Těsný kontakt s divočinou. S rypoušem sloním v Argentině

Těsný kontakt s divočinou. S rypoušem sloním v Argentině | foto: archiv Michala Tyla

Na medvědy si vozím pepřový sprej, říká cestovatel Michal Tyl

  • 10
Na Galapágách ho málem strhla obří vlna do rozbouřeného moře, jindy se mu dobýval do stanu medvěd. Na nebezpečná zvířata a na adrenalin si po čase zvyknete, říká cestovatel, extrémní sportovec a fotograf Michal Tyl, letošní finalista prestižní světové fotosoutěže Wildlife Photographer of the Year.

Michale, není úplně běžné, aby cestovatelé jezdili všude ve dvou, jako pár. Jak to funguje?
Bezvadně. Trávíme spolu volný čas, závodíme spolu jako tým, je na spoustu věcí šikovnější než já, baví nás dělat věci společně. Asi jsme se měli potkat.. Poznali jsme se před čtyřmi lety, po dvou měsících už jsme bydleli spolu a vyráželi na cestu do Indonésie. Tam jsem ji požádal o ruku.

Po třech měsících žádost o ruku, to jste takový ranař normálně?
Život mě naučil nebát se využít příležitosti. Umím poslouchat intuici a navíc to mezi námi bylo jasné na první pohled. Manželka je sportovní, odvážná, baví ji stejné věci jako mě. S kým jiným bych měl  trávit víc času?

Jezdíte spolu po celém světě, neříkejte, že nikdy nepřišly hádky?
Občas se taky pohádáme, ale s nikým jiným bych  tolik času trávit nechtěl. Pracujeme spolu, takže jsme pohromadě téměř pořád. Věnujeme se spolu  i survivalům, extrémním závodům kombinujícím různé outdoorové sporty. I tady se občas stane, že si něco vyříkáme, není to ale žádný problém. Baví nás spolu žít i závodit.

A daří se vám, jste vicemistři v survivalu za rok 2011 v kategorii smíšených dvojic. Představíte tenhle sport čtenářům?
Jsou to extrémní závody v přírodě, skládají se z různých disciplín, je tam například horské kolo, lezení, orientační běh, kajak atd. Jsou to krásné chvíle, při nichž si hrábnete na dno, překonáte vlastní hranice, dostanete se do parádních míst.

Survival bývá hodně náročný. Má manželka v něčem navrch?
Myslím, že jí zatím těsně unikám. Ale občas na skále ladně přeleze těžké místo nebo projede technickým terénem na kole, kde mám já problém. Nejlíp jí to jde na lyžích, protože v dětství závodila, sjezd však součástí závodů nebývá.

Chválíte ji?
Snažím se. ona mě též, snažíme se chválit navzájem.

Která ze survivalových disciplín vás nejvíc štve?
Nenávidím studenou vodu, pokud nemám neopren. Často si říkám, jestli to mám zapotřebí, a moje nejhorší zážitky ze závodů jsou většinou spojené s podchlazením.

Na objednávku nefotíme

Kromě závodění jezdíte s manželkou po celé planetě a fotíte divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí. Jak jste se dostal k focení?
Bavilo mě cestovat, dělal jsem outdoorové sporty, takže jsem si řekl, že se u toho dá vlastně i fotit. Něco jsem z cest přivezl a kdosi mě požádal o malou výstavu. Měla docela úspěch, to mě nakoplo a pustil jsem se do toho. Na vyšší úrovni a s lepším vybavením fotím poslední dva roky.

Za čistokrevného fotografa se ale nepovažujete.
To ne, pro nás je klíčová cesta sama a dobrodružství. Radši, než abychom třeba za focením aligátorů vyrazili na den s motorovou lodí a průvodcem, jak je běžné, si naplánujeme dvousetkilometrovou výpravu na mořském kajaku do největších bažin a jedeme jen ve dvou. Když vidím něco zajímavého, vyndám foťák z obalu, vyfotím a pádlujeme dál. Času na focení nebývá při náročných trasách nazbyt.

Kromě dobrodružství jsou důvodem vašich cest zvířata, je to tak?
Ano, snažíme se plánovat výpravy v místech, kde je hodně zajímavých zvířat. Mám dlouhý seznam plánů, které bych chtěl realizovat, a z těch si vždycky vybíráme ten nejlepší pro danou chvíli. Když se chci například potápět s lachtany, zjistím si předem co nejvíc informací a pečlivě všechno naplánujeme. Strávíme pak u nich  delší dobu – a tím pádem vidíme zajímavější věci než ostatní návštěvníci. Nikdy ale na jednom místě dlouho nečekáme jen kvůli focení, vždycky si to spojíme se nějakou zábavou, jako je freediving, kajaky nebo lezení.

