolně se tak vystavovat diskomfortu. Další příčinou může být obava, že po spontánním rozhodnutí nemám věci pod kontrolou. Některé typy osobností se také mohou domnívat, že myšlenková analýza a plánování jsou nejlepším způsobem, jak život vést a jak dosáhnout nejlepších rozhodnutí. V mnoha situacích ale nemám dostatek informací pro analýzu a nemůžu je získat jinak než zkouškou a spontaneitou.
Jak se spontaneita mění s přibývajícím věkem?
Myslím si, že určitě neslábne. Slábne její preference a hodnota. Být spontánní většinou není ve vyšším věku společensky preferováno. Senioři to ale dokážou stejně dobře jako mladí lidé. Najdete mnoho starších herců nebo bývalých členů subkultury hippies, kteří jsou spontánní a nic z této schopnosti neztratili.
Dá se to nějak naučit a trénovat?
Spontánnost můžeme rozložit na několik dílčích dovedností a každá se dá trénovat zvlášť. Například učit se nebát chyb tím, že se opakovaně vracíme k situacím vlastního života a vnímáme, že mi chyby často pomohly, než že mi spíš bránily. To představuje určitou myšlenkovou práci, třeba si každý den na čtvrt hodiny sednout a konkrétní témata zpětně probírat, zkrátka poznávat význam vlastních chyb. Můžeme tak dosáhnout toho, že chyby v našem životě začneme akceptovat jako něco, co nás učí a posouvá dál. Stejně tak je dobré se učit zkoušet a experimentovat. Není to jen otázka odvahy, ale člověka často nenapadne udělat třeba jen miniaturní krok, který lze vždy v každé změně učinit. Těch metod je celá řada. Spontaneita také znamená rozlišit impulz, pocit, který ke mně přichází. Často je přehlušený právě myšlenkovou analýzou. Řešením je umět se utišit, zastavit přemýšlení a pozornost nasměrovat k sobě a vnímat drobné impulzy. Na to existují různá meditační a mindfulness cvičení.
Máte návod, jak si dodat odvahu tady a teď? Jak se nakopnout a překročit vlastní hranice, když před námi stojí nějaká výzva? Pomáhají motivační slogany? Jako třeba když člověk váhá a řekne si pro sebe: Proč ne!?
Spíš bych doporučoval nepřeceňovat schopnost vybičovat se k jednorázové aktivitě. Slogany a afirmace fungují, ale když se k nim pravidelně vracíme. Je to jako s učením cizího jazyka nebo fitness. Stát se kulturistou tady a teď nejde. Je to dlouhodobý proces, tady a teď musím dělat každodenně, a pak to přinese výsledky. Můžu začít tím, že seberu odvahu, odhodím stud a vyrazím do posilovny poprvé. Ze spontánního kroku se opakováním stává součást našeho všedního dne, a tím dosahujeme hlubší změny.
Jakou roli hrají kulturní a sociální rozdíly? Jsou Češi víc bezprostřední než Slováci?
V tak malém kulturním prostoru bych si to nedovolil posoudit. Určitě východoasijské kultury, například Japonci, mají daleko větší preferenci sebekontroly a menší míru spontaneity než třeba Američané. Někdy se ale zaměňuje s nutkáním jít za každou svou emocí. To ovšem není poučená spontaneita, o které hovoříme. Je to spíš taková hysterie, hédonismus a snaha jít za tím, co je nejsnazší.
Dalibor Špok |
Myslíte si, že naši předci byli spontánnější než my?
Před 150 lety asi člověk nemohl pětkrát za život změnit kariéru a nejspíš to nebylo tím, že nebyl spontánní nebo že nad svým životem málo přemýšlel. Společenská a kulturní pravidla tehdy byla taková, že tato rozhodnutí stála mimo oblast přemýšlení a spontaneity. Obrovská svoboda, která se změnou společenského uspořádání, příchodem internetu a globalizace přišla, nám umožňuje o těchto věcech více přemýšlet než dříve a zároveň dovoluje mnohem více experimentovat a zkoušet. Naše kultura podporuje zkoušení a spontaneitu ve vztazích, v tom je velká svoboda, ale například ve volbě povolání není ta tolerance zkoušení zdaleka tak velká.
V poslední době se hovoří o fenoménu nadměrného přemýšlení, takzvaném overthinkingu. Člověk je zacyklený ve svých myšlenkách, stále řeší stejné věci dokola a nedokáže najít uspokojivé východisko z řady různých možností. Nabízí spontaneita nějaké řešení?
Stoprocentně ano. Je potřeba si nejprve říci, proč k nadměrnému přemýšlení dochází. Je to ze dvou hlavních důvodů. Jednak se mnozí z nás domnívají, že je to skutečně nejlepší metoda, jednak je to nejjednodušší cesta. Přemýšlet je totiž obvykle snazší než se spontánním aktem dostat do obtížné, nové situace nebo diskomfortu. Jakýkoli spontánní krok nás ale může rozhýbat a ukázat správný směr. Ten krok může být určitým způsobem nesprávný, ale tím nám ukáže, co tam chybí a co je lepší. Najednou začneme z těchto aktivit dostávat informace, které potom zanalyzujeme a užitečně je zakomponujeme do přemýšlení. Spontaneita v tomto obrovsky pomáhá. Často žijeme v nesprávném chápání této schopnosti jako něčeho, co je nezodpovědné a příliš riskantní. Od toho je potřeba se osvobodit. Většina situací v životě umožňuje udělat zkoušku v malém kroku a bez neuváženého risku.
Mnoho času trávíme v online prostředí. Ovlivňuje nějak život na sociálních sítích a moderní technologie naši bezprostřednost?
Přehnaný pobyt na internetu a sociálních sítích vyčerpává sebekontrolu, exekutivní funkce a schopnost rozhodovat se. Aplikace a algoritmy přebírají kontrolu za nás a směřují nás, kam chtějí. Následuje stav, který bychom mohli nazvat pseudospontánností. Myslíme si, že jednáme bezprostředně, ale není to na základě hlubokých impulzů, nýbrž následujeme jakoukoli emoci, které nás aplikace a síť vystaví. Bohužel si to někdo může zaměnit se spontánností. Dalším z důsledků dnešní postfaktické doby, která je charakterizovaná informační zahlceností, je to, že od moderních technologií očekáváme jednoduché a rychlé návody pro všechno. A takto začínáme chápat i oblast vlastní duše. Nesprávně si myslíme, že změna, třeba k té spontaneitě, bude jednoduchá a že ji poznám, podobně jako když si přečtu hezký motivační článek na webu, podle pozitivního pocitu, který takovou změnu přece musí doprovázet. Je to přesně naopak. Jakákoli hlubší změna psychiky i života je nesmírně složitá, dlážděná stovkami vstupů do diskomfortu, nepříjemnými pocity, strachem a úzkostí. Určitě ji nedoprovází pozitivní pocit. A to musíme přijmout a počítat s tím.