Obalovaný lachtánek (lachtan kalifornský, Galapágy, Ekvádor). Rychle se učit je
Cesta ke slunci (lachtan kalifornský, Galapágy, Ekvádor). Lachtany málokdy

Hádáte se občas, jakou destinaci zvolíte?
Někdy to trochu řešíme, ale nakonec z toho vždycky vypadne varianta zajímavá pro oba. Je to o to složitější, že musíme vybrat destinaci i z hlediska počasí, aby nás třeba nepřekvapily hurikány nebo absence právě těch zvířat, za kterými přes půl světa jedeme. Delší výpravy se většinou snažíme zakončit někde v teple, abychom se ohřáli a odpočinuli si.

Na objednávku tedy fotit nejezdíte?
Všechno je v naší režii. Děláme výstavy, publikujeme články, nefotíme pro žádnou firmu. Spolupracujeme ale s partnery z řad outdoorových nebo fotografických firem. 

Aljaška, má láska

Michal Tyl

Cestovatel a fotograf, který s batohem, horolezeckou výbavou nebo na kajaku projel Aljašku, Indonésii, Keňu, Ekvádor a další země. Díky zkušenostem z extrémních závodů se dostává hluboko do divočiny, aby získal unikátní fotky z míst jinak nedostupných. Je finalistou světové fotosoutěže Wildlife Photographer of the Year, autorem konceptu televizního kanálu Prima ZOOM, vicemistrem ČR v survivalu a spolu s manželkou Janou členem týmu podporovaného firmou Rock Point. Provozuje web zazviraty.cz.

Jak dlouho trvala vaše nejdelší cesta?
Pokud nepočítám pracovní nebo studijní cesty, zabrala nejdelší výprava necelé tři měsíce. Na ještě delší se ale právě chystáme. Konkrétně to bude Kanada a Aljaška, případně i Ekvádor, pokud nám vyjdou čas a finance. 

Víte, kolik zemí jste procestoval?
Nemám tušení. Už dávno jsem to přestal počítat, protože to číslo je pro nás absolutně nedůležité. Spousta lidí procestovala desítky zemí a přitom z nich viděli jen letiště a hotely. Důležitá je hloubka zážitků, proto se i rádi vracíme do stejných zemí. Na Aljašce teď budeme potřetí.

Co tam budete dělat tentokrát?
Bude to výprava na mořských kajacích k ledovci, kam se jinak dostanete jen helikoptérou, pak máme vybrané treky v odlehlých národních parcích, a když vyjde logistika s loděmi, strávíme nějaký čas na řece v divočině. Hlavním cílem jsou tentokrát medvědi. S trochou štěstí bychom mohli vidět i ledního. 

Aljaška vás z cest chytla nejvíc?
To je těžká otázka, ale právě ona je asi pro nás osudová. Příroda je tam nepřekonatelná. Jste s ní v tak úzkém kontaktu, tak daleko od civilizace, nabíjí vás to jinak než jinde.

Jaký silný moment jste tam zažili?
Seděl jsem s manželkou na Aljašce na kajaku uprostřed fjordů, kolem byly ledovce a vysoké zasněžené vrcholky. Před námi se třpytila voda, na ní plavaly kusy ledu a kolem proplavávaly dvě velryby. Ten pocit ani neumím popsat. Je to taková sounáležitost s přírodou, vnitřní štěstí, jako by vámi proudila energie celého vesmíru. Tohle bych chtěl zažívat častěji.

Mezi žraloky a krokodýly

Bývají cesty někdy na hraně rizika?
Jsou momenty, které neodchytíte, tam vám musí pomoct štěstí. Výpravy se ale samozřejmě snažíme plánovat tak, aby byly bezpečné. Zjišťujeme podmínky dané lokality, studujeme počasí, trénujeme jízdu na kajaku, sebezáchranu, jízdu na divoké vodě a podobně.

Vzpomenete si na nejvypjatější situaci?
Jsou to spíš takové překvapivé momenty, víc než na výpravách jsem se bál třeba při lezení českých pískovců. Ale třeba na Galapágách jsme fotili leguány v příboji a já hledal lepší místo pro záběr. Hodně to tam bouřilo a vlny stříkaly do výšky přes dvacet metrů. Jelikož jsme byli celkem vysoko na skalách, zdálo se vše bezpečné. Najednou ale přišla  nečekaně velká vlna, kompletně mě zaplavila, srazila mě na ostré  kameny a měl jsem co dělat, aby  nestáhla do rozbouřené vody. Naštěstí jsem skončil jen s lehce rozbitou hlavou. Život vás vždycky něčím překvapí, ale to k dobrodružství patří.

Byla protagonisty nějakého dramatického momentu i zvířata?
Pádlovali jsme například na kajaku v bažinách na Floridě, kde žijí aligátoři. Je tam ale i druh krokodýla, který je prý velmi plachý. Chvíli jsme se kvůli hejnu velkých zvědavých žraloků drželi na mělčině a sledovali jsme je tak upřeně, až jsme zjistili, že jsme zapluli přímo doprostřed skupiny krokodýlů. Ze začátku jen zmateně koukali, čehož jsme využili k focení. Ale ve chvíli, kdy jeden z těch velkých začal plavat k nám, jsme se rychle chopili pádel a  projeli skrz žraloky pryč. Zvířata z nás naštěstí byla sama celkem zmatená, třeba by se nic nestalo, i kdybychom s nimi strávili víc času. Přece jen se živí rybami, ne lidmi. 

Bratrstvo (mořský leguán, Galapágy, Ekvádor). V některých místech na Galapágách
David a Goliáš (ještěrka lávová na hlavě mořského leguána, Galapágy, Ekvádor).

Zvykl jste si na strach z přítomnosti nebezpečných zvířat?
Snažíme se chovat tak, abychom v přírodě byli co nejméně rušivým elementem. Když stojíte vedle medvěda, máte ze začátku strach. Ale po chvíli si na sebe vzájemně zvyknete, uděláte fotky a vlastně spolu navážete určitý druh partnerství. On ví o vás, vy o něm, ale nerušíte ho. Pokud budete zvířata plašit, otravovat je, je o dost větší riziko, že se něco stane. Někdy ale nezbude než je plašit, třeba když se vám dobývá medvěd do stanu.

Vozíte něco na obranu?
Nic zvláštního. Jen tam, kde bývají medvědi, máme pepřové spreje, jsou lepší než pistole. Jinak jen velký nůž a monopod, jímž se dají udržet v bezpečné vzdálenosti třeba hadi.

Jak na cestách vycházíte s místními?
Spoustu dobrých kontaktů si vytvoříme tím, že máme jiný přístup k cestování. Většinou vás lidé nejdřív vnímají jako dalšího turistu, další peněženku, ale jak jsme tam déle a poznáváme se s nimi, zjistí, že máme o tamní přírodu a zvířata opravdový zájem. Nejsme pro ně jen ti, kteří si chtějí odškrtnout další položku ve svém cestovatelském průvodci. Právě díky takhle vzniklým kontaktům se dostáváme na místa, kam se běžný turista vůbec nepodívá.

Do cestování dáváme téměř všechny peníze

Příroda je očividně vaší vášní, neuvažovali jste někdy, že do ní z města utečete?
Já i moje manželka máme rádi Prahu, takže ne. Hodně sportujeme a v Praze se děje spousta akcí, které se týkají sportu venku – lezení, běhání, kiting, vodácké akce. Taky je tu spousta výborných přírodních oblastí. Dlouho jsem pracoval v zahraničí, takže vím, že Česko je můj domov. Znamená  pro mě tolik, že jsem se dokonce kdysi vzdal snu jít studovat mořskou biologii do Francie. A to navzdory tomu, že mě už na školu přijali.

To znamená, že se ve zvířatech dobře vyznáte.
Všechno je to jen z pohledu samouka. Hodně o nich čtu, když je chcete fotit, musíte znát jejich chování, musíte vědět, kdy je zvíře nebezpečné, kde ho najdete.

Procestoval jste toho spoustu, máte ještě vůbec nesplněný sen?
Tím největším je Antarktida. Je to ale pro nás zatím finančně velmi nákladné.

Následující otázka asi zajímá mnohé čtenáře. Kde na cesty berete prostředky?
Záleží na prioritách. Někdo si koupí byt nebo drahé auto. My téměř všechno, co vyděláme, dáváme do cestování. Je to vykoupené i dalšími finančními oběťmi, protože delší cestování se neslučuje se zaměstnáním a většinou při něm nejde ani moc podnikat. O to víc musíte pracovat, když jste doma.

Prozraďme, že jste vystudoval ekonomii a dnes podnikáte – vydáváte mapy. Kromě toho jste autorem projektu Primy Zoom.
Musím podotknout, že jsem vytvořil  koncept, ale za vynikající realizací jako takovou stojí celý tým televize Prima, jehož jsem  byl před svým odchodem do podnikání součástí.

Proč jste si myslel, že takový kanál bude úspěšný?
Měl jsem v té době za sebou  práci na vytvoření dokumentárního kanálu o přírodě, který se dnes vysílá na satelitu v mnoha zemích Evropy. Věděl jsem, že moderní dokumenty jsou na špičkové úrovni a skvěle se na ně dívá, tak proč je nenabídnout lidem zadarmo? Zpracoval jsem obchodní plán a zjistil, že by na tom televize měla vydělat. Spočítat to bylo naprosto klíčové, protože v té době málokdo věřil, že dokumenty lidi zajímají natolik, aby se mohly vysílat celoplošně a přitom  se zaplatily ohromné související náklady. Reakce jsou nakonec vynikající, takže se mi splnil velký sen být na začátku něčeho, co zpříjemnilo životy mnoha lidem.

Aktivit však máte na triku mnohem víc.
Teď ještě připravujeme outdoorový web pro Pražáky a lidi z okolí Prahy a podporujeme jeden z pražských podnikatelských inkubátorů. Je toho docela hodně.